Nevěra: proč neodpouštíme?
Nevěra je snad vůbec nejchoulostivější téma v sexuálním životě běžného člověka netrpícího úchylkami, které by mu mohly působit větší problémy. S nevěrou se setká velmi vysoké procento z nás – podle statistik bylo někdy v Čechách nevěrných kolem 40 % žen a 60 % mužů, kteří mají stálé partnery. Proč se ta čísla liší? Buď ženy víc zatloukají, anebo je nevěrných žen skutečně míň, ale zato mají víc milenců.
|
|
Když je nevěra tak běžná věc, proč nám tedy tolik vadí? Je známo, že v přírodě si je nevěrných nejméně 98 % živočišných druhů, samečků i samiček. Jde tedy o věc veskrze přirozenou. Příčí se nám nevěra z nějakých psychologických příčin? Jsme snad sobci?
Na počátku 20. století anarchisté jako
S. K. Neumann propagovali takzvanou volnou lásku, a stejně tak v pozdějších komunách hippies panoval názor, že nárokovat si partnera jen pro sebe je v podstatě buržoazní předsudek, projev přežilé majetnické morálky. Skutečně jsem měla kamarádku, členku komuny hippies v Německu, která se snažila realizovat harmonické soužití se dvěma muži – jeden byl hlavní životní partner, druhý milenec. Hrdě mi vysvětlovala, jak se jí podařilo zatočit s měšťáckými předsudky: když se ráno s milencem probudili, hlavní partner jim oběma s úsměvem přinesl do postele čerstvé rohlíky. Měla snad pravdu, a kdybychom se vynasnažili být jen o něco nesobečtější, klidně bychom dopřáli sex se svým stálým partnerem i přátelům?
Psychiatrička Pavla Zemková si nemyslí, že by se tohle dalo vyřešit nastolením jakéhosi sexuálního komunismu. „Majetnické sklony nejsou to hlavní,“ říká. „Hlavní je to, že podvedený se cítí ponížen, uražen. U žen to často spustí automatické negativní myšlenky:nejsem dost přitažlivá, mám nějaké chyby, on mi o nich neřekl, něco mu na mně vadí, co má ona a já ne atd. Je narušena sebedůvěra. Obecně se však tvrdí, že nejhůř na nevěru reagují dominantní muži právě pro pocit ponížení a uražení.“ Dalo by se říct, že nevěru snáší nejhůř člověk s dominantními rysy.
„Nevěra (zejména dlouhodobý mimomanželský vztah) vede k pocitu ohrožení podváděného, navozuje nejistotu, vede k neurotickým reakcím,“ shrnuje psychiatrička Zemková své zkušenosti z praxe.
Jak se s tím poprat
S nevěrou bychom tedy měli zacházet opatrně, asi jako s časovanou náloží: pokud jsme sami nevěrní, pak se zdaleka vyhnout možnosti zranění partnerova citlivého ega – tedy po plzákovsku zatloukat a zatloukat. A pokud podezíráme z nevěry svého partnera? Řečeno ve zkratce: ovládnout se a důvěřovat mu. Pavla Zemková upozorňuje na další důležitý aspekt věci: není nevěra jako nevěra, a podle toho bychom se k ní také měli postavit. „Nevěra může být jednorázová, nahodilé setkání dvou lidí, kteří se sešli v určitou chvíli, na určitém místě, v určitém rozpoložení. Druhým případem je nevěra jako trvalý vztah. Musí se odlišit, zda byl partner při nevěře přistižen, jestli se k nevěře přiznal, nebo zda jde o předvídání na základě změny chování partnera, či jen o žárlivecké podezřívání.“ Partneři by si měli, po právnicku řečeno, vzájemně poskytovat presumpci neviny.
„Vztah mezi mužem a ženou je neobyčejně křehký, protože je založen na vzájemné důvěře. V momentě, kdy začnete žárlit, je důvěra pryč. V tu chvíli nastupují do hry další faktory, které rozhodnou o dalším osudu vztahu. Zjištěná nevěra způsobí v první chvíli paniku a chaos u každého,“ uzavírá Pavla Zemková.
