Odpověď hledají nejdříve v literatuře. Obklopí se příručkami, leč – marně! Z knížek, které jsou k dostání na našich pultech, se nanejvýš dozvědí, že dvojčata se většinou rodí nedonošená. Nenuťte své děti ke stejnému oblečení, potlačujete tak jejich individuality – doporučují dále psychologové. A pak už lze z moudrých knih vyčíst samozřejmosti typu ’dopřejte si co nejvíce odpočinku, protože mnohočetná gravidita klade na vaše tělo vyšší nároky‘ (Velká kniha o matce a dítěti, Perfekt, 1993), případně ’práce s dvojčaty bývá jen o něco složitější než s jedním dítětem‘ (Péče o dítě 0-3 roky, Osveta, 1996). Zvláště tahle věta bude rodičům dvojčat už po prvních třech probdělých nocích připadat jako nepovedený vtip...

Každá rada drahá
„Stáhla jsem si články o dvojčatech z internetu, ale to byly spíš vědecké poznatky. Já prahla po praktických informacích. Nebyly k mání,“ stěžuje si Hana Michopulu, maminka dvacetiměsíční Aničky a Marušky. Ve čtyřiadvaceti letech rodila poprvé, neměla zkušenosti ani trénink v kojení a uspávání. A nebyl nikdo, kdo by jí poradil.

Manželé Matoušovi tak zaskočeni nebyli, při druhém těhotenství nad tou zprávou dokonce jásali: „Líbila se nám představa mít tři děti. Na první jsme dost dlouho čekali, takže třetí bychom si vzhledem k věku zřejmě nepořídili. Byli jsme šťastní, že to bude najednou,“ vzpomíná paní Jana. Byla už poučenější, a tak si pro knížku o dvojčatech zajela do Německa. „Ale kdybych se držela autorových rad, potřebovala bych při jednom koupání šestkrát vyměnit vodu a použít čtyři žínky na každé dítě. Za-zmatkovala jsem, ztratila jistotu. Najednou jsem si nedovedla představit, co bude. Bála jsem se i toho, jak miminka přijme sedmnáctiměsíční syn, který byl do té doby mazánek.“

Manželé Andrea a Pavel Zunovi si s literaturou hlavu nelámali. Měli jiné starosti. Museli nejprve vyměnit svou minigarsonku za větší byt. Posléze se Pavel rozhodl kvůli budoucí početné rodině změnit dokonce zaměstnání. Aby měl více času a peněz, zanechal moderování v České televizi a stal se mluvčím tabákové firmy. Andrea mezitím sbírala informace o dvojčatech z novin a časopisů. A měla ještě jednu výhodu: kamarádku s dvojčaty. „Jenomže vlastní zkušenost je pak stejně jiná,“ upozorňuje.

První krize? Hned v porodnici!
„Holky se narodily zdravé, v termínu a s celkovou váhou šest kilo, což je takřka nevídané,“ usmívá se Hana Michopulu. Právě to, že děti v pořádku donosila, jí však způsobilo první problémy: „Páteř se mi po té zátěži nevyrovnala zpátky a po špatně píchnutém epidurálu jsem první týden po porodu v migrénách lezla po čtyřech, takže rooming-in nebyl zrovna výhra. A k tomu neochotné sestry... Připadala jsem si na odstřel. Doma to nebylo lepší. První krize byla klasicky prdíková. Věnujete se jednomu dítěti, druhé křičí v kolíbce a vy? První tři měsíce jsem kolikrát brečela s nimi.“

Rodiče dvojčat záhy pochopí, že prvním krokem k normálnějšímu životu je zvládnout speciální techniku kojení. Jestliže se děti krmí postupně, navzájem se ruší a budí. Když jedí zároveň, zároveň také usínají, zvykají si na podobný denní rytmus. Jenže... Hana Michopulu nastudovala způsob kojení a la fotbalista s míčem (miminka jsou podložena polštáři a hlavičky držíte v dlaních, každou u jednoho prsu), ale nemohla ho využít. Její holčičky totiž neměly nikdy hlad ve stejnou dobu: „Jedly co hodinu, každá dvacet minut, pak čekání na odříhnutí. Byla jsem šťastná, když jsem si stihla dojít na záchod. Každá také jinak spala. Jedna usnula v osm, druhá o půlnoci.“

Miláčku, jdeme koupat
„Zatímco jsem jednu svlékala, druhá upadla. Musela jsem k ní běžet. Ta svlečená se vzápětí počurala na dlaždičkách a uklouzla. Rozplakala se také; a jelikož když pláče, tak blinká, ještě se pozvracela,“ vzpomíná na kalamitu v koupelně paní Hana.

