Gabriela Kostašová přišla na svět jako první a jediné dítě. A uměla toho náležitě využít! Od raného dětství jí svět ležel u nohou a zahrnoval ji pozorností. Z toho (pravděpodobně) také pramení její ‚úchylky‘. Učila se německy, stepovala, jezdila na lyžích a byla nadšenou vodačkou. A četla. Pořád a všude. Na gymnáziu objevila Činoherní studio (ti z vás, kteří hádají, že první dekádu svého života prožila Gábina v Ústí nad Labem, máte plus) a divadlo ji chytilo, omotalo a vlastně už nikdy nepustilo.
Po maturitě se přesunula do Brna, studovala (divadlo) a z malé holčičky se pozvolna stal stále čtoucí kavárenský povaleč. Živila se různě – stála na recepci v Makru, třídila po nocích na pásu rohlíky, myla tramvaje a trolejbusy, pracovala v prádelně a vymáhala dluhy. A chodila do všech svých škol, do divadla, psala o divadle a na ‚výrobě divadla‘ se občas i spolupodílela. A pak se jednoho krásného dne vdala, povila dvě děti, do knihovny vyskládala dětské knihy a už tři roky místo vysedávání po divadelních barech maluje, zpívá, nosí děti, mazlí děti, vytírá podlahy, slepuje figurky, hraje na spoustu podivných hudebních nástrojů a vaří zdravá jídla. A v posledním týdnu hledá školku pro dceru.
Je velmi ráda, že se ještě nezbláznila, a aby to tak zůstalo, pokouší se o autoškolu a chystá se psát blog pro čtenářky a čtenáře Marianne.cz. O radost a veselé historky je přece třeba se podělit!

Tisk článku | Poslat článek