Fyzické násilí na malých dětech, to je tabu, o němž se nemluví ani mezi důvěrnými přítelkyněmi. Ženy, které byly v tomto článku ochotny ho prolomit, tak učinily jenom s podmínkou, že změníme i jejich křestní jméno. Nedej bože, aby je někdo poznal.

Zdá se, že bití dětí, těch úplně maličkých, je fenomén skrývanější ještě bedlivěji než nevěra. Ve skutečnosti je možná častější, než jsme si vůbec ochotny připustit. Najít takové ženy totiž nebyl problém. Jejich společným rysem přitom bylo: zralé, obvykle vysokoškolsky vzdělané, s nadprůměrnou inteligencí a výkonností. Žádné ožralky, žádná sociálka, žádná kriminální subkultura.

Andrea, 30 let: „Dvouměsíční miminko mi začalo křičet zrovna ve chvíli, kdy jsem dorazila do práce, kde jsem si nutně potřebovala něco vyřídit. Vypadalo to na hlad, ačkoli půl hodiny předtím dostalo doma najíst.“ Až potud klasická, řekněme tuctová situace. A pokračování? Znáte tohle?

„Obrátila jsem kočár k domovu a zběsile jsem jím houpala. Nijak mě to neuklidnilo, naopak nervy tekly jako taveňák. U výtahu, skryta před okolím, jsem ještě jednou zacloumala kočárkem tak, že korba málem vyletěla z kovové konstrukce. Erupce vzteku se stupňovala tím víc, čím víc dítě křičelo a čím víc jsem si byla jista, že mě nikdo nevidí. Doma jsem mu ještě jednu švihla přes obličej a vztekle jím mrštila do postýlky. Pak mi došlo, co dělám, a lekla jsem se. Byla jsem vystrašená a znechucená sama sebou. Nechápala jsem, co se tak hrozného stalo, že jsem takhle reagovala.“

Svěřit se nebylo komu, konstatuje Andrea. Jenže komu lze vůbec takovou zkušenost sdělit?

Kateřina, 32 let: „Desetiměsíční holčička se mi motala kolem nohou a dožadovala se pozornosti. Vztekle jsem ji nakopla, až odletěla o kus dál a rozplácla se zády na zemi. ’Drž už hubu!‘ houkla jsem na ni a na zděšeného staršího syna svedla veškerou odpovědnost. ’Vidíš, jak mě pořád rozčiluješ!?‘ Krátce předtím jsem se s ním totiž o cosi dohadovala. Rozbrečel se.“

Jedenáctiletý kluk by nikdy nepochopil následující vysvětlení: Byla jsem naštvaná a svůj vztek jsem si vybila na tom nejmenším. Protože byl nejblíž, protože bylo jasné, že se nebude moci bránit a hlavně to nikomu neřekne.

První na ráně
V databázi České tiskové kanceláře lze za poslední léta najít kvantum zpráv o tom, jak rodiče týrali své dítě, ba až k těm nejhorším koncům. Jsou to však zprávy jiného druhu. Například informace o rumunském otci, který zabil ­sedmiletého syna za to, že se neustále počurával v posteli, nemá s afektem ’vzorných‘ matek nic moc společného. Hned v další větě totiž stojí, že onen muž byl už opakovaně trestán za hrubé chování ke svým potomkům.

O tom, čeho je ve vzteku schopna milující máma (a zejména čeho pak tolik lituje), věděl své už Karel Jaromír Erben. Věděl, kam až může matku přivést situace, kdy ’u lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo‘. Jedno ovšem nedomýšlel (nebo přinejmenším se o tom v Polednici nepíše): zda skutečnou příčinou nebylo to, že matka už toho prostě měla za plotnou plné zuby. Příběhů s podobným podtextem se totiž v ordinacích lékařů a psychologů skrývá bezpočet.

„Prvotní příčinou je agrese, která je, a to si přiznejme, v určité míře ukryta v každém z nás a občas vybuchne. Dítě jako nejslabší článek řetězce lidských vztahů se pochopitelně stane jejím cílem nejsnáz,“ konstatuje psycholog Slavomil Hubálek, který se v praxi s obdobnými případy čas od času setkával.

„Nejčastěji je za tím konflikt mezi partnery, tedy vztek na muže, který není doma, nepomáhá, zanedbává manželku – či ona si to myslí. Nebo ženu naštve starší dítě, matka, tchyně, kdokoli jiný.  A odnese to dítě, v lepším případě tím, že na ně matka nesmyslně řve, v horším chytí ránu a... Vím, o čem mluvím: v hlavě se mi promítají příběhy, které skončily smrtí. Prakticky vždy to bylo vyvrcholení rodinných konfliktů.“

Ony případy jsou si podle doktora Hubálka až neuvěřitelně podobné: figurují v nich krásné, mladé, v širokém okolí obdivované maminky, které s načinčaným kočárkem jezdily po ulicích. Nikdo netušil, že žijí v konfliktu a čas od času vybuchnou.

