Zajdu každé ženě

Když mi bylo třicet dva, rozpadl se mi vztah, o němž jsem si myslela, že je navždy a že se v něm jednou dobéřu sňatku i dětí. Ten muž se sice (zatím) neoženil, zato zestárnul, sešel a děti má už tři: první a třetí dokonce s tou samou ženou. Dalších šest let jsem se s dírou v srdci snažila toho pravého nahradit ještě pravějším. Pokusy byly celkem tři. Všechny zpočátku vypadaly slibně: o dva až šest let starší muži, moudří, zajištění, bez závazků… Jenže vztahům chybělo něco, co se nejsnáze dá přirovnat k pobouřkovému ozonu ve vzduchu: nebylo v nich nic, co by ve mně bylo schopno znovu zažehnout oheň. Kdyby mi při tehdejších pokusech najít jistotu v seriózní a věkově odpovídající mužské náruči někdo řekl, že mi ji poskytne o devět let mladší chlapec, asi bych se dlouze smála: to přece není možné. Jenže… proč by nebylo?

Moje kamarádka Petra, úspěšná šéfka mediální agentury, je sama už nějaký ten pátek. Není k tomu jediný důvod: je chytrá i vzdělaná, hezká, vtipná i chápající. Jenže ten její pravý se fláká bůhvíkde. Když jsem jí poprvé vyprávěla o svém o devět let mladším muži, byla značně skeptická. A ano, taky argumentovala zcela nevyvratitelným způsobem: „To mu chceš jako říct – hele, je ti třicet, seš rozjetej, jdeš z party na party, co kdybychom se vzali a měli spolu dítě?“

Tak to ovšem dávno není. Poslední opravdu ‚rozkalená generace‘ jsme byli my, současní čtyřicátníci. To nás zastihla devadesátá léta v čerstvých a svěžích dvaceti, to my celé noci tančili, brali lehké drogy a nestarali se o zítřek. Generace dnešních třicátníků byla v revolučních dobách, kdy se náhle všechno smělo, zhruba v páté třídě. Oni ve svobodě vyrůstali, je pro ně přirozená a nepotřebují si ji dokazovat sérií nekončících mejdanů ani manickým cestováním. Podívejte se na Vojtu Dyka: být před dvaceti lety ve stejné situaci, asi by užíval statusu hvězdy a byl by pravděpodobně neukočírovatelným spratkem. Jenže se mu s Táňou (samozřejmě starší) narodil první potomek. Ve svých sedmadvaceti letech věku, prosím pěkně. A netýká se to jen mužů, matkou je i stejně stará rebelka Agáta Hanychová. Nebo další někdejší rozjeté pražské dítě Ester Geislerová, ta si pořídila dvojčata už krátce po dvacítce.

Pro současnou generaci není dítě brzdou, ale logickým vyústěním vztahu, nad jehož trvanlivostí se nepřemýšlí. Upřímně řečeno je to asi ta správná cesta. Prostě se spoléhejte na instinkt. Vždyť kdo vám zaručí, že když si s mužem spořádaně o pět let starším pořídíte rodinu, nebude tento za dva roky žít s vaší blonďatou devatenáctiletou chůvou?

Tady se Petra krátce zamyslela. Pak si hluboce povzdychla a se sklopenýma očima mi říká: „Jenže já už mám ve svém věku své manýry. Mám rituály a zvyky a nedokážu se jich zbavit. Mám snad nějaký malý kotě nutit k tomu, aby si na mě zvykalo?“ Jako by tohle bylo otázkou věku! Srovnejte si ten svůj mužský ideál s realitou a pokuste se sundat si růžové brýle. Dobře, možná bude mít zkušenosti a něco odžito, ale stejně tak jako vy bude mít i zažité rituály, kterých se nebude ochoten vzdát. A když se podívám na svůj vlastní případ, musím se vlastně nahlas smát. Každé ráno vstanu, udělám si dvě vejce do skla. K tomu černou kávu. Je dobré, aby si mě nikdo nevšímal, nikdo na mě moc nemluvil, v koupelně bylo ticho, a pak si taky potřebuju zacvičit pět tibeťanů. Mladý partner do vztahu vstupuje s tím, že takhle je to dané. Akceptuje to. Kdežto starý partner si do nového vztahu přinese svoje zvyky, svá vejce do skla a koupelnu třeba s rádiem. Já vím, že to ve skutečnosti jsou malichernosti, ale taky stále platí staré moudro – stokrát nic umořilo osla.

