Začne to asi takhle. Do životopisu si dáte vysokou školu plus pět cizích jazyků a v motivačním dopise podtrhnete, že máte ráda práci s lidmi, jste časově flexibilní a vaším koníčkem je cestování.

Po přijímacích testech, prohlídce u lékaře a pohovoru s psychologem máte pocit, že jdete dělat minimálně mechanika do NASA nebo řídit vesmírnou stanici Bajkonur. Později projdete školením, kde vám řeknou vše, co musíte bezpodmínečně znát, vše, co nesmíte v žádném případě zapomenout.
Naučíte se správně míchat nápoje, podávat pečivo elegantně za pomocí dvou lžic, decentně se líčit, otevírat dveře letadla, zavírat dveře do kokpitu, hledat bombu na WC i jinde, budete vědět, kolik je kde v letadle záchranných prostředků, a co víc, jak dlouho vám který z nich vydrží v hotovosti. Naučíte se i asistovat u porodu na palubě a budete vědět, který národ je háklivý na to, když uvidí vaši podrážku boty, a který vám bude přikyvovat, když s vámi nesouhlasí. Pak dostanete uniformu, obléknete se a cítíte, jak jste dosáhla svého snu. Všichni se k vám chovají hezky a vy máte pocit, že máte modrou krev… až pak vstoupíte do letadla a hned po vás cestující.

Na sto padesát vyřčených DOBRÝCH DNŮ slyšíte odpověď zhruba čtyřicetkrát…
„Kam si mám dát ten kufr, je to těžké, tam nahoru to nedám, můžete mi pomoct?“ (jasně, všechny jsme kulturistky… / samozřejmě, ukažte, žádný problém!) „Kam si mám sednout?“ (u odbavení KAŽDÝ agent znázorňuje na palubní vstupence, kde je číslo sedadla / 14C, to je levá strana ve směru letu, sedadlo do uličky) „Můžu na toaletu, když letadlo stojí?“ (ano, letadlo není vlak… / ano, samozřejmě) „Jak dlouho trvá let?“ (přesně tolik, kolik vám vyjde po odečtení času odletu od času příletu / přibližně dvě a půl hodiny)
Pak uděláte demonstraci záchranných prostředků, kterou si půl ‚obecenstva‘ filmuje, takže se cítíte jako pavián v zoo, další část vás bedlivě pozoruje, ale zívá a zbytek ostentativně ‚spí‘, protože to prostě má v malíčku a případnou evakuaci zvládne levou zadní. Holt dneska když u této ‚rozcvičky‘ nezatančíte nebo nezarapujete, nikoho moc nezajímáte… Uf, vystartujete.
Ještě než začnete servis, rozezní se pár ‚zvonků štěstí‘ čili několik cestujících se snaží rozsvítit světlo v panelu nad hlavou, a omylem tak zavolá letušku, které hned bliká modrá dioda ve stropu kabiny, ale ve většině případů jde o hrající si všetečné děti. Pořád se usmíváte. Jste krásná, máte přece uniformu a umíte správně míchat nápoje. Kdyby něco, dáte i porod v zadním bufetu! Máte na to!
Je po servise, začíná čas toalety. „Jak se otevírají ty dveře? Zaseklo se to!“ (nijak, pokud je uvnitř jiný pasažér, který to stihl před váma… / prosím o chvilku strpení, je obsazeno)
Poté jdete kabinou a sbíráte odpadky. Rozdíl mezi letuškou a popelářem je ten, že popelář za smetí neděkuje…
Přistání, potlesk – je fakt, že kadeřníkovi taky netleskáte, když vás hezky ostříhá, ale to je přece jen jiná věc – lidé se v letadle bojí, stres je nutí chovat se trochu jinak a potlesk je zjevně známkou úlevy a vděčnosti. (Potlesk NIKDY neuslyšíte v destinacích, jako je Frankfurt nebo Paříž, byznysmeni přece neukazují emoce. Občas vám zatleskají ve Varšavě nebo v Kyjevě, ale VŽDYCKY v letadle směřujícím na prázdniny k moři.)
Přichází fáze sto padesáti NA SHLEDANOU (na cca čtyřicet odpovědí stejného znění, někteří vám místo pozdravu ještě vtisknou do dlaně zmačkaný použitý kelímek nebo ubrousek – pro případ, že by v hale letiště nebyly odpadkové koše…).
Přišel čas na vašeho koníčka z životopisu? Kdepak! Kabinou proletí pán s vysavačem a ještě vidíte jeho hadici v zadním bufetu, když už se do předních dveří hrnou cestující. „Máte dnešní noviny?“ (kde je mám v neděli vzít? / dobrý den, pane, omlouvám se, ale dnes bohužel ne) „Můžeme ve stanici na záchod?“ „Jak dlouho poletíme?“… Ze všeho máte ‚opáčko‘.

Po přistání jdete buď na další let, nebo domů. Po několika letech této práce pak v autobuse cestou domů hledáte instinktivně nouzové východy, na všechny CESTUJÍCÍ se dále usmíváte i poté v metru, doma hledáte u WC tlačítko pro splachování toalety, a když vám někdo zvoní u dveří, nejdřív zvednete hlavu ke stropu a hledáte modré svetýlko…

Toto povolání je opředeno mnoha mýty a stereotypy. A navzdory všemu neustále přitahuje pozornost, obdiv, ale někdy i pohrdání. Bývá otravné, ale i nesmírně příjemné. Jeden neukázněný pasažér vám může znepříjemnit celý let, ale jeden paprsek slunce po vystoupání nad hladinu mraků vás může posilnit na celý den. Máte chuť s tím praštit, ale už po přistání přemýšlíte, kam to bude příště. Tahle práce je všelijaká, ale NIKDY nebude NUDNÁ. Kde jinde máte co do činění s tolika různými lidmi? Kde jinde můžete říct, že pracujete pokaždé s jiným týmem lidí? A kde jinde si po šichtě všichni vzájemně poděkujete za dobře odvedenou práci?

Paris, first class, International… dáme si trošku kosmického záření! 

Tisk článku | Poslat článek