Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Téma Marianne

Ženy v mužském světě II

Určitě všichni znají hotel Pupp. Pohled na něj táhne jako nedělní šlehačkový zákusek. Ubytovává běžnou klientelu i světové hvězdy filmového plátna. Možná málokdo z vás ví, že mu už léta ‚velí‘ žena.

Redakce Marianne | 9. 05. 2013

Vy jste poměrně v mladém věku stanula v čele našeho předního hotelu. Kolik vám bylo a jak k tomu vůbec došlo?

Generální ředitelkou Grandhotelu Pupp jsem se stala v červnu 2006 těsně před začátkem mezinárodního filmového festivalu. Tehdy mi bylo 31 let. Bylo to poněkud hektické období, měla jsem tehdy týden po svatbě, takže to byla taková svatební jízda.

Naštěstí jsem v hotelu do té doby již pět let pracovala, z toho tři roky na pozici vedoucí marketingového oddělení. Nebylo pro mě tedy velkým problémem převzít otěže a stát v samotném čele hotelu.


Působíte na mě dost energicky a zároveň férově. Jaké vlastnosti podle vás musí mít člověk, který má vysokou manažerskou funkci?

Velmi důležité je zůstat stát nohama na zemi a ponechat si zdravý úsudek. Vážit si práce všech svých kolegů, protože bez nich by sám manažer nic nedokázal. Snažím se uchovat si také pokoru a lidskost k ostatním. Cesta nahoru bývá vždy poměrně složitá a dlouhá, naopak dolů je to skutečně rychlé.

Od přírody jsem člověk, který má rád ve věcech jasno, rád rozhoduje, vede a motivuje. Naopak mám velké problémy s tím, pokud se po mně tyto vlastnosti nepožadují. V běžném životě je těžké vypnout a být jen ženou a manželkou. Stále ta ředitelská funkce ve mně zůstává.


Jste žena a hotelový svět tvoří především muži. Jak se na vás dívali vaši mužští kolegové z jiných hotelů? Bylo těžké získat si u nich respekt?

Nevím, zda je možné to říci takto otevřeně, ale těžké to bylo. Respekt jsem si musela postupně získat. Na začátku to bylo velmi složité, protože jsem byla skutečně velmi mladá a nejeden z mužských kolegů by rád takovou pozici zastával.

Rozhodně ale nemohu říci, že by mi někdo kladl překážky či se ke mně choval nepříjemně. Jejich postoj byl spíš takový „tak jsme zvědaví, co nám ukážeš“. Dokonce jsem se i dozvěděla, že běžely sázky, jak dlouho to vlastně v dané pozici zvládnu. Bylo jich mnoho, kteří mi dávali tak maximálně rok. Dnes už je má pozice jiná a myslím si, že jsme se stali skutečně dobrými kolegy.

Říká se, že žena ve vysokém postavení musí odvést více práce než muži. Souhlasíte?

Neměřím práci mužů v podobné pozici. Pokud bych si to myslela, byl by to jen můj vnitřní pocit. Pravda je, že neumím věci házet za hlavu, přecházet je nebo jen delegovat. Cítím svoji zodpovědnost. Myslím, že spousta kolegů má v těchto věcech jiný postoj.


Máte dojem, že žena musí přistoupit na mužský způsob jednání, aby obstála, anebo si vystačíte se svým vlastním? V čem podle vás ženy mohou ještě zabodovat a chlapům takzvaně vytřít zrak?

Manžel mi říká, že jsem obrazně řečeno mužský v sukni. S oblečením problémy nikdy nebyly, neboť jsem typ, který nejraději nosí kalhoty, a nemám moc ráda typicky ženské oblečení. Kostýmky a sukně mi nic moc neříkají. To ale neznamená, že se nechci cítit příjemně a žensky. Pokud žena ví, jak na to, je mužský kolektiv vlastně velmi příjemný. Jde o to, umět využít jejich pozornosti a galantnosti. A muži se většinou vůči ženám chtějí tímto způsobem projevovat. Musím říci, že v této oblasti jsou kolegové skutečně velmi vstřícní a pozorní. V práci to vlastně funguje podobně jako doma. Když víte, jak na ně, jednání a spolupráce je o to snažší.

Myslím, že zaměstnanci mohou být do značné míry zrcadlem svého nadřízeného. Jaký zpětný pohled vám dávají? Bojí se vás, milují vás, berou vás jako maminku… a berete si z toho něco?

No jako maminku určitě ne. Dobře znají můj přístup k této ‚oblasti‘. Mateřství prozatím není zcela moje parketa. :-) Myslím, že mě vnímají jako vzor a někoho, o koho se mohou opřít, ale komu se mohou i svěřit.

Jsem člověk, který se snaží být velmi přísný nejen na své okolí, ale nejprve sám na sebe. Mám ráda upřímnost a otevřenost, nesnáším lhaní a intriky. Snažím se jít svým kolegům vždy příkladem nejen v práci, ale i v chování. Myslím, že stále platí, že příklady táhnou.


Práce a kariéra podle mě mění člověka. V lepším případě zúročí potenciál, který v člověku je. Jak vás změnila práce?

Mám obrovské štěstí, protože svou práci mám skutečně velmi ráda. Ani ji neberu jako práci, ale je to můj koníček. Před dvanácti lety jsem vstoupila do oboru, jenž mě beze zbytku uchvátil. Někdy si říkám, že jsem se práci oddala asi až příliš, ale já to tak mám prostě nastavené, je to moje přirozenost. Občas mívám problémy s tím, že stejné požaduji i od svého okolí. A to samozřejmě nejde, protože ne všichni jsou stejného založení jako já. Práce mě určitě změnila, ale já sama cítím, že jsem za to ráda. Jak jsem již říkala, snažím se stát pevně na zemi a brát život takový, jaký je. Mít radost z věcí, které se podaří, a přemýšlet nad těmi, které nedopadly. Neuvažuji nad tím, co by kdyby. Prožívám život v běhu, což mi mé okolí často vyčítá.


Nejen prací je člověk živ. Bez dobrého vztahové zázemí by se nám asi vstávat do práce moc nechtělo. Jak se vám daří skloubit osobní život s pracovním?

Mám vedle sebe úžasného člověka. Myslím, že jsem jej tehdy zasáhla v pravý okamžik. Bez svého manžela by pro mě spousta věcí byla složitějších. Je zcela mým opakem a to mi dává možnost odstupu. Ukazuje mi, že někdy je třeba věci uklidnit a zpomalit. On je ten, který mi doma vytváří zázemí. Naštěstí je z oboru, takže chápe, že v hotelu a ve službách se dějí věci trochu jinak. Na čas se tady moc nehledí.


Jaké jsou vaše nejbližší plány, ať už pracovní, nebo osobní?

Ráda bych, aby se nám podařilo dobře rozjet nové spa a wellness, které jsme několik let plánovali a v těchto dnech ho představujeme veřejnosti. Tento rok nás čeká také obnova prostoru náměstí před hotelem. Chci, aby značka Grandhotelu Pupp byla stále spojována s vysokou kvalitou. No a to ostatní? To uvidíme.