Jím bio, žiju bio! Jsem bio?
Rozhodli se, že budou žít odlišně. Potraviny si kupují v biokvalitě, přestože je to dražší a většina z nich není kdovíjak bohatá. Proč to dělají? A co všechno je u nich doma ještě úplně jinak?
|
|
V Praze
Manželé Pipkovi žijí v Praze, mají dvě malé dcerky, další děti plánují. V současnosti rekonstruují dům. Měsíční výdaje musí mít rodina pod kontrolou, přesto se rozhodli pro tento životní styl. Je sice o něco dražší, jim to ale za to stojí a k běžnému způsobu života by se nevrátili za nic na světě.
Michal dřív výživu vůbec neřešil, Diana se o ni sice zajímala, ale ne tak intenzivně. Když přemýšlela, čím bude přikrmovat prvorozenou dcerku, objevila biopotraviny. Postupně na ně přešla ona i její muž a dnes oba patří k zapáleným zastáncům této stravy. Biopotraviny považují za zdravější volbu. „Mají mnohem větší biologickou hodnotu, a navíc v nich není chemie. Pokud jde o živočišné produkty, konvenční zacházení se zvířaty je mnohdy nehumánní a nechceme je podporovat. Přejeme si, aby se zvířata měla během svého života co nejlépe.“
Biostravu jedí z drtivé většiny. „Mimo sezonu nekupujeme třeba biorajčata, protože jejich cena vystoupá až na 150 korun za kilo. Výrazně dražší je například biokuřecí, biohovězí ale zase stojí skoro stejně. Ale maso beztak jíme jen jednou týdně.“ Pro brambory, mrkev a další zeleninu na uskladnění si jezdí přímo k ekofarmářům. Cena je podobná, jako kdyby nakoupili v normální zelenině.
Ve městě bychom asi nenašli moc lidí, kteří by si doma pravidelně pekli chleba a vyráběli jogurty. Je to prý levnější, a navíc Dianu výroba biopotravin baví. Na stole jsou perníčky s polevou. Na těch se vyřádila: zelené ornamenty jsou z máty, růžové z řepy a žluté z šafránu. Vypadají i chutnají skvěle.
Biopotraviny ale tvoří jenom část životního stylu této rodiny. Chovají se ekologicky. Samozřejmě třídí odpad. Nekupují papírové plenky, ale ty z biobavlny. Na mytí a praní používají obyčejné jádrové mýdlo a sodu. Na úklid zase místo saponátu roztok z octa.
Netouží po cestách za exotikou, přednější je biostyl. „Dovolená je jednou za rok, kdežto tohle děláme pro sebe i děti každý den. Výsledky na sobě pozorujeme. Jsme zdravější, celkově se cítíme mnohem lépe.“
Na farmě
Jaroslav Netík má ekofarmu, na níž hospodaří za pomoci manželky a čtyř dospívajících dětí. Na samotu kousek od Dobrušky se přiženil. Před rokem 1989 pracoval v místním JZD. Hned zkraje devadesátých let si ale řekl, že zkusí hospodařit na vlastním. Od začátku měl jasno: důležitý je ekologický přístup. „Dům je uprostřed našich polí, v životě bych to tady nepostříkal chemií. Nedá se to čichat, člověk je pak v přírodě, ale uprostřed neuvěřitelného smradu.“ Má sedm polí a na nich pěstuje sedm druhů plodin a každý rok jejich místo mění. Po ovsu následuje jetel, po něm se výborně daří hořčici a pak je žito… „Něco mě naučil ještě tchán, něco jsem vypozoroval.“
Zeleninu a obiloviny, které vypěstuje, nedává do bioobchodů ve městech. Za ty roky už má stálé zákazníky, vždycky tak napíše na své internetové stránky, co je právě k mání, a lidé si přijedou. Prodávat by mohl víc, protože o biopotraviny je stále větší zájem. Více toho ale vypěstovat nezvládne, už teď se stará o patnáct hektarů orné půdy. O zaměstnání dalšího člověka neuvažuje. „O tolik víc bychom toho nevypěstovali a zdravotní a sociální pojištění, které bych za něj odvedl, je tak vysoké, že by se to nevyplatilo.“
Kolem jejich roubenky se pasou krávy, mléko má ale šestičlenná rodina jen pro vlastní potřebu. Podle regulí, které platí pro ekozemědělce, musejí i tak mít dost prostoru. Na jednu krávu vychází hektar pastviny a zvířata v žádném případě nesmějí být přivázána na řetězu. Netíkovi jsou do velké míry soběstační. Vyrábějí sýry, jogurty, tvaroh, pečou chleba, mají vlastní zeleninu…
Ekozemědělství neznamená, že by se nesměly používat těžké stroje. Jaroslav má dva traktory a kombajn. Koupil je, když už je JZD vyřadilo z provozu, a sám si je opravuje. I když má tuto techniku, mnoho věcí dělá ručně – hlavně na zeleninová pole se s traktorem nedá vjet. „Jedu s plečkou, jsem přitom uprostřed přírody, a navíc nemám šéfa. Prostě pohoda.“ I hnůj na přívěs nakládá ručně. „Jaký by to byl farmář bez vidlí,“ směje se jeho žena. Na statku pomáhá ona i děti. Umějí podojit krávu, popojedou traktorem. Z toho jsou nadšeni hlavně kluci. Všechny děti se dušují, že práce na statku jim nevadí. Hlavní je, že si večer zahrají společně fotbal.