Takže pozor: fungující milostný vztah může ohrozit nejen odhalená nevěra, ale už pouhá žárlivost, která navíc bývá často bezdůvodná.
A co když je opravdu nevěrný?
Existuje nějaký návod, jak se s prokázanou či přiznanou nevěrou vyrovnat? Pavla Zemková radí: „Alfou a omegou je osobnost podvedeného. Pakliže jde o psychosexuálně vyzrálého jedince, prožije první vlnu chaosu, lítosti a bolesti, vzteku, zklamání bez dramatických gest, vyhrožování, demonstrativních sebevražd, vydírání. Jisté stažení se do sebe je pochopitelné, ale nesmí trvat dlouho. Dalšími předpoklady ,přežití‘ nevěry jsou: nepátrat, nevyslýchat, nevracet se k ní ani při hádkách, nevynucovat si pozornost, lítost, nevzbuzovat výčitky. Pakliže si uvědomíme, že nám vztah víc dává, než bere, musíme zatnout zuby a chovat se jako velkorysá královna. Prostě jít dál, neměnit zvyky ve vztahu. Právě proto ale lidé těžko snášejí nevěru. Velkorysost a důstojné chování je totiž považováno za slabost.“
Takže co když nás v takové situaci napadne: „No počkej, tak já ti to vrátím i s úroky a taky si užiju s jiným mužským!“ To by Pavla Zemková nikomu neradila: „Tímto způsobem se vztah zabije,“ upozorňuje důrazně.
Zkrátka: nejlépe je žít ve stavu velkorysé důvěry, nezatěžovat se a neztrapňovat zbytečnou žárlivostí – což platí pro oba partnery.
My lidé rozhodně nejsme monogamní bytosti, a i když bychom se měli v zájmu svého trvalého vztahu ovládat, na druhé straně bychom se neměli usilovně žárlivecky pídit po každém sebemenším partnerově tajemství. Když to dokážeme, snad nám láskyplný a podezíráním nenarušený vztah vydrží co nejdéle.
Řekli o nevěře
Oscar Wilde:
Mladí lidé chtějí být věrní, a nejsou; staří chtějí být nevěrní, a nemohou.
La Rochefoucauld:
Taková věrnost v lásce, ke které se musíme nutit, nemá větší cenu než nevěra.
Madame de Staë|:
Věrnost v lásce je vzácná ctnost. Leckteří muži ji dokonce násobí tak, že jsou věrní více ženám současně.
Na počátku 20. století anarchisté jako
S. K. Neumann propagovali takzvanou volnou lásku, a stejně tak v pozdějších komunách hippies panoval názor, že nárokovat si partnera jen pro sebe je v podstatě buržoazní předsudek, projev přežilé majetnické morálky. Skutečně jsem měla kamarádku, členku komuny hippies v Německu, která se snažila realizovat harmonické soužití se dvěma muži – jeden byl hlavní životní partner, druhý milenec. Hrdě mi vysvětlovala, jak se jí podařilo zatočit s měšťáckými předsudky: když se ráno s milencem probudili, hlavní partner jim oběma s úsměvem přinesl do postele čerstvé rohlíky. Měla snad pravdu, a kdybychom se vynasnažili být jen o něco nesobečtější, klidně bychom dopřáli sex se svým stálým partnerem i přátelům?
Psychiatrička Pavla Zemková si nemyslí, že by se tohle dalo vyřešit nastolením jakéhosi sexuálního komunismu. „Majetnické sklony nejsou to hlavní,“ říká. „Hlavní je to, že podvedený se cítí ponížen, uražen. U žen to často spustí automatické negativní myšlenky:nejsem dost přitažlivá, mám nějaké chyby, on mi o nich neřekl, něco mu na mně vadí, co má ona a já ne atd. Je narušena sebedůvěra. Obecně se však tvrdí, že nejhůř na nevěru reagují dominantní muži právě pro pocit ponížení a uražení.“ Dalo by se říct, že nevěru snáší nejhůř člověk s dominantními rysy.