A v momentě, kdy by čtyřicátník s neoddiskutovatelným právem na vykonávání svých rituálů vstoupil do vašeho života, v němž existuje stejně neoddiskutovatelné právo na vykonávání rituálů, máte zaděláno na problém. To zajíc se s vámi o minutáži potřebné k preciznímu uvaření vajec nebude hádat vůbec. Nemá o ní ani páru.

Pokud se právě teď chcete pustit do argumentace, proč to ještě nejde, zvažte to. Mám za sebou celý rok, kdy jsem se v oboru zdůvodňování, proč nežít s výrazně mladším mužem, zdokonalila až do nesnesitelné míry, a jsem schopna jakýkoli váš moudrý argument… odsouhlasit. Máte pravdu, racionální důvody tu bezpochyby jsou. A je jich víc, než je milé.

Argument číslo 1: Věk sám. Souhlasím. Jenže léta jemu nepřidáte ani sobě neuberete. Není co řešit.

Argument číslo 2: Jeho matka je přece jen o pár let starší než vy! I to je pravda. Ale s tím taky nic neuděláte. Budete se s ní muset spřátelit a ani náhodou nemyslete na to, nač myslí ona, když si její chlapeček domů přivede takovou opelichanou paní.

Argument číslo 3: Můžete mít vůbec společné zájmy? Nemůžete. To ovšem nemůžete ani s věkově adekvátním partnerem. Mužská hobby jsou specifická bez ohledu na věk. Buďte si radši koníčkem navzájem.

Chcete pokračovat? Asi to není nutné. Život sám totiž racionální, zdůvodnitelný nebo pochopitelný není. Kdyby byl, byly bychom my, svobodné čtyřicítky, pevně ukotvené v kvalitních vztazích se švýcarskými bankéři. Což nejsme. Nebo se zajištěnými umělci. Což je absurdní. Nebo se slavnými kytaristy. Což je vyloučené. A to vše bez ohledu na to, že si to bezpochyby zasloužíme. Mladší muž je zkrátka řešení. A mladším nemyslím měsíc nebo tři roky, mluvím tu o minimálně jedné generaci.

Už jste nalomená? Pak vám do uvažování pravděpodobně vskočí další bubák: SEX! Rozumím vám. Ženské tělo krátce před čtyřicítkou je něco, co byste tomu pružnému dorostenci vážně nerada předkládala. Když jsem na tohle ožehavé téma, a přiznávám, že velmi nesměle a po mnoha nocích odhodlávání, zavedla řeč, dostalo se mi tak nechápavého pohledu, že jsem na svůj mindrák radši rychle zapomněla, než abych se pouštěla do sáhodlouhého vysvětlování (tahle generace už skutečně JE předsudků prostá). Takže pokud jste sama a hledáte, rozhlédněte se po okolí. Vsadím pravou nohu pod koleno, že váš zajda je na dohled. Je blíž, než jste ochotna si připustit.

Abychom se tedy dobrali k nějakému tomu šťastnému konci: jestli on miluje vás a vy jeho, je všechno v pořádku. Neřešte nic. Jediné, co je opravdu strašné na faktu, že vy jste ročník 1975 a on 1984, je to, že si to pořád opakujete. Věřte mi, s tím se dá žít. A jak hezky!