Ten bude spočívat v tom, že během slavnostního večera vyhlásíme nejdřív nominace na Vopruz roku.

Ty vzniknou tak, že každej tým, pochopitelně včetně mýho mateřskýho hitovýho týmu Módní masakr, bude nominovat svýho kandidáta, no a diváci pak budou pomocí esemesek volit. Nominovaný kandidáty pozveme, ale oni nebudou tušit, že jde o negativní cenu. Nakukáme jim, že jde o speciální projekt, kdy diváci jupísáci hlasují v neobvyklých kategoriích – tím pádem je nalákáme před kamery a nebudou nás moct žalovat. Teda budou moct, ale bude jim to platný asi jako mrtvýmu zimník.

Uplně by mi stačilo, kdyby náš tým Ivanu Vařechovou nominoval, nemusí vyhrát CELOU soutěž! Jenomže jak na to? U nás to chodí tak – jako asi na všech podobnejch uspěchanejch, hektickejch mediálních pracovištích – že se všechno řeší v poklusu a na půl ucha. Jediný důležitý a rozhodující je, jestli se vám podaří našeptat šéfovi do ouška ty správný věci. A to ve správnou chvíli, aby byl fakt na příjmu. V mým případě to znamená utrousit pár poznámek o Vařechový před Ondřejem tak, aby je fakt zaregistroval. A pak jen trpělivě čekat, co se mu urodí v hlavince.

Ondřej mi zrovna proběhl kolem stolu s asistentkou Vlastou a řešili upoutávky.
„Hrozí Heleně anorexie?“ navrhovala Vlasta.
„Ne, dáme rovnou, že Helena umírá, stejně na to má pomalu věk,“ rozhodl Ondřej energicky, zatímco Vlasta něco koktala o tom, že teda Helenu nepotěšíme, když všechno, co se stalo, je to, že trochu moc zhubla.
„Hele, všimli jste si, jak příšerná byla Vařecha na tý její poslední talkshow?“ zadržela jsem je na pochodu. „Ty její blůzy s vycpanejma ramenama! A to má už od přírody šířku třídílný skříně. Ještě k tomu si navlíkla takovou průjmově zbarvenou se sedmikráskama. No prostě učitelka ze zvláštní školy, která má navíc nějakej ten mužskej chromozom Y!“

„Jo! Nebo chovanka ústavu pro mentálně retardovaný, která se oblíká do darů z charity,“ navrhla Vlasta vhodnej komentář. Přiznávám, že se mi docela líbil.

Apřesto bývala Ivana moje kámoška. Dnes to vůbec nechápu! Asi před pěti lety se vrátila z těch svejch cest po světě a nejdřív se chytila u nás v Jupí. Byly jsme nerozlučná dvojka až do předloňska, kdy přešla ke konkurenční týví Hyper a proslavila se tou svou talkshow Scestný cesty aneb Pěšky nebo za vozem. Komentuje svý i cizí záběry z nějaký země, ale to cestování pojímá jednoduchoučce, v podstatě je to vždycky o místním sexu, chlastu, žrádle a hašiši nebo podobných doplňcích stravy. S nějakou kulturou, historií nebo tak se nepáře ani náhodou. Naposledy, co jsem to viděla, vtipkovala, že minarety mešit vypadaj jako penisy. Do všeho zamontuje sex v jakýkoli podobě, i kdyby to zdánlivě vůbec nešlo. Pořád si nepamatuje, že se náš pořad jmenuje Módní masakr, říká mu Módní masturbace.

Před těmi pěti lety tady v Čechách neměla žádný kámošky, respektive všechny začaly žít intenzivním rodinným životem, a to nebylo nic pro ni. Kdežto se mnou měla přece jen něco společnýho – řešily jsme svý partnery, což v tý době byli oba shodou okolností obsesivní neurotici, a na žádný dětičky jsme rozhodně nepomýšlely. Ostatně já už jsem stejně byla věkově kapku nad limit.

Pak jsem ale začala dělat Módní masakr a chytlo mě to. Ta fascinace, když se člověk začne magicky proměňovat! Věřím, že to hluboce souvisí se samotnou lidskou identitou, že v těch zkoušecích kabinkách obchodů s hadříkama dochází k transformaci osobnosti. Stačí mi projít třeba Na Příkopě kolem výkladů a někde zapadnu dovnitř, prohrabu se, okouknu, vsávám uměleckej dojem, Accessorize, Anima Tua, DKNY, Mango, Zara, Vero moda, Mexx… a děsně si to užívám.
No a tyhle věci Ivanu strašně nudily. Stačilo, abych na tohle téma pronesla u kafíčka jedinou větu, a už se dívala na mobil, jestli nemá nějakou zprávu nebo co, zívala na celý kolo a pohled jí zesklovatěl. Načež mi klidně skočila do řeči s nějakou svou historkou, točící se pochopitelně kolem šukání. Jaký je to s tím novým chlápkem, jakýho ho má, kolikrát to dělali a tak podobně. Pekelně mě to nudilo.

,Ježíšmarjá! Ty jedna hnusná čúzo, když to není celý o šukání, tak tě to nebaví, co? myslela jsem si. ,A není ti vůbec trapný to takhle dávat najevo! Víš, jakou máš sociální inteligenci? Nulovou!