„Jeden z nejkrutějších příběhů byl o řidiči autobusu, který vozil studentky z vesnic do okresního města. Vždycky si jednu vybral a na konečné rozehrál milostný románek. Jedna po druhé se staly jeho milenkami, až ho jedna přemluvila, aby se rozvedl a vzal si ji. Když po roce zjistila, že on dál pokračuje ve stejném způsobu zábavy, vybuchla: své půlroční dítě zabila tím, že jím mrštila proti ledničce. Setkal jsem se i s tím, že matka dítě otrávila. Úmrtí bitím nebo jednou ránou jsou ale nejčastější.“

Dodejme, že nechtěné, a tedy nejnešťastnější.

Schopná. Čeho všeho?
Kde je mateřská láska? Kde by byla: v určitých okamžicích tam, kde ji veřejnost opředená mýtem o její absolutnosti nechce vidět – prostě na chvíli pryč. Začíná to už porodem dítěte. Ani ten neprovází u mnoha z nás radostná euforie, ale vyčerpání, mnohdy i deprese a zoufalství. Ale nemůžeme to přece dát najevo, když všichni kolem jásají a od nás se očekává totéž...

„Podobné je to v období, kdy matka zůstává s dítětem sama. Tahle doba je fyzicky a psychicky tak náročná, že neprožívá-li žena svůj partnerský vztah jednoznačně pozitivně, pak riziko, že přenese agresi na dítě, je vysoké,“ upozorňuje Hubálek. Rozpory s partnerem nejsou podmínkou: agresivity je v nás víc, než tušíme.

Existují nicméně ženy, které typově a sociálně inklinují k takovému chování víc?
Hubálek míní, že více jsou ohroženy ženy mladé, atraktivní, uznávané, prostě takové, které byly ve své předchozí profesi obletované, a ne surové primitivní typy. „Samozřejmě existuje kategorie psychopatických žen, které mydlí své děti, ale to je už jiná, kriminální subkultura. Ony totiž své děti bijí neustále, což svým způsobem není tak nebezpečné jako chování žen, které dlouho, dlouho nic – a pak vyletí časovaná puma destruktivní agrese, při níž  praskají kosti. A přitom jen z ryzího zoufalství.“

Den blbec pro mě i mou lásku
Dvaatřicetiletá Veronika je mámou tříletého Michala. O tom, kde se v ní berou občasné návaly zuřivosti, dlouho přemýšlela a na mnoho otázek zná odpověď. „Přišla jsem na to, že když dítě vstane levou nohou a já jsem v pohodě, nic se neděje. Když je to naopak, taky nic. Jakmile máme ovšem svůj den blbec oba, je na malér zaděláno.“

Nejhorší to prý bylo, kdy bylo Michalovi kolem roku. „Předsevzala jsem si, že ho nikdy nepraštím. Když jsem občas viděla běsnící matku na ulici, komentovala jsem to v duchu slovy ’kráva jedna hysterická‘. A pak se najednou člověk přistihne, že dělá úplně totéž!“ Veronice stačilo relativně málo – dítě ne a ne usnout. „Známe to asi všechny: už chceme mít klid, něco si ještě udělat, ale dítě nespí. V záchvatu vzteku jsem s ním tu a tam vztekle praštila na bok. Nejhorší je, že to občas fungovalo, dítě ztichlo a leknutím usnulo. Pak jsem se na něj chodila čtyřikrát za noc koukat, jestli se mu něco nestalo.“

Dnes už si Michal umí říct, co ho trápí. „Občas ještě vykvetu, když třeba jdeme ven, já jedním směrem, on druhým – a nemá to konce,“ připouští Veronika. „Donekonečna vysvětluju, pak ho ale zarvu za ruku a začnu na něj řvát. Nakonec se mu omluvím – nejdřív v duchu a pak i nahlas...“
Tahle na první pohled pohodová ženská neměla v partnerském vztahu na růžích ustláno. Michalův otec ji uvěznil do zlaté klece; měla, co chtěla, ale musela se podřizovat, nesměla z klece ven. Nakonec vztah ukončila a ulevilo se jí.

„Pomohla mi i sedmdesátiletá hospodyně, která k nám domů chodí občas uklízet. Uviděla mě v jednom takovém afektu a v klidu mi začala vyprávět o sobě, o tom, že na dítě stačilo se zamračit. To je přesně ten problém: my svou zlobou nesledujeme žádný výchovný cíl, jen si na těch dětech ventilujeme vlastní starosti,“ shrnuje Veronika. Svěřit se s nimi i jejich důsledky partnerovi, kamarádce – kdepak, studem bychom se musely propadnout o čtyři patra níž.


Tak to o sobě víme. Ale co dál?
Doktor Hubálek říká, že důležité je pořád si své činy uvědomovat. Je dobré vědět, kolik agresivity v nás je, a to jak na úrovni fantazie (co všechno si dovedeme představit, že někomu uděláme), tak na úrovni verbální (co ošklivého jsme schopni druhému říct) a fyzické (co jsme schopni ve vzteku fakt udělat). Za nejhorší považují psychologové stav, kdy to o sobě člověk buď neví, nebo to popírá a tvrdí, že on agresivní není, že agresivní jsou přece ti druzí.

