Jíst, meditovat, milovat
Podle této dobře prodávané knihy a stejnojmenného filmu by se mohlo zdát, že k nalezení štěstí, naplnění a lásky je nutné se vším praštit, všeho nechat a vydat se hledat své pravé já do světa. Protože jsem to zkusila, vím jedno – své já (a své trable i radosti) máme stále s sebou, ať se hneme kamkoli.
Co jsem zjistila?
1. Sousedův trávník není zelenější
Dojem, že jinde se mají lidé lépe – ať už je to zdánlivě duchovnější (dálný) Východ, nebo spořádanější (blízký) Západ –, je iluzorní. Jakmile začněte jen trochu chápat místní mentalitu, objevíte i místní problémy. Například král jedné severské země má dlouhé roky téměř oficiální milenku, ale místní média toto téma tvrdě cenzurují. Ve stejných končinách se velmi kreativně zachází se statistikami zaměstnanosti. Časem zjistíte, že se doma máme vlastně docela fajn. Přesto je užitečné se na nějakou delší dobu do zahraničí vydat. Pomůže to k získání odstupu a doporučoval to už Jan Amos Komenský. Nutnost postarat se o sebe v cizím prostředí a určitá sociální izolace v důsledku vedou k posílení sebedůvěry.
2. Cesta do daleka nemusí být cestou kupředu
V zásadě nemá smysl chtít někde jinde začínat znovu. Představa, že tak člověk uteče od svých potíží, je nereálná. Svůj batůžek si neseme stále s sebou. Třeba kariérní potíže cizina neřeší, naopak – přidá se navíc jazyková bariéra. A máme-li potíže se vztahy, budeme je mít i na jiném kontinentě. Důležité změny se odehrávají v nás samotných. Ačkoli jsem si dlouhodobým pobytem na severu především splnila sen, současně jsem se také toužila oprostit od citů k nevhodnému muži. Bohužel jsem se po návratu vrátila i k němu. Pár roků následujících poté určitě nebylo ztracených, něco jsem se naučila, jen mohly být mnohem hezčí (s někým jiným).
3. To, co hledáme, je možná na dosah
Kvůli lásce není třeba cestovat přes celou planetu. Možná je to dokonce rozumnější, vzhledem k tomu, jak náročná jsou mezikulturní manželství. Můj severský přítel na dobu určitou byl báječný, ale ve smyslu pro humor se jako přátelé míjíme dodnes. Exotiku máme svým způsobem i doma. Jen pro příklad – pro městskou holku, jako jsem já, to může být třeba horal z Krkonoš. Jakkoli to působí nesmyslně na první dojem, přece jen je hlavní město od našich nejhezčích kopečků vzdáleno pouze dvě hodiny cesty. Pokud mám na horách část rodiny, trávila jsem tam každé letní i zimní prázdniny a život v Praze považuji za dočasný, už to tak absurdně nezní. Záleží na dobré vůli obou stran. Mějme proto oči otevřené i v domácích luzích a hájích.






