Podnikám na mateřské III.: Z bankovní úřednice majitelkou jazykové školy
Markéta Vaníčková (41 let) žije v Újezdu nad Lesy v Praze 9. Má tři kluky – patnáctiletého, desetiletého a čtyřletého. Podnikání si vyzkoušela už na první mateřské, s druhým synem pracovala v bankovnictví a se třetím se opět vrátila k podnikání.
|
|
Kdy jste měla první dítě?
Poprvé jsem otěhotněla ve 24 letech,
krátce po dokončení vysoké školy a chvíli po tom, co jsem
začala pracovat v bance.
Devět měsíců jsem se věnovala jen synovi, pak jsem založila dva obchody s dětským a kojeneckým zbožím. V tehdejší době mi podnikání zkomplikovala expanze nových velkých nákupních center, podařilo se mi však obchody prodat jinému podnikateli. Později jsem opět začala pracovat v bankovnictví, kde jsem se věnovala oblasti personálního řízení. I tato zkušenost mi velmi pomohla v mém nynějším podnikání.
Pracovala jsem také. Když byly druhému synovi dva roky, začala jsem externě spolupracovat s jednou personální agenturou. Později jsem se znovu věnovala personální oblasti v bance.
Ano, koupila jsem licenci na provozování Helen Doron Early English. Nejmladšímu synovi byly dva roky. V té době jsem věděla, že práce v klasickém zaměstnaneckém poměru pro mne není možná. Potřebovala jsem být flexibilní a mít prostor pro své děti.
Potřeba vlastní realizace, mít svoji práci, která má smysl a mohu v ní zúročit své zkušenosti. To vše v případě Helen Doron mohu. Dokonce si děti mohu občas brát do práce, a ještě se u toho učí anglicky. Když něco vysvětluji rodičům, kteří ke mně chodí, mluvím z vlastní zkušenosti. Vím, že speciální metoda, kterou používáme, funguje.
Myslím, že mne dlouho nic přesvědčovat nemuselo. Cítila jsem, že právě tato práce – vedení centra Helen Doron – je pro mne to pravé. Byla to pro mne možnost spojit své zkušenosti matky a touhu po vlastní realizaci.
Jednoznačně najít správné lidi. Na začátku se mi v některých případech nepodařilo nalézt schopné zaměstnance, a to pak s sebou neslo nespokojenost zákazníků. Celkově je velmi důležité vytvořit si kolem sebe kvalitní tým lidí, kterým bude záležet na dobrém jménu školy a na spokojenosti rodičů i dětí. Toto se mi (troufám si říci) v současné době podařilo. Mám kolem sebe tým výborných a vysoce kvalifikovaných lektorek. Vždy se však v této oblasti mám v čem zlepšovat.
I v tomto případě jsem se musela spolehnout na skvělé lidi. Pokud nemohu být se svými dětmi, pomáhají mi dvě paní na hlídání, které jsou zároveň mými přítelkyněmi a k dětem mají velmi dobrý vztah. Mají i shodný názor na výchovu jako já a děti v nich mají dvě další tety. Vzhledem k velkému věkovému rozpětí mých dětí se o malého bratra dokáže postarat i nejstarší syn.
Neměla a nemám. Se svými dětmi trávím poměrně dost času. Vzhledem k režimu naší školy jsem každý den přes poledne doma. Malého syna vyzvedávám ze školky po obědě, po cestě se k nám přidá prostřední syn. Jedeme společně domů, a zatímco si malý hraje, dohlédnu na úkoly, nachystám svačiny a zvládám i prostředního syna zavézt na kroužky. Pak děti přenechávám na hlídání. Dvakrát týdně si však nejmladšího synka vozím s sebou do práce, kde navštěvuje hodiny angličtiny, případně si hraje s dětmi v herně, zatímco já pracuji. Pátky odpoledne jsem již zase pouze s dětmi.
Naplnilo mé touhy realizovat se ještě jinak než pouze jako maminka a pečovatelka o domácnost. Nechci tím říci, že tyto dvě věci jsou málo, já jsem však vždy byla trochu akčnější a potřebovala jsem zkoušet nové věci. Nejdůležitější je pak potkávat v naší škole spokojené děti a rodiče, kteří dávají najevo, že naše práce má smysl.
Šla bych do toho znovu. Nevím o ničem, co bych změnila, ale chybami prochází určitě každý.
Ať se nebojí a jdou do toho, co jim říká jejich instinkt. Věřím, že pokud je člověk dostatečně otevřený, najde si k sobě ty správné lidi, kteří mu pomohou. Co je také velmi důležité na cestě k úspěchu – naslouchat kritikům a nalézat u nich podněty ke zlepšení.