Uprostřed ‚normální‘ rodiny
Biopotraviny nekupuje jen kvůli sobě. Chce pomoci planetě. Že je idealista? Tak to si jeho rodiče říkají taky.
Student Jan Valeška je právě ve fázi, kdy se začíná osamostatňovat. V současnosti napůl žije s přítelkyní a napůl ještě s rodiči, kteří se pro biostyl nenadchli tak jako on. Jak to vypadá v rodině, kde syn preferuje biopotraviny a je nadšený ekolog a matka s otcem tyhle věci zase tak neřeší?
Jan studuje sociální a kulturní ekologii a zároveň pracuje v infocentru o ekologickém zemědělství. Záleží mu na tom, abychom my lidé přestali ničit planetu. „Doma se na toto téma spíše tak škádlíme. Rodiče jsou úžasní, máme hezký vztah.“ Matku s otcem přesvědčuje, aby tolik nejezdili autem. „Naše rodina, to jsou čtyři lidé a dva vozy. To je úplný nesmysl.“ Sám si odmítá udělat řidičák, jezdí městskou hromadnou dopravou nebo na kole. „Doma o tom diskutujeme. Naši tvrdí, že to, že neřídím, mi bude v životě chybět. Nemyslím si to.“
Také nakupuje biopotraviny a rád je podstrčí i rodičům. „Dřív si ze mě dělali legraci, proč kupuju tak drahé jídlo, teď už to chápou, protože jsem jim vysvětlil, proč to stojí víc. Dají si bioprodukty, když je nakoupím, jinak to ale neřeší. Hodně pracují, nemají čas.“ Biopotraviny ovšem nenakupuje kvůli vlastnímu zdraví. „Neobsahují samozřejmě chemikálie, nevím ale o žádném průzkumu, který by jednoznačně prokázal, že jsou zdravější. Kupuju si je proto, že chci podpořit ekologický systém hospodaření. Ekofarmáři působí pozitivně na krajinu, neničí přirozené přírodní cykly, neznečišťují umělými hnojivy podzemní vody… Na farmě jsem měsíc žil a pracoval a ověřil si tak, že vážně stojí za to je podporovat.“
S přítelkyní, která přijala jeho životní styl, teď hledají statek na venkově, který by mohli na hypotéku koupit. Chtěli by totiž kompletně změnit svůj život a začít společně farmařit. „Maminku trochu mrzí, že nebudu dělat kariéru. Občas mě ještě přemlouvá, já se ale nezměním. Do kravaty mě nikdo nedostane.“ Honza nepředpokládá, že svým chováním teď hned něco změní. „Pokud ale lidí, kteří se vymykají střednímu proudu, bude víc, mohlo by se to jednou překlopit. Pak bychom mohli zvrátit současný konzumní trend, který je dlouhodobě neudržitelný. Jasně, že jsem snílek a idealista. Moje rodina si to myslí také.“
Na 95 % bio
Styl bio si vybrala také jedenatřicetiletá Kateřina Mužíková. Je podnikatelkou, a navíc zatím nezaložila rodinu. Nepatří tedy k lidem, kteří musí počítat každou korunu. Přestože by mohla, za biopotraviny neutrácí žádné velké sumy. „Neomezuji se, bio jím tak z pětadevadesáti procent, koupím si, na co mám zrovna chuť. Moje měsíční výdaje za jídlo nejdou přes dva a půl tisíce. Ale je pravda, že piju vodu, čaje, a ne bio-džusy, které zrovna patří k tomu dražšímu, a tařka nejím maso.“ Celkově se stravuje velmi střídmě. S tímto životním stylem začala před třemi lety; inspirovala ji kamarádka, která žila dlouho v Německu. „To, že je na ulici smog, neovlivním. Ale aspoň si nezanáším tělo potravinami, které jsou chemicky upravované. Jsem odolnější: dříve jsem měla často virózy, teď prakticky nemarodím. Myslím, že zdravotní efekt biopotravin není ještě zcela probádaný a věřím, že opravdové výsledky na sobě budu pozorovat až po mnoha letech.“
