Jak jste začínala?
Vystudovala jsem VŠE Praha a první rok jsem v hlavním městě i pracovala. Potom jsem se přestěhovala za manželem do Zlína, tehdy Gottwaldova. Kvůli družstevnímu bytu jsme pracovali jako dělníci v třísměnném provozu. Byla to velmi cenná zkušenost, dodnes se nebojím žádné náročné fyzické práce. V roce 1986 jsme se přestěhovali do Velkých Karlovic, kde jsem začala pracovat jako vedoucí rekreačního střediska ČSAD Gottwaldov a kde se nám v září 1987 narodila první dcera a v březnu 1990 druhá.

Šla jste na mateřskou?
Při prvním dítěti prakticky ne. Svoji práci jsem dokázala zvládnout i s miminkem, aniž bych jej musela jakkoli šidit. Při pracovních cestách jsem měla miminko s sebou, v noci jsem dělala účetnictví, vyřizovala dopisy, vymýšlela hostům střediska program. S jedním dítětem to šlo v pohodě. Při narození druhé dcery mě jeden rok zastupoval v provozu manžel, mně zůstalo účetnictví, pošta, program, objednávky zboží, jídelníčky apod. Všechno, co šlo dělat v noci nebo u telefonu s dětmi vedle sebe. Ale když měly třeba špatný den, byly nemocné, byla jsem jen jejich. Všechno šlo stranou. Na práci potom musela být noc, když spaly. Naštěstí jsem na to měla sílu.

Muselo to být časově velmi těžké.
Bylo, ale kdo tvrdí, že to nejde, nemluví pravdu. Když milujete své děti, máte rádi svoji práci a není vám nic na obtíž, dokážete skloubit všechno. Důležité je, aby byl člověk zdravý a měl chuť se realizovat. Aby vás to opravdu bavilo a dělali jste práci s chutí. Vidíte výsledky své práce, a to nejvíce těší. My jsme měli hodně spokojených hostů. Pečivo, které dnes dělám v pekařství, jsme si již tehdy v penzionu sami pekli. To potom nemáte myšlenky na nudu a nepřemýšlíte o tom, že vám nikdo nepomáhá a jak je to náročné. Úspěch je motor. A když děláte věci s pokorou, úspěch přijde.

 

Kdy jste se pustila do podnikání?
Po revoluci 1989 jsem požádala o pronájem rekreačního střediska a změnila jsem ho na Penzion Miloňová. Chtěla jsem nést vlastní odpovědnost za svá rozhodnutí. Chtěla jsem uplatnit to, co opravdu umím, a mnohé další se naučit.

Co vás přesvědčilo, že do toho skutečně půjdete?
Práce se mi dařila. Měla jsem velmi dobré výsledky, hosté se k nám rádi vraceli. A hlavně – děti byly zdravé, hodné, vždycky jsem je měla v pořádku. Věděla jsem, že to zvládneme.

Žádné problémy vás nepotkaly?
Problémem byla nepoctivost, neserióznost cestovních kanceláří. V 90. letech to tak bylo. Třeba si závazně objednaly pobyty pro hosty, kteří pak nepřijeli, a nechtěli zaplatit stornopoplatky. Dokonce ani soudně jsme je nevymohli. Po dvou takových zkušenostech jsem s cestovkami přestala spolupracovat a obsazovala jsem si penzion přímo nabídkami do firem, škol, organizovala jsem i dětské tábory. To byly snad nejkrásnější akce, které jsem v penzionu zažila. Děti byly nadšené stejně jako já.

Jak šlo podnikání skloubit s péčí o děti?
Pomáhali moji rodiče. Hlavně v době, kdy jsme s manželem stavěli rodinný dům. Brali si často vnučky k sobě do Prahy nebo byli u nás ve Velkých Karlovicích. Můj tatínek nám moc pomohl při stavbě domu. Už nežije, ale nikdy nezapomenu na jeho obětavost a nezištnou ryzí pomoc.

Práce, dům, děti. Stíhala jste se věnovat dětem dostatečně?
Stíhala. Kdybyste se jich zeptala, neuslyšíte nic jiného. Jako miminka byly se mnou. Potom chodily do mateřské školky a některá odpoledne mi vypomáhala s jejich hlídáním hodná paní Božena Volková z Velkých Karlovic. Když začaly chodit do školy, bývaly i v družině, ale potom jsme byly zase spolu. Chodily do různých kroužků, samozřejmě, ne všechno je bavilo. Každý rok v zimě i v létě jsme s manželem a dcerami jezdili na dovolené. Opravdu nemám důvod k výčitkám svědomí. Máme i nyní, kdy už jsou dospělé, ryzí, otevřený vztah. Máme se moc rády. A i když nyní prožíváme nejtěžší období v životě, naše pouto je asi ještě silnější. V roce 2010 tragicky zemřel manžel. Jsem tedy sama, dál podnikám, i když v tuto dobu mi to jde méně, ale nevzdám to!

To je mi líto. Co vám podnikání tedy dalo?
Svobodu v rozhodování. Mohu uplatnit plně svoje nápady. Za svá rozhodnutí nesu odpovědnost sama. Když se mi něco nepodaří, nehledám, kdo za to může. A také vím, že první pomocná ruka je na konci mé paže. Podnikání mě neustále motivuje k aktivitě, což je prospěšné pro zdraví. Nyní se ale učím více odpočívat a relaxovat. Po smrti manžela jsem si uvědomila, že si musím více chránit své zdraví. Je mi padesát let a chci být ještě dlouho prospěšná svým dcerám. Chci si užít vnoučata, až přijdou. Učit je, být jim vzorem a smát se s nimi. Rodina je pro mne nejdůležitější ze všech lidských hodnot.

Kdybyste se mohla rozhodnout znovu, udělala byste něco jinak?
Znovu bych se pustila po sice těžší a trnitější, ale pro rozvoj člověka rozhodně perspektivnější cestě. Zase bych podnikala. To, co bych udělala jinak, to se tolik netýká podnikání. Určitě bych více chránila manžela a svoji rodinu proti špatným vlivům.

Co byste poradila ženám, které uvažují o podnikání a mají malé děti?
Aby si promyslely, co je naprosto baví, organizaci dne a noci a nebály se do toho jít. Nemluvím ani o těch, které mají při ruce babičky nebo možnost mít paní na hlídání. Budou mít velkou odpovědnost za sebe, za svoji rodinu, za svá rozhodnutí, za své zaměstnance (já jsem jich měla už i třicet), ale poznají nezávislost, nové přátele, budou mít svobodu v rozhodování. A pokud budou ke své práci přistupovat s pokorou, určitě se jim bude dařit. Přeju jim hodně štěstí.

Podnikám na mateřské

Tisk článku | Poslat článek