Pocit bezmoci a totální závislosti na druhých znají všechny matky dvojčat. Má-li žena doma jen jedno miminko, obvykle bez potíží unese, když se manžel zdrží někde déle a vyhne se večernímu rituálu. V rodině s dvojčaty, která nemá ve vedlejší ulici nebo v domě šikovnou babičku, něco takového prostě nelze. Muž paní Hany jezdil kvůli koupání dvojčat domů o tři hodiny dříve než před jejich narozením. „Poradnu jsme zvládly samy až v sedmnácti měsících. Nezapomenu na ten pocit vítězství: připadala jsem si úžasná.“

I pan Matouš musel pracovní dobu přizpůsobit biorytmu svých dětí. „Když v půl páté nevcházel do dveří, hroutila jsem se,“ připouští paní Matoušová.

Také Zunovi se museli o dvojnásobné starosti podělit. „Nemohla jsem kojit, tak jsme každý krmili jednoho. Pavel je pak kolíbal, aby usnuli,“ vzpomíná dnes už s úsměvem Andrea.

Batolení
– další kritické období – se u Zunových vešlo do měsíců, kdy se Pavel vrátil k novinařině. „Asi čtyři měsíce byl moderátorem Televizních novin a měl volnější režim. Od té doby, co je šéfredaktorem zpravodajství, vrací se každý den až večer. Ráno ale chodí na devátou, takže s kluky vstává, udělá jim snídani, pohraje si s nimi a já můžu vstávat až v osm. To je paráda,“ libuje si s notnou dávkou sarkasmu Andrea.

Máte našetřeno?
Jedno dítě pročurá v plínkách tisíc korun měsíčně, dvojčata dva tisíce. Jednoduché počty. Co se týká jídla, je lepší počítat s tím, že nebudete mít čas vařit domácí, tedy levnější stravu. Jedna sklenička masozeleninového příkrmu stojí od pětadvaceti korun výš.

Jak kupovat oblečení?
Důležitá rada od Andrey Zunové: „Najít si rodinu s dvojčaty, od níž můžete oblečení odkupovat levně nebo je rovnou dědit zdarma. Naši kamarádi, Tomáš a Gábina Dvořákovi, mají dvě holčičky. V miminkovském období to bylo bez problémů, oblékali je sportovně a růžová pyžamka nám nevadila. Teď už se však holčičky chtějí strojit do sukýnek...“

Na jedno dítě při troše štěstí koupíte zachovalé oblečení v second handu, ale pro dvojčata je to nemožné. Když narazíte na krásnou kombinézu, můžete se spolehnout na to, že druhou stejně velkou a teplou neseženete. A jelikož se dvěma dětmi nemáte na obíhání sekáčů v okolí čas, budete patrně jako Hana Michopulu kupovat oblečení nové.

Matoušovi první tři roky jezdívali na burzy, které pořádal Klub dvojčat při YMCA. „Horší pro nás bylo, že před sedmi lety byly papírové pleny stejně drahé jako dnes. V porovnání s tehdejšími cenami tedy velmi, velmi drahé. Za pleny jsme postupně utratili všechny peníze, které jsme dostali od dědečků k narození vnoučat. Jinak to nešlo. Při dvou kojencích a jednom batoleti bych celé dny nedělala nic jiného, než prala a žehlila,“ konstatuje paní Jana.

Tank pro dva
Kočárek pro dva je vlastně malý tank. Často se nevejde na chodník ani do dveří, natož do tramvaje. Nemají-li rodiče dvojčat v garáži zrovna prostorný mercedes, musí nejméně dva roky škrtnout z programu cestování.

„Naštěstí jsem nemusela s dětmi jen pendlovat okolo paneláku, ale mohla jsem je nechat spát na zahradě,“ vzpomíná na miminkovské období Honzíka a Matěje Andrea Zunová. „Kočár jsme nacpali jedině do autobusu, ale jen tehdy, pokud nebyla mezi dveřmi tyč. Navíc se málokdy najde člověk, který by vám to monstrum pomohl vynést do schodů. Na procházku jsem se odvážila jen s Pavlem.“

Matky dvojčat obvykle také nechodí nakupovat, protože si netroufnou jet se dvěma dětmi samy do supermarketu. A víte, kolik lidí musí asistovat u nákupu botiček?