„Nevěra (zejména dlouhodobý mimomanželský vztah) vede k pocitu ohrožení podváděného, navozuje nejistotu, vede k neurotickým reakcím,“ shrnuje psychiatrička Zemková své zkušenosti z praxe.
Jak se s tím poprat
S nevěrou bychom tedy měli zacházet opatrně, asi jako s časovanou náloží: pokud jsme sami nevěrní, pak se zdaleka vyhnout možnosti zranění partnerova citlivého ega – tedy po plzákovsku zatloukat a zatloukat. A pokud podezíráme z nevěry svého partnera? Řečeno ve zkratce: ovládnout se a důvěřovat mu. Pavla Zemková upozorňuje na další důležitý aspekt věci: není nevěra jako nevěra, a podle toho bychom se k ní také měli postavit. „Nevěra může být jednorázová, nahodilé setkání dvou lidí, kteří se sešli v určitou chvíli, na určitém místě, v určitém rozpoložení. Druhým případem je nevěra jako trvalý vztah. Musí se odlišit, zda byl partner při nevěře přistižen, jestli se k nevěře přiznal, nebo zda jde o předvídání na základě změny chování partnera, či jen o žárlivecké podezřívání.“ Partneři by si měli, po právnicku řečeno, vzájemně poskytovat presumpci neviny.
„Vztah mezi mužem a ženou je neobyčejně křehký, protože je založen na vzájemné důvěře. V momentě, kdy začnete žárlit, je důvěra pryč. V tu chvíli nastupují do hry další faktory, které rozhodnou o dalším osudu vztahu. Zjištěná nevěra způsobí v první chvíli paniku a chaos u každého,“ uzavírá Pavla Zemková.
Takže pozor: fungující milostný vztah může ohrozit nejen odhalená nevěra, ale už pouhá žárlivost, která navíc bývá často bezdůvodná.
A co když je opravdu nevěrný?
Existuje nějaký návod, jak se s prokázanou či přiznanou nevěrou vyrovnat? Pavla Zemková radí: „Alfou a omegou je osobnost podvedeného. Pakliže jde o psychosexuálně vyzrálého jedince, prožije první vlnu chaosu, lítosti a bolesti, vzteku, zklamání bez dramatických gest, vyhrožování, demonstrativních sebevražd, vydírání. Jisté stažení se do sebe je pochopitelné, ale nesmí trvat dlouho. Dalšími předpoklady ,přežití‘ nevěry jsou: nepátrat, nevyslýchat, nevracet se k ní ani při hádkách, nevynucovat si pozornost, lítost, nevzbuzovat výčitky. Pakliže si uvědomíme, že nám vztah víc dává, než bere, musíme zatnout zuby a chovat se jako velkorysá královna. Prostě jít dál, neměnit zvyky ve vztahu. Právě proto ale lidé těžko snášejí nevěru. Velkorysost a důstojné chování je totiž považováno za slabost.“
Takže co když nás v takové situaci napadne: „No počkej, tak já ti to vrátím i s úroky a taky si užiju s jiným mužským!“ To by Pavla Zemková nikomu neradila: „Tímto způsobem se vztah zabije,“ upozorňuje důrazně.
Zkrátka: nejlépe je žít ve stavu velkorysé důvěry, nezatěžovat se a neztrapňovat zbytečnou žárlivostí – což platí pro oba partnery.
My lidé rozhodně nejsme monogamní bytosti, a i když bychom se měli v zájmu svého trvalého vztahu ovládat, na druhé straně bychom se neměli usilovně žárlivecky pídit po každém sebemenším partnerově tajemství. Když to dokážeme, snad nám láskyplný a podezíráním nenarušený vztah vydrží co nejdéle.
Řekli o nevěře
Oscar Wilde:
Mladí lidé chtějí být věrní, a nejsou; staří chtějí být nevěrní, a nemohou.
La Rochefoucauld:
Taková věrnost v lásce, ke které se musíme nutit, nemá větší cenu než nevěra.
Madame de Staë|:
Věrnost v lásce je vzácná ctnost. Leckteří muži ji dokonce násobí tak, že jsou věrní více ženám současně.