Také Kateřina postupně přechází na kompletní bioživot. Používá biokosmetiku, i její melír je z čistě přírodních barev. Doma má několik ručníků z biobavlny, z tohoto materiálu má i pár kousků oblečení. Léčí se homeopatiky, ráda čte o psychických příčinách nemocí. Zajímá ji ezoterika. Právě na ezoterickém veletrhu přišla na to, že existují přírodní barvy. Těší se, že si s nimi vymaluje byt.
Na biostravu se zkrátka nabaluje i rozdílný životní styl. „Nechci žít materialisticky, neupínám se na věci, nebo se o to alespoň snažím. Více také přemýšlím o světě kolem sebe. Když si jdu například vybírat oblečení, dívám se, kde bylo vyrobené. Klidně zaplatím víc, abych podpořila firmu, která dobře zachází s pracovní silou. Na sto procent to samozřejmě nemohu rozeznat, ale nyní už bych si nekoupila něco, co je z Číny nebo Bangladéše.“
Do jejího bioživota moc nezapadá auto, které ale jako podnikatelka nutně potřebuje. „Všechno je kompromis. Žiju v téhle době a zatím si nedovedu představit, že bych se odstěhovala někam do chýše. Třeba mě to ale jednou popadne.“
Manželé Pipkovi žijí v Praze, mají dvě malé dcerky, další děti plánují. V současnosti rekonstruují dům. Měsíční výdaje musí mít rodina pod kontrolou, přesto se rozhodli pro tento životní styl. Je sice o něco dražší, jim to ale za to stojí a k běžnému způsobu života by se nevrátili za nic na světě.
Michal dřív výživu vůbec neřešil, Diana se o ni sice zajímala, ale ne tak intenzivně. Když přemýšlela, čím bude přikrmovat prvorozenou dcerku, objevila biopotraviny. Postupně na ně přešla ona i její muž a dnes oba patří k zapáleným zastáncům této stravy. Biopotraviny považují za zdravější volbu. „Mají mnohem větší biologickou hodnotu, a navíc v nich není chemie. Pokud jde o živočišné produkty, konvenční zacházení se zvířaty je mnohdy nehumánní a nechceme je podporovat. Přejeme si, aby se zvířata měla během svého života co nejlépe.“
Biostravu jedí z drtivé většiny. „Mimo sezonu nekupujeme třeba biorajčata, protože jejich cena vystoupá až na 150 korun za kilo. Výrazně dražší je například biokuřecí, biohovězí ale zase stojí skoro stejně. Ale maso beztak jíme jen jednou týdně.“ Pro brambory, mrkev a další zeleninu na uskladnění si jezdí přímo k ekofarmářům. Cena je podobná, jako kdyby nakoupili v normální zelenině.
Ve městě bychom asi nenašli moc lidí, kteří by si doma pravidelně pekli chleba a vyráběli jogurty. Je to prý levnější, a navíc Dianu výroba biopotravin baví. Na stole jsou perníčky s polevou. Na těch se vyřádila: zelené ornamenty jsou z máty, růžové z řepy a žluté z šafránu. Vypadají i chutnají skvěle.
