FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Doba nelogická

Na facebooku jsem si přečetla status o tom, jak se jedna maminka klepe strachy, jestli uspěla její dcerka u zápisu a vezmou ji na základní školu. Takže místo zápisu vlastně přijímačky. Kam se budou příště dělat? Do školky? Do jeslí? Do dělohy?

Na poště a v bance mají předepsaný dress code. To aby vypadali solidně. Pošťačkám dokonce rozdává zaměstnavatel košile a šátky. Tak proč jsem měla v obou institucích chuť podívat se na vývěsní štít, jestli tam nevisí červená lucerna? Paní za přepážkou měla nehty nalepené do takové délky, že na klávesnici psala o písmeno výš a když mi měla vrátit drobné, nemohla je vydolovat z přihrádky. Po bance se promenádovala úřednice v záporné minisukni a na podpatcích, které hrozily při nošení delším než dvě hodiny trvalými následky.

Táta šel na technickou kontrolu s vozíkem za auto, který v sedmdesátých letech vyrobil, na dopravním inspektorátu přihlásil a čtyřicet let s ním spokojeně jezdil můj děda. Tátovi řekli, že je ve skutečnosti o deset centimetrů užší a vyšší, než je napsáno v technickém průkazu. A že si má sehnat toho úředníka, co to tam v roce 1979 zapsal a vyřídit si to s ním. Táta konstatoval, že není médium a neumí komunikovat se záhrobím a že je bezva, když nakoupí zaměstnancům dopravního úřadu nové přesnější metry. Stálo ho to dvě návštěvy stanice technické kontroly, několik setkání s úředníky a čtyři sta padesát korun. A naše podezření, jestli on po nocích přeci jen nezmenšuje vozíky…

V docela nóbl restauraci, která by ráda, aby konečně začalo chodit víc hostů, na mě zapomněli s kafem a když si po hodině vzpomněli, přinesli velkého turka místo malého pressa. A kuchař ve volných chvílích, nebylo jich málo, seděl venku u stolku pro hosty a ve svém trochu umaštěném mundúru kouřil. „Ber to tak,“ řekla má opodál kouřící teta, když viděla, jak zvedám obočí „lepší, než kdyby klepal popel lidem do jídla.“

Taky jsem si přečetla, že maminkám vadí vylepšené plenky, protože jsou po nich děti opruzené a jiným zase piškoty, které nejsou kulaté, ale šišaté a prý chutnají jako psí. Jak to vlastně vědíí, že jako psí?

Nelogická bývám i já. Vím to, protože mi to často říkal můj bývalý. A taky proto, že jinak bych si nelogičnosti na druhých nevšimla. Nevěděla bych totiž, co to je.

Takže všechno je, jak má být. Logicky nelogické.