Promotion
Herec Stanislav Majer (38) je vidět. Hodně se o něm mluví, rozhovory ale nedává. Pro Marianne udělal výjimku. Vyzpovídal ho spisovatel David Zábranský.
Se Stanislavem Majerem jsem se seznámil až potom, co jsem o něm napsal divadelní hru Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, která bude mít premiéru v září v pražském Studiu Hrdinů. Na rozhovor jsme se setkali v jeho oblíbeném Liberálu.
 
Takže ještě jednou – proč nedáváš rozhovory a proč zrovna tenhle ano?
Nechci plácat jalový řeči, který pak vyjdou pod zavádějícím titulkem. Nic proti časopisům, ale pro mě to není, necítím se, stresuje mě to. Copak se mají moje názory prodávat v trafikách a na pumpách za stovku? 
 
A proč teď spolu mluvíme?
Protože chci poslat lidi do pražského Studia Hrdinů na naši hru.
 
Po premiéře asi můžeme čekat skandál, souhlasíš?
Jo. Sám jsem s tím textem měl problém. Spousta lidí vyletí ze sedadla, až si vyslechne větu: „Mám rád prezidenta Zemana!“ A ta věta tam padne, jak víš, a vůbec není míněna ironicky…
 
Dost lidí zajímá, co jsi zač. Ten tvůj příběh – truhlář a herec! Začnu s dovolením trochu zeširoka. Kdy, kde a proč ses narodil?
V Lounech v Ústeckém kraji, kde byla porodnice, na jaře v letním počasí v roce 1978. A proč? Protože se maminka s tatínkem měli a mají rádi. Nebo se ptáš na to, co tady chci udělat, co je mým cílem, nebo snad nedejbože posláním? Strávit tady ten život bez hříchu, ale asi to neklapne – jsem totiž z Hříškova. Tam si mě taky rodiče odvezli z lounské porodnice.
 
Čím?
Wartburgem.
 
Z jakých jsi poměrů? 
Z dobrých. Táta je kovoobráběč, máma kadeřnice.
 
Předpokládám, že v Hříškově základka nebyla. A z toho, co o tobě vím, usuzuju, že jsi typ člověka, který bude celý život někam dojíždět. Že nevydržíš na místě.
(Směje se.) Jojo, základka byla v Panenském Týnci. Je tam nedostavěnej klášter, dneska ho lidi považujou za energetický místo, pozitivní energie chrámu údajně odstraňuje depresivní stavy. Celý rodiny se tam teď jezdí dobíjet… Já se tam učil kouřit a líbat. Jinak s tím dojížděním, začalo to čtyřma kilometrama na trase Hříškov – Panenský Týnec. Dvacet minut. Pak se to zhoršilo.
 
A pak učňák. Proč sis vůbec vybral truhlařinu?
Nevím. Asi proto, že táta rád a dobře pracoval se dřevem, měl vybavenou dílnu. Já k tomu ale žádnej vztah neměl. Lidi by o své budoucnosti neměli rozhodovat tak brzo.
 
Dojíždění… Teď jezdíš do Berlína na techno a do Volksbuhne, do divadla, který miluješ. Předtím jsi na učňák jezdil kam?
Do Hamru u Litvínova a nebylo to nic moc. Každej den sem musel vstávat ve čtyři, v půl pátý mi jel první autobus ze Hříškova do Loun. Na zádech jsem měl batoh, v batohu svačinu od maminky, kolem tma a ticho. Přijel jsem do Loun a bylo čtyři padesát. No jo… Nádražní halu ale otevírali až v šest, takže jsem vystoupil z busu a začal v tichu mrznout před halou. Čtyřicet minut. V půl šestý mi jel bus do Mostu. Celý to bylo strašně depresivní, monumentálně depresivní. (Směje se.) S nikým jsem nepromluvil slovo, čtyřicet minut jsem koukal na asfalt. Pak do busu do Mostu, z Mostu potom tramvají půl hodiny do Litvínova, tam pak zas na autobus do Hamru. V Hamru to všechno mělo začít, jenomže než to začalo, ta výuka v dílnách, já byl úplně vyřízenej. 
 
 
Takže ses tam nic nenaučil?
Skoro nic. Pořádný kus dřeva mi nepřišel do ruky. Nikdo mě nenaučil, jak se dělají okna, dveře. Pořád jsme bouchali ty odporný nábytkový stěny nebo kuchyňský linky. Prodávalo se to nakonec v učňovský prodejně za levný prachy, protože to bylo zku.vený od učňů. Byl jsem nejhorší ze třídy, úplně levej. Mistr vždycky nechal nastoupit řadu a vybral nejlepšího a nejhoršího žáka: tohle dělal Chýle, bravo, a tohle dělal Majer. Mistr držel kus nábytku, který se vlastní vahou rozpadnul.
 