Biopotraviny ale tvoří jenom část životního stylu této rodiny. Chovají se ekologicky. Samozřejmě třídí odpad. Nekupují papírové plenky, ale ty z biobavlny. Na mytí a praní používají obyčejné jádrové mýdlo a sodu. Na úklid zase místo saponátu roztok z octa.
Netouží po cestách za exotikou, přednější je biostyl. „Dovolená je jednou za rok, kdežto tohle děláme pro sebe i děti každý den. Výsledky na sobě pozorujeme. Jsme zdravější, celkově se cítíme mnohem lépe.“
Na farmě
Jaroslav Netík má ekofarmu, na níž hospodaří za pomoci manželky a čtyř dospívajících dětí. Na samotu kousek od Dobrušky se přiženil. Před rokem 1989 pracoval v místním JZD. Hned zkraje devadesátých let si ale řekl, že zkusí hospodařit na vlastním. Od začátku měl jasno: důležitý je ekologický přístup. „Dům je uprostřed našich polí, v životě bych to tady nepostříkal chemií. Nedá se to čichat, člověk je pak v přírodě, ale uprostřed neuvěřitelného smradu.“ Má sedm polí a na nich pěstuje sedm druhů plodin a každý rok jejich místo mění. Po ovsu následuje jetel, po něm se výborně daří hořčici a pak je žito… „Něco mě naučil ještě tchán, něco jsem vypozoroval.“
Zeleninu a obiloviny, které vypěstuje, nedává do bioobchodů ve městech. Za ty roky už má stálé zákazníky, vždycky tak napíše na své internetové stránky, co je právě k mání, a lidé si přijedou. Prodávat by mohl víc, protože o biopotraviny je stále větší zájem. Více toho ale vypěstovat nezvládne, už teď se stará o patnáct hektarů orné půdy. O zaměstnání dalšího člověka neuvažuje. „O tolik víc bychom toho nevypěstovali a zdravotní a sociální pojištění, které bych za něj odvedl, je tak vysoké, že by se to nevyplatilo.“
Kolem jejich roubenky se pasou krávy, mléko má ale šestičlenná rodina jen pro vlastní potřebu. Podle regulí, které platí pro ekozemědělce, musejí i tak mít dost prostoru. Na jednu krávu vychází hektar pastviny a zvířata v žádném případě nesmějí být přivázána na řetězu. Netíkovi jsou do velké míry soběstační. Vyrábějí sýry, jogurty, tvaroh, pečou chleba, mají vlastní zeleninu…
Ekozemědělství neznamená, že by se nesměly používat těžké stroje. Jaroslav má dva traktory a kombajn. Koupil je, když už je JZD vyřadilo z provozu, a sám si je opravuje. I když má tuto techniku, mnoho věcí dělá ručně – hlavně na zeleninová pole se s traktorem nedá vjet. „Jedu s plečkou, jsem přitom uprostřed přírody, a navíc nemám šéfa. Prostě pohoda.“ I hnůj na přívěs nakládá ručně. „Jaký by to byl farmář bez vidlí,“ směje se jeho žena. Na statku pomáhá ona i děti. Umějí podojit krávu, popojedou traktorem. Z toho jsou nadšeni hlavně kluci. Všechny děti se dušují, že práce na statku jim nevadí. Hlavní je, že si večer zahrají společně fotbal.
Uprostřed ‚normální‘ rodiny
Biopotraviny nekupuje jen kvůli sobě. Chce pomoci planetě. Že je idealista? Tak to si jeho rodiče říkají taky.
Student Jan Valeška je právě ve fázi, kdy se začíná osamostatňovat. V současnosti napůl žije s přítelkyní a napůl ještě s rodiči, kteří se pro biostyl nenadchli tak jako on. Jak to vypadá v rodině, kde syn preferuje biopotraviny a je nadšený ekolog a matka s otcem tyhle věci zase tak neřeší?
