Podobně na tom byla i Lucie Gomezová. Když se těsně po třicítce rozhodla, že nastal čas mít dítě, zjistila, že to nebude tak jednoduché. „K mému velkému překvapení jsem nebyla zcela zdravá ani já, ani manžel. Lékaři ale hovořili o tom, že s umělým oplodněním máme velkou šanci na úspěch. Po dvou letech a čtyřech pokusech jsem si prošla vším: běhala jsem po doktorech, píchala do sebe injekce a byla zoufalá,“ říká sebevědomá, už spokojená Lucie. Do té doby jí vlastně všechno vycházelo, cestovala, měla zajímavou práci, která jí zabírala většinu času. Nakonec se od své kamarádky, fyzioterapeutky, dozvěděla o metodě Ludmily Mojžíšové. „Věděla jsem, že je to nějaké cvičení, které pomáhá neplodným ženám, ale to bylo tak všechno. Kamarádka mě cvičení naučila, cvičila jsem i podle videokazety. Moc mi pomohla. Najednou jsem měla pocit, že pro své těhotenství dělám něco i sama, že to nenechávám jen na doktorech,“ shrnuje s tím, že se brzy cítila mnohem lépe i fyzicky, zejména proto, že ji přestala bolet záda. Po čtyřech měsících cvičení se už další pokus o umělé oplodnění konečně povedl. Před osmi měsíci porodila chlapce. Zdálo by se, že je to docela prosté: stačí pár cviků a všechno je v po-řádku. Tak jednoduché to samozřejmě není.

Devadesát minut denně
Je to hrozně náročné, říkají všechny maminky, které cviky podle paní Mojžíšové dělaly. „A nudné,“ doplňuje Lucie. Kromě toho je k nim potřeba nejméně hodina, spíš hodina a půl. „Kdybych nebyla tak zoufalá, nevím, jestli bych to vydržela,“ přiznává dnes. Ráno vstávala dřív, aby stihla odcvičit aspoň polovinu cviků, protože večer by je všechny najednou nezvládla. Moc jí pomohl manžel, který s ní solidárně vstával a večer třeba vařil, zatímco ona cvičila. Za pár let plánuje další otěhotnění a předpokládá, že si miminko bude muset zase ‚odcvičit‘.

Stejnou podporu měla v manželovi i fyzioterapeutka Jitka Javorková. Právě od ní se paní Lucie o cvicích dozvěděla. Ve chvíli, kdy se chystala na těhotenství, začala s cvičením preventivně, ačkoli do té doby nezaznamenala žádné problémy. „Za půl roku jsem vynechala jenom čtyřikrát,“ chlubí se. „Někdy se mi už opravdu nechtělo, zvláště když jsem domů přijela třeba až v jedenáct večer. Systém je neměnný. Nejdříve člověk začíná s patnácti opakováními každého z deseti cviků, každý tý-den se potom přidává pět a končí se na čtyřiceti. Když jsem cvičila opravdu poctivě a pořádně, trvalo mi to hodinu a půl, jinak hodinu,“ vzpomíná Jitka, která je dnes ve třetím měsíci těhotenství. Prý by měla cvičení zase zintenzivnit, protože je nejen dobrou průpravou na porod, ale také pomáhá těhotenství udržet.

Tělo v rovnováze
V čem ona zázračná léčba vůbec spočívá?
Ludmila Mojžíšová léta pracovala na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, a tak svým rehabilitačním uměním pomáhala především sportovcům – a některým i k medailím. Jejími ‚klienty‘ byli tenisté Kodeš a Hřebec, skvělé atletky Kratochvílová, Kocembová a Fibingerová, ale i tanečník Vlastimil Harapes či herec Jaromír Hanzlík. Při své práci vycházela z toho, že narušenému pohybovému ústrojí je třeba pomoci, aby se organismus dostal zase do rovnováhy. Právě sportovci si obvykle pohybový aparát zatěžují jednostranně, a tím si způsobují svalovou nerovnováhu. Třeba u volejbalistů se jistým způsobem žebra ,pootáčejí‘, což ovlivňuje svaly, jež následně působí na nervy a způsobují potíže. Jednoduchými, ale pravidelně prováděnými cviky lze žebra vrátit do původní polohy, a odstranit tak příčinu problémů.