 
Ale výuční list máš, aby bylo jasno? 
Jo. S vypětím všech sil. Ulevilo se mi… Co dál, co po učňáku? Teď bude život, to jsem si myslel. Nechám se zaměstnat ve fabrice v Lounech, třeba mě tam něco naučí… No jo! Jenomže oni mě postavili k pásový brusce a já měl z dýh vybrušovat lepidlo. Jsem si říkal, oukej, tak vybrousím paletu dýh a voni mě pak dají někam jinam. Hm, vybrousil jsem jednu paletu, přivezli další, a druhý den znovu, a další den znovu, a znovu, a takhle to šlo měsíc. V kotelně, kam jsem chodil na svačinu, v montérkách nadejchanej prachu, s rohlíkem s hořčicí jsem si najednou říkal, ty vole, tohle nechceš. Vstávat ve čtyři, abych byl na šestou ve fabrice. Nic se neměnilo. 
 
Jak to dopadlo?
Důležitá věc: do fabriky jsem chodil kolem pětihvězdičkového hotelu s restaurací, do kterého se sjížděli lidi ze širokýho okolí udělat si pěknej večer. Flambovalo se tam, langusty, chateaubriand, devadesátý léta… V jednom místním plátku jsem si přečetl, že tenhle podnik hledá číšníka. Jak jsem chodil kolem, tak jsem tam jednoho dne v těch montérkách nakouknul. Chodili tam ty vyšperkovaný lidi a vozili tam na vozejčkách jídla, smoking a bílá košile, a já si říkal, to je hezký, to je čistý, je tady teploučko, tady bych chtěl bejt. Vyšel pingl se servítkem, tady nemůžete bejt v těch montérkách, vypadněte… 
 
A dál?
Příště jsem si na sebe vzal místo montérek pláťáky, mokasíny a takovej ten sametovej bombřík, jak se to teď zas nosí, myslím, že se tomu říkalo zajda… Prostě podnikatel z devadesátejch, sváteční oblečení, kravata k bílý košili. Vrchní se mi tehdy hrozně vysmál, že mám do mokasín bílý ponožky. Prostě úplnej balík, a takhle jsem před ně nastoupil v reakci na ten inzerát. Vrchní si mě ještě pamatoval, jak jsem tam stál před týdnem v montérkách. Co chcete? Já jsem přišel na tu práci. Zvednul telefon a říká, šéfe, je tady ňákej, co se hlásí na práci číšníka. Jo, tak mi ho pošli nahoru… Když jsem vyšel nahoru, majitel byl fajn chlap, chytrej, vzdělanej, kulturní. Skamarádili jsme se, naučil mě poslouchat Pinkfloydy, Beatles... Jeho manželka lékařka mě pak seznámila s Bambuškama, s divadlem, k tomu se dostanu… Stojím před ním a povídám mu, já jsem přišel tady na ten inzerát. Máte nějakou hotelovou školu, kolik let praxe, zeptal se. No, já jsem to nikdy nedělal, já dělám tady za mostem v truhlárně, ale tam se mi nelíbí, já bych chtěl bejt tady… Počkejte, vy jste nikdy nedělal číšníka? Ne, já dělám tady v truhlárně. A on se tak zaklonil v tom svým křesle a minutu bylo ticho. Díval se na mě, pak zvednul telefon: Roberte, prosím tě, přijď nahoru. Robert, který nade mnou předtím ohrnoval nos, přesně tenhle Robert to byl. A šéf: Roberte, vezmi ho dolů a zauč ho! … Za měsíc jsem jezdil s vozejčkem, porcoval langustu, flamboval stejky. Byl jsem tam dva roky a byl jsem tam šťastnej. Plat se mi ztrojnásobil, pronajal jsem si byt v Lounech. 
 
Konec dojíždění a monumentální depky.
Jo. Ale po dvou letech jsem musel na vojnu. Šel jsem na civilní službu do lounského muzea. A v té době mě manželka šéfa z hotelu vzala na divadlo. Prej – takoví pankáči tady, pojď se podívat… Přišli jsme tam a tam se odehrálo něco, čemu jsem vůbec nerozuměl. Zíral sem na to a říkal jsem si, to je super, to bych taky chtěl takhle dělat, bejt vidět a holky aby se na mě koukaly… Tak jsem šel za těma lidma a ptám se jich, který z vás je pan Bambušek? No a tam seděli tři bratři Bambušci, my tady, my jsme Bambušci… Měli ze měl p.del, vyfakovali mě… Po půl roce jsem jednoho z nich, Míru, potkal na ulici, a Míra na mě: Ty vole, kde seš, tě sháním, tě potřebuju. Tehdy jim z nějaký věci vypadla holka a rychle potřebovali náhradu.
 
