Včera jsme vyrazili na tříletou preventivní prohlídku dcery a očkování v patnácti měsících syna. Předesílám, že oba byli náležitě proškoleni a oba přesně věděli, co se s nimi bude dít. Dcera si na cestu k lékařce vyžádala stupátko za kočárek (asi proto, že předpokládala, že po prodělané prohlídce nebude mít dost sil na cestu domů) a syn se vesele vezl, mával na holuby a těšil se na stetoskop. Při odkládání svršků se syn stále těšil a dcera vyzpěvovala, že paní doktorka Pidi zváží a změří a bratrovi udělá malinkaté au. Pohoda. Usmívala jsem se a, blbec, poslala muže na poštu.
Harmonie zavládla v první chvíli i v ordinaci, sestřička otevřela dveře a oba moji tygříci naběhli dovnitř. Syn se šel družit s paní doktorkou a dcera s úsměvem požádala o panenku, dostala ji a sedla si s ní hrdě na vyšetřovací lůžko. Znejistěla ve chvíli, když jsem jí začala svlékat. Sestře ještě sebevědomě oznámila, že jí řekne, jakou barvu má to kolečko, ale až jí vrátím mikinu. Hm, tak jsem ji oblékla, ona chvilku spolupracovala a pak to přišlo. Budu stručná – na váze fňukala, při měření výšky se mě držela jako klíště, test sluchu bojkotovala a při pohledu na osvětlenou tabuli se tvářila, že kolečko a domeček nejenže neumí říct, ale ani nikdy nic podobného neviděla. A tlakoměr! Katastrofa! Ječela, jako když podřezáváte podsvinče. Zvlášť brutálně, zdůrazňuji. A nepomohlo nic. Prosby, úplatek, výhrůžky, pozitivní motivace (když se nenecháš vyšetřit, nebudeš moct do školky), brachiální násilí (já tě budu muset tady veřejně plácnout a to bych fakt nerada). Prostě nic. Nakonec jsme to všechny vzdaly. Uřvaná dcera se vrátila k panence a přišla řada na syna.
Do té doby spokojeně pobíhal po ordinaci, vyzkoumal všechny šuplíky a skřínky, dělal oči na paní doktorku a lezl po mně jako opička. Když jsem ho postavila na přebalovací pult, ještě se tvářil jako hrdina, jak jsem ale sáhla na lem punčocháčků, bylo zle. Položit se ještě sice nechal, ale už byl napružený jako tětiva. Obě ‚tety‘ ho utěšovaly, ťuťaly a chválily, jaký je krásný a šikovný chlapeček, napětí sice trochu povolilo, ale pak nastal armagedon. Injekce! Pod kůži sice, ale stejně! „Ááááááááá!“ ječelo moje miminko mocným hlasem a sestra obranářka se k němu okamžitě přidala.
Zestárla jsem o pět let, vypadaly mi tak tři chomáče vlasů, a když jsem se, s oběma dětmi zavěšenými na hrudníku pokorně oběma dámám omlouvala, cukal mi oční koutek. Paní doktorka je ale úžasná. Ujistila mě, že tříleté děti ještě moc nespolupracují a že se občas nepodaří něco vyšetřit. Neřekla ‚všechno‘ – jako u nás…
Když jsem jako spráskaná matka opouštěla ordinaci, do čekárny právě vstupoval můj milovaný muž. A usmíval se na oba tygry! A oni se mě pustili a běželi se schovat k milujícímu tatínkovi, který je netahá po doktorech, loupe jim pomeranče, hraje písničky na zpívání a tancování a vůbec je ten nejhodnější tatíneček. Fuj! To už na mě bylo opravdu moc. „Nemáme holčičku, ale hysterku!“ zaječela jsem, opatřila ho oblečky a nenávistně sledovala, jak se k němu obě pidisaně tulí. Ještě že ho máme!

Tisk článku | Poslat článek