Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Zábava

Holka z Východu na Západě: Sportovní zpověď

Poprvé jsem pochopila Forresta Gumpa před víc než rokem právě tady v Groningenu. Učila jsem se na zkoušky a musela jsem prostě běžet, hýbat se, zdrhnout od židle a stolu a nadýchat se vzduchu. Od té doby běhám často, ale snažím se už vyhýbat místnímu parku, kde je běh relaxační záležitostí až kolem jedenácté večer, kdy vám ostatní nedýchají za krk.

Redakce Marianne | 7. 01. 2016

Většina běžců má tady hezký sportovní obleček a často se schází také v jakýchsi sportovních skupinách, které fungují jako takové fitko v parku na čerstvém vzduchu. První rozcvička, běh a pak posilování, mají na paži červený svítící bezpečnostní náramek, aby je náhodou někdo nesrazil, a nechávají na sebe pořvávat instruktora, který je řvaním motivuje ke stému rychlému vyběhnutí do kopce.

Řekla bych, že tady běhá víc lidí než u nás, stejně jako se spousta běžců účastní běžeckých soutěží. V Groningenu se jich pořádá několik, já běžela deset kilometrů spolu s dalšími seriózními i normálními běžci. Doběhla jsem jako třetí, připadala jsem si při vyhlašování jako Sáblíková, která vyhrála na olympiádě, a došla jsem k závěru, že jednou stačilo. Od sedmého kilometru jsem se každých sto metrů organizátorů ptala, jestli jsem náhodou neodbočila na trasu pro ty, co běží půlmaraton, a taky pro mě ten organizovaný běh ztrácí kouzlo. Na druhou stranu jsem běžela kolem mlýna, bylo zataženo a pršelo, krásná atmosféra, která stála za ten pocit na blití, když jsem doběhla do cíle.

12358006 504602513055181 724474516 n

Hodně oblíbená je tady také jóga a meditace, já se zúčastnila jedné celodenní soukromé sešlosti. Konala se doma u jedné Holanďanky, která také celou session pořádala a vedla. Od prvního momentu mi byla nejvíce sympatická pomuchlaná žena s rozmazanou řasenkou, která později při komunitním představování přiznala, že má kocovinu a že je kamarádkou nebo sestrou někoho se seriózních jogínů, a proto musela přijít, a že doufá, že se nepozvrací. A já byla ráda, že je tam i někdo, kdo to nebere úplně smrtelně vážně.

Ostatní byli usměvaví a klidní, po příchodu se dlouze objímali, aby si předali vzájemné energie a v kuchyni byly nachystané sklenice s vodou a ovoce, kdyby ona energie náhodou došla. Nejprve jsme si všichni sedli na zem, dostali papír a mohli barevně napsat mantru pro tento sobotní den. Usoudila jsem, že od sebe všichni navzájem opisují, protože se stále objevovaly mantry jako „láska a mír pro všechny“ nebo „láska v nás“ nebo taky kolem nás. Pak jsme se představili a na chvíli si tiše zameditovali, někteří nahlas vydechovali a nadechovali a já se tím snažila neznepokojit.

Na řadu přišlo první cvičení, tzv. shaking, meditace tím, že se třepete na místě. Můžete třepat rukou, nohou a pak celým tělem, oči máte zavřené a samozřejmě se snažíte dostat do jakési nirvány, kdy prý cítíte sami sebe v jakési spirále, ze které vyletíte směrem nahoru. Pár lidem se to asi stalo, občas někdo vykřikl, těžce vydechl, někteří jen bručeli a jiní cinkali, protože měli kolem krku a na prsou zvonce. Právě muž se zvonci se třepal čelem k obrazu indického muže, který je otcem této meditační metody, mentor, modla. A já přemýšlela, jestli na tom vydělává a že je možná tou nirvánou prostě jen uvolnění těch správných hormonů. Snažila jsem se to brát vážně, dokonce jsem se také poctivě třepala a pokoušela se nesmát, měla jsem i zavřené oči, ale přesto jsem musela pozorovat, jak se třepou ostatní a jak si občas zajdou pro tabák připravený na stolku a vloží jej za škraň nebo jak si na stole vyberou a přečtou jednu z vesmírných karet. A hlavně jak se třepou na hudbu, kterou jsem poslouchala ve svém walkmanu, když mi bylo osm a jela jsem k babičce na prázdniny. Ano, devadesátkové disco mě mělo vystřelit do vesmíru.

Druhým cvičením byla tzv. love meditation, v pozadí hrála pomalá relaxační hudba a její text říkal něco jako „love is all around us, I love you and you love me“ (láska je všude kolem nás, miluji tě a ty miluješ mě). V první části jsme se tak jen ploužili po místnosti, a když jsme přišli někomu do cesty, mohli jsme se obejmout nebo se chytnout za ruce a tančit jako víly na louce. V druhé části jsme si poté ve dvojicích sedli k sobě zády a snažili se do vzduchu kreslit jakési obrazce, které měly tomu druhému přinést láskovou energii. Já si připadala jako idiot, usmívat se jeden na druhého, zatímco jste se drželi za ruce a houpali se ze strany na stranu. Po skončení cvičení byla připravená veganská večeře, všichni si spolu povídali a bylo to fajn a hezké, ale taky jsem byla ráda zpátky doma.

2422585 6095223e

Vedle jogínsko-meditační sešlosti jsem se také chtěla naučit jezdit na koni. Po hodině cesty na kole jsem tak dojela do manéže, po cestě se ztratila a zase našla, abych si potvrdila, že určité skupiny a komunity jsou prostě všude stejné. Stejně jako horolezci, fotbalisti, hipíci, tak i koňská komunita. Byli na mě milí, byla jsem tam několikrát a naučila se jezdit jako Sissi, přesto jsem však cítila jakési zvláštní pohledy, které dávaly najevo, že jste tak trochu parazit a že jste se jako oni nenarodili u koně ve stáji. A kdybyste o tom pochybovali, ujistí vás o tom svými debilními vtipy pan správce, šedesátiletý dědek, co má károvaný baret a v koutku úst neustále cigaretu.

Ale právě takoví tady vytvářejí sportovní jin jang. Stejně jako on, všichni Holanďani si totiž balí cigarety bez filtru. Sportu zdar! 

ČTĚTE TAKÉ: Půlmaraton se sklenkou beaujolais v ruce