Promotion
S Eliškou Balzerovou (67) o humoru, těhotných herečkách a ustřiženém ohonu blonďatých vlasů, který dodnes hraje.
V pražské restauraci Mánes, kde jsme si daly schůzku, seděla Vilma z Žen v pokušení. Červené šaty, výrazné náušnice, rudá rtěnka a lehce přivřené oči. Diva. A to právě přišla z procházky s vnukem!
Když předváděla dealerku marihuany Libunku z filmu Láska je láska, hodně jsme se smály. Ten výraz! Opatrně jsem se ptala, jestli na roli nějak trénovala. Rozhodila rukama: „No jistě. Kolega mě naučil, jak cigaretu držet. Musíte ji skrýt, aby nebyla vidět, takhle.“ Pak na mě mrkla: „Úžasný to bylo, tančila jsem celou noc. Taková vláčnost. Tu jsem pak v roli prodala.“
 
Vůbec jsem netušila, jak máte blízko ke komedii. 
To je ten úděl bílého pláště, ze kterého jsem se dlouho nemohla vysvléct. Režiséři neměli v mém případě moc velkou fantazii, až jsem konečně jednomu význačnému tvůrci roli lékařky odmítla. A tak jsem začala hrát i bláznivé ženské a konečně starší. Je úleva nemuset se v maskérně moc líčit. Nechtěla jsem uvíznout v šuplíku fešanda.
 
Jste důkazem, že existují krásné role pro herečky po šedesátce. Třeba Olga v Teorii tygra. 
Myslím, že se nám s Jirkou Bartoškou docela podařilo vystihnout stárnoucí manželství. Oba se blížíme ke čtyřicátému výročí a dobře víme, co to je, být spolu tak dlouho a občas si lézt na nervy. Protože i ti naši filmoví manželé museli být přece kdysi šťastní. Mají bezvadné děti, všechno funguje, ale najednou přijde okamžik, kdy to začne skřípat. Ani jeden z nás jsme nechtěli, aby to na konci filmu vyznělo, že definitivně spadla klec. Že zkrátka nemůžou být spolu ani bez sebe. To se někdy v životě stává. 
 
Vy sama jste jako reklama na spokojenou rodinu. Máte jednoho manžela, dvě děti, čtyři vnoučata. Jaká jste babička?
Docela dobrá, hlídací, čtoucí a vyprávěcí. Teď zrovna běžím z hlídání. Ty pocity se tak rychle vracejí… Nedávno mi dcera dala obě děti a mně se vybavilo, jak jsem je nosila v podpaží, seběhla s nimi schody, holčičku posadila do kočáru, kluka za ruku a jeli jsme na Žofín. Déjà vu.  
 
Je v tom nějaký rozdíl, když hlídáte vlastní děti a vnoučata?
To je, mám o ně větší strach. Na svoje děti jsem asi tak opatrná nebyla. Neumím si představit, že by si třeba vnuci za mého hlídání rozbili koleno, jejich rodiče je měli rozbitá pořád.
 
Celý rozhovor si můžete přečíst v lednové Marianne.