Proti gustu žádný dišputát, říká už staré přísloví. Nejdřív jsme zblblé z pohádek, tak hledáme prince na bílém lichokopytníku. Chceme, aby byl krásný, měl souměrnou tvář, opálené tělo, samozřejmě svaly, měl by být vysoký, tmavo/světlovlasý (těch vlasů aby měl hodně!), modro/hnědo/zelenooký, aby měl dobrý vkus, otevíral nám dveře, chodil s námi do divadla, poslouchal nás, když mluvíme… V neposlední řadě chceme, aby jeho bílý kůň měl minimálně 260 koní a prestižní značku no a… hlavně chceme, aby dotyčný ‚pan Úžasný‘ nám byl věrný. Později zjišťujeme, že tyto exempláře a) existují v pohádkách, b) zajímají je kluci… Pomalu přejdeme na éru idolů. Každá z nás je měla nebo má. Bono Vox, Roman Šebrle, Kevin Costner (doplňte si podle svého gusta). Pak se z nás stávají sebevědomé mladé ženy, zahodíme chiméry o princích i idolech a začínáme si vybírat ‚toho pravého‘. Slyšela jsem teorii zvanou ‚jedenáctý muž‘, která říká, že bude-li v baru sedět deset galantních mužů, každý z nich vám koupí drink a bude se vám dvořit, vy se i tak zamilujete do toho jedenáctého, který vejde jako poslední, nekoupí vám nic a ještě vás zcela ignoruje. Vím, co říkám, tak tomu bylo i se mnou. Svého muže jsem poznala v letadle do Singapuru, kroužil kolem a dělal, že mě nevidí (později z něj vylezlo, že ze mě nemohl spustit oči už v odletové hale!). Pak jsme se potkali v tom stejném hotelu (OSUD), vyhlídl si mě z okna u bazénu a přišel zase dělat, že mě nevidí… Tak jsem ho pozvala na pivo, což ho úplně šokovalo (můj muž je Polák a v Polsku není běžné, a hlavně se to nehodí, aby ŽENA někam zvala MUŽE). Neměl bílého lichokopytníka, ale otevírá mi dveře dodnes, kamkoli jdeme (s výjimkou restaurací). Divadlo mu není cizí, má krásné modré oči, furt dost vlasů a už jedenáct let si máme neustále o čem povídat. Je to trochu cholerik, ale s ohromnou dávkou sentimentu, je vždy se mnou, když je zle, i když je dobře. Dobře je především díky němu. Je mužný, ale stane se, že pustí slzu u smutného filmu, zasportuje si, ale klidně se se mnou válí celý den u telky. Je narozen ve znamení RYB, takže se ke mně jako k Blíženci vůbec nehodí – a přesto jsme spolu jedenáct let a miluji ho jako na začátku vztahu. Nevyměnila bych ho ani za zpěváka, herce, vrcholového sportovce nebo třeba prezidenta. Proto si myslím, že vůbec nepotřebujeme ani prince, ani idoly. Základem všeho je dobrá komunikace a porozumění – naučte to své děti. Zapomeňte na sexy zadečky sportovců (stejně byste si jej neužila, byl by pořád na turnaji), sametové hlasy zpěváků (stejně by zpíval pro miliardu dalších, a ne jen vám) nebo smyslné rty herců (stejně by se věčně muchloval s herečkama, a ještě byste se na to musela dívat v kině a vaše kámošky taky!). Zaměřte se na to, jakým chlapům se líbíte VY, a vzpomeňte si na to, proč máte doma toho, koho tam máte – důvod se vždycky najde, a budete na něj pyšná. ;-)

Tisk článku | Poslat článek