Tehdy, před třinácti lety, rodila Jana Hašplová (40) ve větším stresu než jiné ženy. Synovi se na svět nechtělo, a tak dal službu konající lékař rodičce ležící na sále injekci proti bolesti a odešel. Jana se po krátkém spánku probudila a zjistila, že necítí žádnou bolest, jen zvláštní tlak. Intuice, jako už mnohokrát později, jí říkala, že dítě už je v porodních cestách, ale sestra ji přesvědčovala, že tomu tak není. Jana si proto pomyslela, že nebude ještě tlačit, aby dítě nepoškodila. Vlastně si ‚zakázala rodit‘. Když zůstávala na sále nápadně dlouho, konečně zavolali primáře. „Chlapec je skoro mrtvý,“ konstatoval. Potom už vše probíhalo velmi rychle. Janin manžel, který ji držel celou dobu za ruku, musel ven ze sálu. Později jí říkal, že slyšel, jak volá na lékaře: „Prosím, jenom ne kleště, prosím, jenom ne kleště…“
 
Pomoc byla za rohem
V šestinedělí přišla Jana s chlapečkem na neurologii. „Paní doktorka podržela dítě za nožičku hlavou dolů a řekla mi, že nikdy nebude normální, nikdy se nenaučí chodit a bude to s ním velmi těžké,“ vzpomíná na nejtěžší okamžiky svého života. Tehdy jí doporučili cvičit se synem Vojtovou reflexní metodou, určenou pro děti s problémy pohybového aparátu.
Při jejím praktikování Jana viděla, že syn se pohybově rozvíjí, ale nebyla si jistá, jestli dělá stejné pokroky i po stránce psychické. Zdálo se jí, že jeho vývoj se odehrává v duchu rčení ‚jeden krok dopředu, dva zpět‘. Napětí ve svalech dítěte se totiž zvětšovalo. „Těžce jsem překonávala trauma z porodu. Jedenkrát se mi zdálo, že chlapeček umřel. Ale když jsem pak slyšela tu špatnou prognózu, řekla jsem si: Já s tím nesouhlasím! Umínila jsem si, že najdu cestu, jak to změnit,“ vypráví žena, na níž vás na první pohled zaujmou zářivě poměnkové oči. Přes všechny neradostné okamžiky, které Jana musela prožít, z ní sálá klid a harmonie. V její přítomnosti jako by se člověk ocitl ve zvláštní zóně bezpečí.

Janu její intuice nakonec nezklamala. Pomoc byla doslova za rohem.
 
Řeč doteků
Ještě v šestinedělí se dozvěděla, že v blízké pedagogicko-psychologické poradně pracují dvě ženy trénované dánskými lektory z Mezinárodní společnosti masáží dětí a kojenců. Tzv. baby masáže pocházejí z Indie, kde je po tisíciletí předávaly matky dětem z generace na generaci. Objevila je v sedmdesátých letech minulého století skandinávská lékařka Vimala Schneider a sama je doplnila o další techniky. Baby masáže dnes pomáhají dětem s problémy pohybového aparátu, ale také s psychickými a neurologickými potížemi, s autismem, astmatem, při nervových poruchách nebo Downově syndromu. Jana už při první baby masáži pochopila, že jejímu dítěti prospívá: „Sedli jsme si na zem a já syna začala masírovat. Jeho napjaté tělíčko se uvolňovalo, jako by mi říkal: Jo, to je ono, tohle, maminko, dělej.“ Jana masírovala syna patnáct minut denně. Když s ním jezdila na kontroly k neurologovi, chválil ji, jaké dělá syn pokroky. Zdráhala se říci, že od Vojtovy metody upustila a že chlapeček tak prospívá díky baby masážím. Do roka se synova pohybová i psychická retardace pod jejími doteky jakoby odplavila. Zlepšila se při tom i jeho komunikace s matkou. „Cítila jsem, že prostřednictvím doteků mu rozumím, i když syn ještě slovně nedokáže vyjádřit, co potřebuje.“ Během toho těžkého roku potkávala  u  lékařů mnoho rodičů s dětmi. Tehdy si řekla, že si to, co se naučila, nemůže nechat přece jen pro sebe.

Životní rozhodnutí
Jana si ještě na mateřské dovolené udělala lektorský výcvik v baby masážích, napsala o nich knihu a začala učit masáže miminek také v mateřských centrech, stacionářích  a kojeneckých ústavech. Na konci mateřské dovolené stála před těžkým rozhodnutím:
„Původně jsem vystudovaná pedagožka s aprobací matematika-biologie. Ve škole, kde jsem měla nastoupit, mi mimořádně vycházeli vstříc. Týden jsem váhala, jestli se mám vrátit do školství, nebo se profesionálně věnovat baby masážím. Nakonec jsem se rozhodla, že do školy nastoupím. Ale když jsem pak šla po té dlouhé školní chodbě, celou duší jsem cítila, že moje místo je jinde. Přišla jsem do ředitelny a slyšela jsem samu sebe, jak říkám: Nezlobte se, ale já jsem si to rozmyslela. Nenastoupím.“ Manžel ji podpořil, a to jí dodalo sílu. Nabídla masáže kojenců v blízkém mateřském centru. Nepsala však letáky, ani si nedělala žádnou reklamu. Věřila, že to, co se má stát, se stane. Lidé s dětmi opravdu postupně přicházeli, až jí nestačily ruce pro všechny. Proto začala jezdit po republice a učit další lektory. A jak se mezitím dařilo jejímu synovi? Do páté třídy měl samé jedničky a dnes chodí do třídy s rozšířenou výukou počítačů. Má úplně normální vyjadřování i pohyb. „Nevyniká v rychlostních sportech, ale to jsou už opravdu takové maličkosti,“ usmívá se jeho matka.
Dnes Jana Hašplová kromě baby masáží připravuje receptury léčebných masážních olejů pro kojence a také založila Školu vědomého rodičovství. Domnívá se totiž, že když už se někdo rozhodne mít dítě, měl by být i jako rodič profesionální.

Rodičovství se člověk musí učit
Co se v takové škole vyučuje, o čem se přednáší? O času, kdy se dvojice rozhodují počít dítě, o porodu (lektorky seznamují ženy s různými typy porodů u nás i v zahraničí), o péči o dítě, o aromaterapii, učí se masáže dětí, úlevové masáže při porodu atd. „Je přece tolik oborů, které nemůže dělat člověk bez určité průpravy, a stejně tak by to mělo být i s rodičovstvím,“ vysvětluje Jana. „Při své práci s dětmi i rodiči si znovu a znovu uvědomuji, jak moc děkuji životu za to, že jsme dokázali se synem tímhle projít. Pochopila jsem, že dítě, kterému je láska projevována dotekem, najednou začne mít chuť se uzdravovat. Cítí, že ho přijímáme, a i v dospělém věku si lépe nachází své místo v životě.“

Jana ví, že to, čemu se díky zdravotním problémům svého syna naučila, je veliký dar, a ona má to štěstí předávat ho dál.

Tisk článku | Poslat článek