Jan studuje sociální a kulturní ekologii a zároveň pracuje v infocentru o ekologickém zemědělství. Záleží mu na tom, abychom my lidé přestali ničit planetu. „Doma se na toto téma spíše tak škádlíme. Rodiče jsou úžasní, máme hezký vztah.“ Matku s otcem přesvědčuje, aby tolik nejezdili autem. „Naše rodina, to jsou čtyři lidé a dva vozy. To je úplný nesmysl.“ Sám si odmítá udělat řidičák, jezdí městskou hromadnou dopravou nebo na kole. „Doma o tom diskutujeme. Naši tvrdí, že to, že neřídím, mi bude v životě chybět. Nemyslím si to.“
Také nakupuje biopotraviny a rád je podstrčí i rodičům. „Dřív si ze mě dělali legraci, proč kupuju tak drahé jídlo, teď už to chápou, protože jsem jim vysvětlil, proč to stojí víc. Dají si bioprodukty, když je nakoupím, jinak to ale neřeší. Hodně pracují, nemají čas.“ Biopotraviny ovšem nenakupuje kvůli vlastnímu zdraví. „Neobsahují samozřejmě chemikálie, nevím ale o žádném průzkumu, který by jednoznačně prokázal, že jsou zdravější. Kupuju si je proto, že chci podpořit ekologický systém hospodaření. Ekofarmáři působí pozitivně na krajinu, neničí přirozené přírodní cykly, neznečišťují umělými hnojivy podzemní vody… Na farmě jsem měsíc žil a pracoval a ověřil si tak, že vážně stojí za to je podporovat.“
S přítelkyní, která přijala jeho životní styl, teď hledají statek na venkově, který by mohli na hypotéku koupit. Chtěli by totiž kompletně změnit svůj život a začít společně farmařit. „Maminku trochu mrzí, že nebudu dělat kariéru. Občas mě ještě přemlouvá, já se ale nezměním. Do kravaty mě nikdo nedostane.“ Honza nepředpokládá, že svým chováním teď hned něco změní. „Pokud ale lidí, kteří se vymykají střednímu proudu, bude víc, mohlo by se to jednou překlopit. Pak bychom mohli zvrátit současný konzumní trend, který je dlouhodobě neudržitelný. Jasně, že jsem snílek a idealista. Moje rodina si to myslí také.“
Na 95 % bio
Styl bio si vybrala také jedenatřicetiletá Kateřina Mužíková. Je podnikatelkou, a navíc zatím nezaložila rodinu. Nepatří tedy k lidem, kteří musí počítat každou korunu. Přestože by mohla, za biopotraviny neutrácí žádné velké sumy. „Neomezuji se, bio jím tak z pětadevadesáti procent, koupím si, na co mám zrovna chuť. Moje měsíční výdaje za jídlo nejdou přes dva a půl tisíce. Ale je pravda, že piju vodu, čaje, a ne bio-džusy, které zrovna patří k tomu dražšímu, a tařka nejím maso.“ Celkově se stravuje velmi střídmě. S tímto životním stylem začala před třemi lety; inspirovala ji kamarádka, která žila dlouho v Německu. „To, že je na ulici smog, neovlivním. Ale aspoň si nezanáším tělo potravinami, které jsou chemicky upravované. Jsem odolnější: dříve jsem měla často virózy, teď prakticky nemarodím. Myslím, že zdravotní efekt biopotravin není ještě zcela probádaný a věřím, že opravdové výsledky na sobě budu pozorovat až po mnoha letech.“
Také Kateřina postupně přechází na kompletní bioživot. Používá biokosmetiku, i její melír je z čistě přírodních barev. Doma má několik ručníků z biobavlny, z tohoto materiálu má i pár kousků oblečení. Léčí se homeopatiky, ráda čte o psychických příčinách nemocí. Zajímá ji ezoterika. Právě na ezoterickém veletrhu přišla na to, že existují přírodní barvy. Těší se, že si s nimi vymaluje byt.
Na biostravu se zkrátka nabaluje i rozdílný životní styl. „Nechci žít materialisticky, neupínám se na věci, nebo se o to alespoň snažím. Více také přemýšlím o světě kolem sebe. Když si jdu například vybírat oblečení, dívám se, kde bylo vyrobené. Klidně zaplatím víc, abych podpořila firmu, která dobře zachází s pracovní silou. Na sto procent to samozřejmě nemohu rozeznat, ale nyní už bych si nekoupila něco, co je z Číny nebo Bangladéše.“
Do jejího bioživota moc nezapadá auto, které ale jako podnikatelka nutně potřebuje. „Všechno je kompromis. Žiju v téhle době a zatím si nedovedu představit, že bych se odstěhovala někam do chýše. Třeba mě to ale jednou popadne.“
