Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Téma Marianne

Klára píše... o proroctví

Jsem psavá osoba. Budu pro vás psát o tom, co se do Marianne nevešlo.Tentokrát o proroctví, kterému se říká sebenaplňující.

Klára Mandausová | 19. 12. 2014

Všichni mi vždycky říkali, že neumím zpívat. Tedy až babičku, která se mnou zpívávala po cestě autem. Myslela si, že mám takový hezký dětský hlásek. Za to táta, který často ono auto řídil, prohlásil, že zpívám jako hluchej pes. Ve škole v přírodě, do třetí třídy jsem chodila, jsem se přihlásila do pěvecké soutěže. Vylezla jsem na jídelní stůl, to bylo jako pódium, uklonila se a zanotovala Já do lesa nepojedu. Porotci, rozuměj učitelé, zdvihli cedulky s čísly dva, dva, tři, dva. Jiné děti dostávali pětky a čtyřky. Čím víc tím líp. V šesté třídě mě vzali do sboru. Že jsem hezky recitovala. Když došlo na zpěv, doporučili, abych jen klapala pusou. Všude jsem vykřikovala, že po světě nikdy nechodilo větší hudební střevo a u táborových ohňů zarytě mlčela nebo jen tak s nablblým úsměvem broukala. Pak se narodila dcera Kristina. Byly jsem spolu doma, ona ležela v postýlce a já ji začala zpívat. S nemluvnětem si totiž moc nepokecáte. Zpívala jsem všechno, co mě naučila babička, a taky třeba Kaťušu, ta se mi vždycky moc líbila. Asi proto, že zvukomalebná ruština dokáže občas mazat falešnosti, schválně, zkuste to. Rascvětaly jabloni i grůši... Pak se Kristina v postýlce posadila, začala se plazit, kolíbat, chodit a mluvit a najednou povídá, maminko, špívej. Tak jsem zpívala, Kaťušu, Červenou řeku, Půjdem spolu do Betléma, Já mám koně, Ten chlumecký zámek a další a další. A najednou jsme zpívaly obě. Před spaním, po cestě v autě, na lesní cestě. A já jí povídám, zpíváš moc hezky, fakt. A ona, ty taky nejsi úplně marná. Kristina teď hraje na housle a paní učitelka ji chválí. A já si prostě zpívám.

V prváku na gymplu jsem začala já, do té doby jedničkářka, dostávat čtyřky ze slohů. Píšete kraviny, říkala paní profesorka. Jak prý můžu vědět, že je lidem dobře, když se procházejí na jaře po louce, napsala mi za okraj stránky a ještě další a další mi vyčítala. Vy, Mandausová, fakt radši nic nepište. Tak jsem nepsala. A začala říkat, že mi jde víc matika, než čeština, přestože jsem na prvním stupni základní školy nebyla dlouho schopná pochopit závorky. Písemná maturita i diplomová práce byly moje noční můry. Vždyť já je budu muset NAPSAT! Napsala jsem. A s největší světovou drzostí jsem si vybrala svou první a dosud trvající profesi. Stala se ze mě novinářka. Píšu a píšu. I knížku jsem napsala. A jak jsem se tenhle týden dozvěděla, nakladatel na ni rozhodně neprodělává.

Cvičit jógu pro mě bylo stejně uvěřitelné jako dostat zlatou medaili v zápase sumo. Před lety jsem to zkusila. Moc se mi líbilo, jak u ní dávají lidi dlaně k sobě, klidně dýchají, kříží nohy a vůbec vypadají tak nějak vyrovnaně. Prvních deset minut bylo báječných, dávala jsem dlaně k sobě, klidně dýchala, křížila nohy a vůbec jsem vypadala tak nějak vyrovnaně. Pak už ne. Došlo na cviky, pardon asány. Připadala jsem si jako hendikepovaný robot, kterého dvacet let nepromazali. Několikrát jsem se svalila a když jsem udeřila chodidlem do čela vedle cvičící překrásnou paní, která si uměla dát nohu za krk ve stoje, se záchvatem smíchu jsem z místnosti provoněné santalovými tyčinkami prchla. Jóga není nic pro mě, nene, kdepak já a jóga. Dejte pokoj, chodila jsem světem a trousila vzdechy plné závisti ke každému, kdo spěchal do tělocvičny se svinutou podložkou. A pak jsem se přestěhovala. Sto metrů od domu máme krytý bazén a velké sportoviště pro tenis, squash a vůbec všelijaké poskakování. Nechodím ani plavat, ani hrát tenis nebo squash, přihlásila jsem se na jógu. Ohromně mě baví. Vážně! Jen si stoupám ke zdi, když padám, chytám se jí...

Někdo nám zkrátka občas něco nakuká. Že neumíme zpívat, psát, udělat čatarangu, hrát na kytaru, přednášet básně, péct bábovky, uvařit svíčkovou, balit dárky, jezdit na kole, žít. A my pak chodíme a říkáme, že to neumíme. Protože nám to přeci říkali. A pak to doopravdy neumíme. Proroctví se samo naplní. 

A je to pěkná blbost. Už jen proto, že kde je proroctví, musí být vědma. A prosím vás, kdo z nás je?