A bylo? Najednou herec Majer? Jen tak? Řekl sis o to?
Vlastně jo… Mám pocit, že se svojí naivitou, se svým otevřeným srdcem, s tím „co na srdci, to na jazyku“, což mi máma vždycky vyčítala a vždycky mi říkala, Standíku, ty vždycky rychlejc mluvíš, než přemejšlíš… tak já mám pocit, že s touhle svojí otevřeností a naivitou jsem udělal nejdůležitější kroky v životě. Vezmi si toho šéfa hotelu, to byl de facto on, kdo ve mně probudil zájem o kulturu, mluvil se mnou o filmech, co bych si měl přečíst a tak. Po zavíračce s lahví vína… Ty moje příchody, tady jsem a chci to dělat, to přece může udělat jen někdo, kdo je v podstatě nablblej. Odhodlanej a nablblej. Prázdná nádoba k naplnění. 
 
Éra u Bambušků asi pro tebe musela být formativní… 
Osm let totální divadelní euforie, vydupávání divadla ze země… Míra a Tomáš Bambuškovi jsou pozoruhodný, nepřehlédnutelný, dělali jsme tehdy v podstatě ochotnický divadlo na úplně profi úrovni. Dvanáctihodinový představení ve vodárně z dvacátejch let na břehu Ohře, na řece, na vorech s hořícím ohněm… Vydělávali jsme prodejem vína po představení, recyklovali jsme, neměli jsme platy, chodili jsme si přivydělávat na stavbu. Pro mě to bylo nejzásadnější potkání v životě, jsem Bambuškům strašně vděčnej. Dávali mi sežrat, že jsem úplnej kokot nevzdělanej, nesečtělej, blbej. Tvrdá škola, která mě skutečně vybičovala a motivovala. Zhruba od devatenácti do šestadvaceti. 
 
Pak přišlo působení v Ústí, profesionalizace. Proč jsi to pak po pár letech v Ústí skončil?
Z podivných důvodů odešel umělecký šéf Ústí David Czesany. Já z loajality skončil taky a zas jsem byl tam, kde jsem začal: s Bambuškama. O.k., říkal jsem si, ale byl to krok zpátky. Zase depka v Lounech. Uběhly dva tejdny, sedím a chlastám pivo, a najednou mi zvoní telefon a volá mi Dušan Pařízek z pražský Komedie, že pro mě má práci v Kanibalech, což bylo představení Jana Nebeskýho, moje nejvíc top představení, který jsem viděl snad desetkrát. A já v tom začal hrát… 
 
Komedii považuješ za svůj profesní vrchol. Někdy tehdy jsi řekl: „Na počátku mého zájmu o divadlo a o herectví byla ambice být vidět…“ Už jsi vidět?
Jo, jsem vidět.
 
Máš tedy sto a jeden důvod ke spokojenosti. V tomhle stavu – nejsi nakonec schopný vzít na milost i toho Zemana? 
Mít ho rád? Ne, sorry… Ale tebe mám rád, přestože jsi zemanovec, nebo to aspoň tvrdíš.
 
I já tebe mám rád, přestože nejsi zemanovec.
Však o tom ta naše hra je, ne? O nadhledu… O vychladnutí vášní… O překračování hranic. 
 
O nové hře:
„Celostátně známý herec Stanislav Majer, ročník 1978, muž v nejlepších letech a herec na vrcholu své kariéry, v jehož případě je zvykem při každé příležitosti opakovat, že se jedná nejen o herce, nýbrž i o vyučeného a praktikujícího truhláře,“ stojí ve hře Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny hned někde na začátku. Premiéra v pražském Studiu Hrdinů 16. září.
 
O něm:
Popularitu získal díky nekonečnému seriálu Ulice, kde začal účinkovat v roce 2013. Pak následovaly další seriály jako Případy 1. oddělení nebo Případ pro exorcistu. První větší filmovou příležitost mu dal režisér Jan Hřebejk ve filmovém zpracování divadelní hry Odpad, město, smrt, zatím nejdůležitějším milníkem v jeho filmové kariéře je ale role po boku Anny Geislerové ve filmovém dramatu Líbánky. Momentálně natáčí s Jiřím Strachem pokračování pohádky Anděl Páně. Je svobodný.