Ženám, které měly potíže s otěhotněním a vyšetření neodhalila ani u partnera žádnou hormonální poruchu, fyzioterapeutka analogicky pomáhala cviky uvolňujícími svalové křeče pánevního dna a také další svaly a kostrč. Ukázalo se totiž, že právě tyto poruchy nejčastěji brání otěhotnění. Vymyslela dokonce také cviky pro muže s patologickým spermiogramem.Klientky však svým svérázným způsobem nabádala, aby pro samé cvičení nezapomínaly na přírodu. „Ten poslední cvik, který není na obrázku, se dělá ve dvojici s manželem, protože vy přece chcete dítě a k tomu jsou zapotřebí dva,“ líčí její typický monolog Olga Strusková ve své knize O paní Mojžíšové (Ivo Železný, 2003), kde stojí: „Duch svatej do vás nevstoupí, takže manžel bude taky pomáhat. Budete cvičit, abyste si zpevnily půlky. Za měsíc se přijdete ukázat a budete je mít každá jako mandle. Děti chcete vy, tak si pamatujte, že každá jste svého štěstí strůjcem.“„Hejbněte sebou, kočky!“ říkává pro změnu svým svěřenkyním jedna z mnoha pokračovatelek Ludmily Mojžíšové, Marie Babičková z Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze. Dodnes pomohla na svět 940 miminkům. Na rozdíl od oněch dob, kdy žila ,Lída‘, se po-dle ní nesrovnatelně víc dětí narodí nyní z umělého oplodnění. Mnohé ženy, s nimiž si v centrech asistované reprodukce nevědí ra-dy, posílají lékaři k ní. „Dneska je taková doba, že kočky sedí celý den za stolem a mají málo pohybu, to jejich naděje hodně zmenšuje,“ tvrdí rázná padesátnice, která se snažila pomoci k miminku i dceři své obdivované učitelky. Paradoxně marně.

Pryč s bolestí zad
Cvičení podle Mojžíšové, jak se běžně říká, není však výborné jen pro neplodné ženy. Vždyť původně bylo vymyšleno na problémy se zády. Marie Babičková je doporučuje také všem, kdož mají sedavé zaměstnání nebo vůbec nedostatek pohybu. Cvičit je podle ní nutné po dobu prvních tří až šesti měsíců denně a potom třikrát týdně vlastně celý život. Cviky je potřeba provádět opravdu správně, ji-nak nemají kýžený efekt. Proto zvláště zpočátku by měl pacient docházet na konzultace a později na pravidelnou kontrolu k vyškolenému fyzioterapeutovi.

Ten kromě toho provádí zhruba každý měsíc takzvanou mobilizaci. Laicky řečeno, určitými hmaty vrátí jednotlivé klouby, obratle či žebra do té správné polohy. Představte si to asi takhle: někdo by vzal prst vaší ruky, vytáhl z kloubu jeden článek prstu a zase ho vrátil zpět – ovšem přesně tam, kde má být. To proto, aby všechno svalstvo kolem něj správně fungovalo. Jedna z mobilizací – ta, která dává do pořádku pánevní dno – se dělá konečníkem a patří bezpochyby k těm nejméně příjemným. Bez nich to však nejde. Ale maminky, které mají často za sebou i několik cyklů umělého oplodnění, měsíce hormonální léčby a hlavně starost o to, zda se embryo už konečně ‚uchytí‘ nebo ne, nemůže nic za-skočit a překvapit.

Milovaná i zatracovaná

„Objev, jak pomoci neplodným ženám k dítěti, přišel náhodou,“ vyprávějí autoři knihy Léčebné rehabilitační postupy (Grada 1996). „V roce 1971 navštívila paní Mojžíšovou šestatřicetiletá profesorka, že ji často bolí hlava. ‚Vy musíte mít problémy s menstruací,‘ koukla na ni rehabilitační sestra. Paní se přiznala, že ji manžel už patnáct let vozí každý měsíc téměř v bezvědomí na pohotovost, aby měsíčky přežila. Paní Mojžíšová ženu napravila. Za čtvrt roku přišla poděkovat, že jí bolesti pominuly a menstruuje normálně. Po šesti měsících byla těhotná a do čtyřicítky stihla porodit dvě zdravé děti. Nadšená profesorka poslala za paní Mojžíšovou svou další kolegyni z gymnázia, která hledala pomoc na gynekologických pracovištích osm let, protože nemohla otěhotnět. Paní Mojžíšová řekla: ‚Bez záruky to zkusíme.‘ A zase to vyšlo. Potichu, polehoučku se začala šířit pověst o rehabilitační sestře, která díky cvičení umí ‚pomoci k dětem‘.“ Jméno Ludmily Mojžíšové se na veřejnost dostalo poprvé zřejmě v roce 1983, kdy se objevily první články v tehdy populárním Mladém světě. Její příznivci poukazovali tehdy na více než 560 dětí, které se díky jejím rehabilitačním metodám narodily ženám, u nichž medicína už byla bezmocná. Mnoho lékařů však její postupy zpochybňovalo – do své smrti v roce 1992 se proto velkého uznání v odborné veřejnosti nedočkala. Její metoda však žije dál: mezi fyzioterapeuty, rehabilitačními pracovníky i lékaři má mnoho pokračovatelek i pokračovatelů, a vyučuje se dokonce na vysoké škole či jako specializace postgraduálních studií.

Tisk článku | Poslat článek