Opravdová krize ale nastala asi před měsícem, když jsme se sešly na kafíčko v pěti, ještě s dalšíma kámoškama, a já si chtěla pokecat taky s těma ostatníma. Vůbec to nešlo! Absolutně vyloučený! Protože Ivana pořád dokola vykládala historku, kterou už jsem slyšela dvakrát, jak se seznámila se suprovým Afričanem, podle ní Masajem, a jak jí ten Masaj říkal, že není žádná paní, ale holka, že vypadá maximálně na osmnáct, což ji v jejích dvaačtyřiceti uvádělo do úplný extáze.

Jenomže mě už to vážně vytočilo – na ten večer jsem se těšila, a ona mi ho úplně pokazila – a vybuchla jsem a všechno jí vyčetla: že všichni obézní lidi vypadaj mladší, protože nemaj vrásky, že je otravná, protože mluví jen a jen o sobě, že by taky někdy mohla pro změnu naslouchat nám ostatním, jenomže to se ví, obyčejný životy nás, co nejsme posedlý nymfomanky jako ona, ji vůbec nezajímaj… a tak.

Prostě do puntíku samá pravda. Ale Vařecha se stejně příšerně našňupla a prohlásila, že s takovou nesnesitelnou klimakterickou megerou, jako jsem já, sedět u stolu nebude. A odkráčela.

Musím říct, že teprve tím mě definitivně dožrala. Ta kráva nebeská!

No a od tý doby prahnu po pomstě.

Po našem jupísáckým studiu teď rozčileně pobíhal jeden externí stylista a mával novým časopisem Superstyl, kterej měl bejt celej věnovanej módě. Bědoval: „Oni museli nabrat vysloužilý fotografy ještě z totáče a modelky asi taky! No koukejte! Černý linky kolem očí jsou sice trendy, ale proboha ne v kombinaci s platinově odbarvenejma krepovatejma vlasama jak z E55 a s tím šibalským nakrucováním!“

Nakoukla jsem mu přes rameno a přesvědčila se, že mě Ondřej slyší: „Koukej, tahle baculajda, to je celá Vařecha! Dokonce i ten podbradek!“

Z monitoru nad hlavou, kde běžel program, kterej aktuálně vidí naši diváci, se ozval hromovej potlesk. Celou plochu zabral strnulej, pobledlej obličej ministra zdravotnictví.

„Jak se dostanete z dluhů?“ švitořil vesele moderátor. „Lidem, kteří pomýšlejí na sebevraždu, poskytnete na lékařský předpis kyanid. Ale doporučoval bych doplatek aspoň deset káčé, spoluúčast pacienta je nutná…“ Všichni z našeho štábu na to zírali.

„Nebo,“ řekla jsem pomalu, „by jim Vařecha mohla jednu ubalit a poslat je do věčnejch lovišť. Vypadá jako profesionální boxer, a taky se tak chová, nemyslíte?“
V duchu jsem se napomenula, že to snad už fakt přeháním. Ondřej musí věřit mýmu úsudku, nebo si bude myslet, že ho mám zkalenej osobní záští.

Radši jsem se stáhla do projekce vybírat záběry na příští Módní masakr.

No, přiznávám, že pak jsem měla jiný starosti a na tuhle věcičku jsem na pár dní pozapomněla. Ale když se v našem velkým studiu, kterýmu přezdíváme Mauzoleum, předtáčel nominační a zároveň i vyhlašovací večer Vopruzu roku, přišla jsem se společně s Vlastou a Ondřejem taky mrknout do publika.
„A koho jsme nominovali za Masakr?“ zeptala jsem se šéfa, zatímco osvětlovači ještě na poslední chvíli zápasili s kabelama.

„Nebuď zvědavá, budeš brzo stará,“ zazubil se. Slastně jsem se zachvěla. Jo! Bude to Vařecha! To už na monitorech proběhl zbrusu novej jingle Vopruzu roku, takový animovaný ksichtíky, na kterejch naskakuje barevná vyrážka, a do toho to naše: Jupí, jupííííííííí…

Na scénu se vyběhla producírovat nic netušící Matylda Krátká, jako obvykle ze sebe ten zpěv i na playbacku tlačila, jako by měla zácpu, a jako obvykle byla nastrojená jako takovej roztomiloučkej diblík, ačkoli má celulitidu už i na rukou a tváře jí visej jak laloky. Natřásala se tam a ještě netušila, na co ji tým naší hitparády nominoval!

Ještě poslední pokyny, jak máme tleskat, zatímco na obrazovkách ubíhal spot takový tý kampaně, aby tatínkové zůstávali s dětma doma. Gangster na vás míří pistolí a říká: „Můj fotr se se mnou taky nemazlil! Práááásk!“

Pak přišla naše nominace.

„Tým Módního masakru jmenoval...“ a na scénu se radostně vyřítila Amálka Málková. Pravej opak Vařechy! Anorektička, co má obličej po plastikách jak kožnatej ksicht mumie, při moderování cení zuby jako v tetanickým záchvatu, zvládne sotva tak děkovat sponzorům, a ještě se u toho přeříkává. Tu nominaci si sice zasloužila, ale stejně!

„Proč jste nevybrali Vařechu?“ zasyčela jsem na Ondřeje.

A došlo mi, že můj milej šéfík má bohužel to pověstný mužský lineární myšlení, který mu nedovolí vnímat věci složitěji. Dokonce se vůči mně snažil být senzitivní! Ne, tohle by teda žádná ženská nedokázala.

„No, víš, ona je sice děsná, ale nakonec jsem nominoval Amálku, protože vím, že Vařecha je přece tvoje kámoška,“ usmál se na mě srdečně. „Ale je od tebe fakt hezký, že ses jí nezastávala a hodnotilas ji úplně objektivně!“