Většina z nás si to skutečně uvědomuje. I ta, která ve vzteku vykloubila dceři ruku a druhý den si u lékaře složitě vymýšlela konstrukce o nešťastném pádu, tak druhá, která do rozdováděněho kluka najela kočárkem, a když jí to došlo, chlácholila dítě slovy: „To je ale ošklivý kočárek, jak do tebe najel, viď?“

Veronika už našla jeden recept: „Ve chvíli, kdy cítím, že to na mě jde, začnu si opakovat, jak mám skvělé dítě, a počítám do deseti. Nebo nechám dítě řvát a jdu do druhého pokoje.“

Psycholog doporučuje zevrubnější zásah: organizovat si čas a své vztahy tak, aby se frustrace nestávaly časovanou pumou. Aby napětí šlo ven přirozenou cestou tím, že si půjdeme zaplavat či zaběhat, do divadla nebo s přáteli do hospody. „V podobné situaci se asi ocitne každá ženská – a každá se pak lekne své agresivity. Po staletí patřilo bití k výchově, děti se bily, když zlobily; dnes řada dětí vyrůstá bez toho, že by kdykoli dostaly ránu. A proto si myslím, že ta rána v afektu ženu tolik vyděsí. Měl by to být tedy signál, že by sama se sebou měla rychle něco dělat. Jinak organizovat čas, podniknout něco pro svou pohodu. Protože když přijde domů dobře utahaná z plavání a dítě bude zrovna křičet, nepraští ho. Skočí po něm spíš dopoledne při vaření v takovém tom pocitu ’vy jste si všichni v práci a docela si tam užíváte, kdežto já si tady maximálně můžu pustit rádio a prát podělaný plíny nebo vytírat podlahu a těšit se, jestli muž přijde ve čtyři – a nebo taky až v osm‘...“
Námitka, že žena starající se o malé dítě si u manžela těžko prosadí pravidelný večer v bazénu, natož s přáteli v hospůdce, u psychologa neobstojí. Prostě si to prosadit musí. „Skutečná příčina podobných stesků je spíš v tom, že člověk je z podstaty líný. A to platí obecně. Přijdeme domů a už se nám nikam nechce. V horším případě koukáme na televizi, v lepším si čteme, ale přitom máme pocit, jako by nám ten život nějak utíkal mezi prsty. A to je cesta do pekel.“

Není nic horšího,než když ženská ječí
Možná i pro naše děti, byť většina z nás jistě patří mezi ty, které jim svým občasným úletem žádnou viditelnou újmu nezpůsobí.

Dětský psycholog Zdeněk Matějček ovšem upozorňuje: „Když máma křičí a ječí, je to hrůzné. Takové to nevypočitatelné chování matky, ať už je násilné, nebo nenásilné, vnáší totiž do života dítěte nejistotu. A protože pocit jistoty patří mezi základní lidské potřeby, je to i ohrožení zdravého vývoje dítěte.“

Už malé dítě podle něj potřebuje vědět, že věci se dějí a lidé se chovají určitým způsobem. „A jestliže ten, kdo ho má rád, kdo ho krmí a mazlí se s ním, se najednou chová nepochopitelně nepřátelsky, tak to dítěti působí obrovskou životní nejistotu. Malé dítě totiž nezná motiv, neví, že křičí-li, mámu to rozčílí a ujedou jí nervy. To špatné není jen to, že s dítětem zatřesu nebo ho nešetrně hodím do postýlky, tím nejhorším důsledkem je ve skutečnosti ona nejistota.“

Základní vztah důvěry a nedůvěry k lidem se přitom tvoří od sedmého měsíce zhruba do jednoho roku. A jak podotýká profesor Matějček, tady se hraje o důvěru či nedůvěru k lidem vůbec. Děti, jejichž rodiče se mnohdy neuměli ovládnout, častěji trpí v životě pocity úzkosti, strachu a nejistoty a nevědí, co mohou od lidí očekávat.

Je to také něco zcela jiného než občasný pohlavek uštědřený staršímu dítěti. „V tomto věku už dítě ví, že máma a táta ho mají rádi a že jim to jen ujelo, nebo že se o ten pohlavek taky samo zasloužilo, takže někdy je to nejzdravější způsob,“ připouští zkušený psycholog. „Trest smývá vinu, ale pozor, s mírou.“ A dodává: radši pohlavek než ječet. „Ten ženský vysoký hlas je nesnesitelný, to je doslova týrání člověka. Vzbuzuje to odpor a děti si to pamatují.“
Ano, pamatujeme si to. Leckteré naše maminky nebyly jiné. Možná s námi občas mrskly vztekle do postýlky, nedej bože nám vykloubily rameno. Pokud jsme to přežily bez újmy na zdraví i na duši, věřme, že to stejně přežijí i naše děti. A že nám, až se zase ony ocitnou v mateřské roli, v duchu odpustí.

Autorka je redaktorkou MF DNES