Seděli jsme s kolegou novinářem v parku a pozorovali vchod kulturního domu. Začínaly taneční. Kolega si psal poznámky o tom, kolik teenagerů vidíme, co mají na sobě, jakouže podivnou řečí hovoří, a já se zasnila.

„Na co zíráš, proboha?!“ šťouchnul do mě kolega.

Na lásku. Zírala jsem na opatrnou sedmnáctiletou lásku, na lehké úsměvy a ještě lehčí dotyky, a přála si, aby jim to všechno vydrželo co nejdéle.

„Třeba vydrží,“ pravil kolega racionálně, „bude-li vztah dostatečně povrchní a plytký, čekají je krásné měsíce, a možná i roky. Hlavně se ona nesmí rozhodnout, že mu dá celou svou duši, poví mu celou pravdu o svém strašlivém životě a tak dále, poněvadž to by byla katastrofa. On by jí utekl nebo by ji začal podvádět a ona by si začala myslet, že jsou chlapi svině, což vůbec není pravda, oni na to prostě jenom nejsou.“

„Nejsou na co?“ údivem jsem vyvalila oči a vzala mu tužku z ruky.

Zamračil se, chvíli lítostivě koukal do dlaně, kde už neměl tužku, takže si nemohl dělat poznámky. Pak se na mě mlčky díval. Asi přemýšlel, jak vysvětlit jednoduchou skutečnost tak komplikovanému stvoření, jako je ženská.

„Chlapi nejsou na ženský neštěstí. Neumějí s ním nijak naložit. Nevědí, co si mají počít s tím, že jsi třikrát potratila, tvůj táta byl alkoholik, strejda tě znásilnil, první manžel bil, druhý okradl a třetí si vodil domů prostitutky. Ty se mu chceš vyplakat na rameni z minulých smutků, ujistit se, že není takový hajzl jako ti před ním, jenže on vidí jen to, že jsi nešťastná tady a teď. Jestli chceš někoho definitivně zapudit, svěř mu nějakou strašlivou truchlivou pravdu ze svého života.“

„Ale já přece…“ Chtěla jsem mu vysvětlit, že já žádnému chlapíkovi na rameni nepláču a už vůbec nemám truchlivý život, jenže on si právě dělal statistiku lesklých polobotek vůči matným a už mě neposlouchal.
Navíc jsem věděla, o čem mluví. O okamžiku, kdy máte po pár týdnech vztahu najednou pocit, že před vámi stojí chlap, který vám rozumí. Chlap, před nímž si nemusíte hrát na prostoduchou posluchačku vtipů, ale člověk, s nímž se můžete podělit o to podstatné, co se vám v životě stalo. To je okamžik, kdy nadějně povrchní vztah změníte v opravdové drama. Buďto se zdekuje, protože je normální a nelíbí se mu vaše neštěstí. Anebo zůstane, protože je to cvok a moc dobře vycítí, že vy jste ta, které se smí ubližovat. Když zůstane, je to ve skutečnosti ještě horší.

Nedělte se s partnerem o své neštěstí, a pokud se vás na něj přímo zeptá, buďte stručná a mávněte nad tím rukou. Tragický život není nic, co by vám zvedalo akcie, nic, po čem by muži šíleli nebo to alespoň snesli. Chcete-li se ze svého neštěstí vypovídat, s někým ho sdílet, svalte se na pohovku u psychoterapeuta, otevřete si s kamarádkou lahev červeného a mluvte a mluvte, až vás z toho bude bolet pusa. Cvokař nebo kamarádka jsou ti správní průvodci pro cestu na dno vaší duše. Pak ale svůj tragický život zamkněte na sedm západů, anebo ještě líp: úplně na něj zapomeňte. 

Protože vy přece nechcete žít žádný tragický život. Život, v němž vás někdo podvádí, okrádá nebo fackuje, se vám přece nelíbil, tak nač o něm vyprávět? Vás přece zajímá štěstí, velkorysost, laskavost, úspěch.

A tak o nich mluvte. Vyprávějte o tom, co říkali v televizních novinách a co se chystáte příští týden vařit. Našla jste úžasný recept na thajskou polévku? Chystáte se během dovolené projet na kole celé chorvatské pobřeží nebo hodláte nocovat pod vrcholem Sněžky? Četla jste nového Kunderu, Coelha, Yaloma nebo objevila ještě něco lepšího? Mluvte o tom, co dávají v kině a kam chodíte plavat. O tom, co bylo v práci a jak skvěle jste se pobavila na večírku. Taky hodně poslouchejte a smějte se jednoduchým vtipům. Šťastní lidé to tak dělají. Chcete mezi ně patřit, nebo ne?

Tentokrát zkuste vybudovat dokonale povrchní vztah. Anebo opět hledáte něco hodně hlubokého a opravdového?