Když jsem chodila s ani ne dvouletou dcerou na písek a můj předporodní pupek sklízel obdivné/zděšené/podpůrné pohledy, uvnitř mě hřálo přesvědčení, že druhé dítě hravě zvládnu, protože jsem přece matka na plné obrátky a jen tak něco mě nerozhodí. V tomto duchu se ostatně vyjadřovaly i ostatní spolumatky. A dokonce se ještě většina z nich tvářila nadšeně, když zjistily, že ‚to‘ bude chlapeček.
A pak to přišlo – ‚vyprdla‘ jsem synka a už rovnou zjistila, že to nebude tak růžové, jak jsem si to malovala. Nevím, jestli se dá o novorozeněti říct, že je živé, ale to naše tedy bylo. Kvůli zkoumání matky, otce, lemu košile a prsu neměl ani pomalu čas se po porodu přisosnout a v následujících třech dnech nešel vyfotit jinak než u prsu, protože jen otevřel oko, chtěl ke mně, zkoumat, vytahovat se ze špitální zavinovačky, mávat rukama a vůbec dělat alotria.
A už mu to zůstalo. Jestli naše holčička byla poměrně akční miminko, které pořád něco bere do rukou, strká do pusy, trhá, háže, žužlá a vůbec likviduje, syn je jako neřízená střela. Ještě ani pořádně nelezl a už jsem ho vytahovala zpod skříní, v půl roce si sedl, v jedenácti měsících začal chodit a dva týdny po prvním kroku se rozeběhl. To je sice veskrze normální, ale já narazila na fakt, že rozdíly mezi pohlavími (alespoň u nás v rodině) prostě nepodléhají společenským genderovým stereotypům, protože moje děti se s výrazně odlišnými povahovými znaky už narodily a ty jsou tak výrazné, že je mi veškerý trénink k ničemu a začínám znova. Úplně.
Moje milá malá holčička si sice hraje s autíčky, nosí kalhoty a nemá ráda sponky ve vlasech, ale od úplně prťavého puclíka listuje v knihách, aktivně hledá dotazované obrázky, bojí se fénu a vysavače, bez dozoru nikam neběhá a neleze a nedělá hluk. Teda občas dělá, ale ne tak, že mlátí kastrolem do skleněné desky stolu. To synek se jednou prostě rozběhl, a je z něj rázem rytíř bez bázně a hany. Hraje si se vším (včetně panenek), na každou babu v okolí dělá oči (nejvíc miloval takovou naducanou blondýnku na plavání), leze do výšek a utíká mi mimo dosah, a když se něčeho moc bojí, vyráží do útoku. Jediné, co je spojuje, je nezměrná láska k hudbě a tanci (ovšem tančí také každý úplně jinak, jak jinak).
A teď, babo, raď, jak na ně! Nejsem zastáncem rovnostářství, ale zrovna dneska se mi špunti rozutekli po dětském hřišti, protože dcera chtěla na houpačku a syn se rozhodl odejít za modrookými dvojčátky – holčičkami v čepičkách s bambulí. Na volání nereagoval, já se začala rozbíhat a dcera natahovala a vyčítavým hláskem protestovala z houpačky: „Tak dej toho Jeníka do kočárku! Já se chci aspoň houpat!“ A já běhala po parku jako blbeček – chvilku nosila protestující skoromimino, chvilku houpala holčičku na houpačce, jistila ji na lanové opodráze, hledala a nandavala rukavičky různých barev a v duchu se styděla před všemi soustrastnými pohledy, kterými mě častovaly korzující starší ženy. A všechny moje vnitřní hlasy řvaly: „To prostě nemůžou být oba stejní a na jednom místě???“
Nakonec jsem obě děti ulovila – syn byl polapen a za velkého protestování přikurtován ku kočáru, dcera nalákána na ‚něco dobrého‘ – a úspěšně dojela domů. A teď tu sedím a dumám, kde jsem v prenatálním vývoji svých potomků udělala chybu. Nebo neudělala?

Tisk článku | Poslat článek