„Jeden je zkouší, druhý nosí prodavačce a vyměňuje za jiné číslo a třetí hlídá děti, aby nestrhávaly boty z regálů. Minulý týden jsme se to pokusili zvládnout jen s manželem,“ líčí paní Hana, „ale po deseti minutách jsme to vzdali.“

Babička, nebo paní na hlídání?
Paní Michopulu byla překvapená, když jí při návratu z porodnice otevřela tchyně. „Brzy jsem pochopila. Někdo musí uvařit, uklidit, přinést, podat, podržet alespoň jedno dítě, odvézt je jednou denně na procházku. Byla jsem své tchyni za těch prvních čtrnáct dní vděčná.“

Celý rok věřila, že se o své děti přece (!) postará sama, ale když onemocněla a musela svou nemoc přechodit, vzdala to a rozhodla se najít si pomoc: „Nemůžu si dovolit být bez pojistky. Výpomoci z rodiny jsou nahodilé a občasné. Co dělám, když je s dětmi paní? Většinou nejdu ani do kina, ani do sauny. Žiju. Vařím oběd, umyji si hlavu, převléknu postele, napíšu někomu přání k narozeninám. Dělám zkrátka to, co jsem do té doby dělala s oběma dětmi na zádech. Taková paní na hlídání přitom není luxus. I kdyby však nezbývaly peníze, poradila bych nastávajícím matkám, ať si vezmou raději půjčku. Stojí to za to.“

Hodláte s děti od malička chodit plavat? S dvojčaty musí ovšem do bazénu dva dospělí. Matoušovi plavali se všemi třemi dětmi a pan Matouš kvůli tomu odbíhal z práce. Když děti trochu odrostly, nastal čas kroužků... Protože nebyl, kdo by zbylé dvě děti pohlídal, vodila paní Matoušová všechny tři všude s sebou, takže když holčička zatoužila po baletu, oblékli trikoty i chlapečkové. Stejně tak všichni chodili malovat a také tančit do folklorního kroužku.

Kdo má větší jedničku?
Vzájemné srovnávání a žárlení – to jsou časté bitvy dvojčat, o nichž budoucí rodiče nemohou mít tušení. Není divu, že pak tváří v tvář tomuto problému propadají panice. Jak dvojčata vychovávat, jak čelit žárlení a věčnému soupeření, a přitom neutlouct v dětech osobnost?

„Nedávat dětem k žárlení příležitost,“ tvrdí Andrea Zunová. „Náš Matěj je předvádivější, na požádání zpívá a tančí. Honzík umí totéž, ale je uzavřenější. Chválíme je stejně.“

„Naše dvojčata byla odmalička ne-srovnatelná. Gabča byla stále v pohodě, zatímco Ondra jako mírně nezralý měl roli mazánka. Nikdy mu to nevadilo, až ve škole,“ vypráví paní Matoušová. „Oba přinesou jedničku, ale jeden ji má větší! A problém je na světě. Řešili jsme to i s psycholožkou, s učitelkou, která má zakázáno naše děti porovnávat. Žárlivost je pro nás větší problém než to, že musíme pomůcky kupovat dvojmo.“

Škola s sebou přináší i nemoci. Banalita, kvůli které potřebuje každá máma paragraf na pár dní, se u dvojčat stává problémem minimálně na tři týdny. Noční můrou je pak seriál chřipek a angín, trvající i tři měsíce. Právě nemoci jsou důvodem, proč také většina matek dvojčat otálí s návratem do zaměstnání.

I Jana Matoušová je zatím doma, přestože dvojčata dávno oslavila sedmé narozeniny. Měla prý s mužem dohodu, že za ty první dva hektické roky zůstane doma déle. Hana Michopulu začala po večerech psát první články do Marianne, když bylo holčičkám sedm měsíců: osvěžovalo ji to. Honzík a Matěj Zunovi se sice těší do školky, avšak Andree je jasné, že na své původní místo redaktorky politického zpravodajství se vrátit nemůže. Zaměstnavatel jí však vyšel vstříc, takže bude psát do rubriky, která není sešněrovaná každodenními uzávěrkami. Kdyby to ani tak nešlo skloubit, přešla by na poloviční úvazek.

Dobré rady
■ Sežeňte si rodinu s dvojčaty, od níž získáte informace, dobré rady a oblečení.

■ Počítejte s tím, že se minimálně první dva měsíce s miminky nikam nedostanete. Před plánovaným termínem porodu tedy s dostatečným předstihem nakupte všechno, o čem si myslíte, že budete potřebovat.

■ Pleny nakupujte v co největších baleních v hypermarketu, neboť v běžných drogeriích mívají jen menší, cenově nevýhodná balení.

■ I když toužíte kojit, kupte si pro jistotu sušené mléko, lahvičky a všechny další potřeby pro umělou výživu či přikrmování.

■ Připravte manžela na to, že o starosti o děti se budete muset podělit, i když chodí do práce.

■ Promluvte si s rodiči a příbuznými v okruhu padesáti kilometrů, jak vám budou pozáhat.

■ Pokud nemáte každodenní oporu v mamince, tchyni nebo sestře, pořiďte si alespoň na pár hodin týdně paní na hlídání nebo studentku, která bude vozit kočár, zatímco vy budete věšet prádlo, vařit nebo dospávat to, co nestihnete v noci.