Přišel sametový listopad a mě bylo třicet… Hurá! Vybrala jsem si svobodu a dobrodružství, o kterém jsem snila od dětství. Cestovala jsem a poznávala svět. Při jedné aukci akvarelů v krásné daleké zemi jsem poznala svého budoucího manžela. A tak jsem se ve čtyřiceti vdala. Bylo to nádherné. Cestování, psaní, bohatý společenský život. Jednou mě strašně bolely zuby, tak jsem poslala muže do lékárny pro prášky. Vrátil se s těhotenským testem.

Prý kdybych náhodou jednou chtěla děťátko… Poslala jsem ho někam, uložila krabičku do starožitné komody a dál jsem se věnovala zvelebování domečku v jižanském stylu a pořádání vernisáží, když tak najednou přišlo, že jsem nedostala menses a začala se cítit nějak divně. I řekla jsem si: vidíš, přicházíš do klimakteria, takhle nenápadně to přichází, žádné hrůzy, co ženské vykládají o návalech, sklíčenosti a růstu vousů… Po dvou měsících mi to ale začalo být podezřelé, a tak jsem sebrala odvahu, vyndala krabičku z komody a šla na záchod. A ten počuraný růžový papírek zmodral. To není možné! V mém věku? Nemohla jsem uvěřit, že je tak snadné otěhotnět po čtyřicítce, ale bylo to tak. Stala se ze mě vážená žena, budoucí matka.

Těhotenství mi uběhlo rychle. Dokonce se mi za celou dobu neobjevily žádné křečové žíly, nebylo mi špatně, ani mě nepřepadávaly divné chutě. V osmém měsíci jsem neměla žádné bříško, ale v devátém se mi najednou vzedmulo jako balon. Moje pěstěná postava, utužovaná plaváním v bazénu prestižního klubu, vzala zasvé. Naivně jsem se domnívala, že jak přijde děťátko na svět, břicho mi splaskne. Ve dvaačtyřiceti a půl se mi narodil krásný chlapeček. A břicho mi zůstalo.

Vůbec jsem neuvažovala, jestli jsem stará, nebo ne. V zahraničí jsou lidé k věku tolerantnější, kdežto v Čechách vám to dávají dost najevo. Ale opravdový problém čtyřicetiletých matek jsem pocítila, když jsem chtěla po čtyřech letech mateřské dovolené nastoupit do práce.

Nastal obvyklý kolotoč – babička na hlídání, já v práci a dělat mámu i tátu. Začínají přicházet černé myšlenky – až půjde můj syn do první třídy, všichni si budou myslet, že jsem jeho babička, až mně bude šedesát, jemu bude teprve osmnáct. Co když mě vyhodí z práce jako starou a nepotřebnou a nebudu mu moci zaplatit školy? Co když se se mnou něco stane, co když nevyléčitelně onemocním a nechám tady sirotka? Nebudu předstírat, že se toho všeho nebojím. Bojím se! A jak!

Ale přece jen, jak čas běží, začínám
se na to dívat trochu jinak. Moje dítě už v pěti letech ví, co hrál Mozart, proč van Gogh neměl ucho a překvapí vás otázkou, co je to rozpočtový schodek… Jsem přesvědčena o tom, že to je hlavně díky tomu, že se pohybuje v prostředí starší matky, kterou těší předávat mu něco užitečného, něco ho učit.

Nejsem lékař, ale myslím, že mít dítě ve čtyřiceti asi nepředstavuje pro ženu zdravotní problém. Důležité je, aby měla dostatek sil do dalších let a, co si budeme namlouvat, dostatek financí. Ale dítě jí umí dát hodně lásky a inspirace. Nelituji, že jsem neměla dítě ve dvaceti. Ještě i ve třiceti toho chce žena hodně stihnout a vůbec se nemusí užírat nějakým ‚ujetým vlakem‘. Tak proč se nevěnovat dítěti až ve čtyřiceti?