Na usmiřování jsou dobré nejen peřiny, důležité je uznat pochybení, to je pak sladké usmíření. Ať jsme v jakémkoliv věku, problémy neskryjem pod deku. Musí na vzduch k provětrání, když je zdravý rozum k mání!

Dlouze se podívám každému z nich do očí a tradičně si řeknu sama pro sebe "každý máme ve skříni svého kostlivce", který občas vystrčí ostré drábky, zraní citlivou dušičku a dělá kolem nás nepředstavitelnou neplechu.... životní tolerance, lidský nadhled a shovívavý úsměv na tváři - nebojte, to se věkem zvládne...

Zavedli jsme s manželem krátký a stručný usmiřovací rituál - když se něco zvrtne, jeden z nás řekne: "Pusinku a milujeme se!":-)

S pritelem se usmirujeme krasnym milovanim, ktere skonci omluvou a smichem...Kamaradce se omluvim vzdycky ja a s rodinou vse prechazime, proste druhy den delame, ze se nic nestalo.

Snažím se nehádat. Abych byla přesná, předejít hádce. Celkem se mi to daří, protože partnera už znám a jsem schopna vycítit, že se k něčemu schyluje. A pokud si potřebuji ulevit, zalezu někam, kde mohu být sama a pořádně si od plic zakřičím. Skvěle to pomáhá! (lepší než řvát na partnera)

Nikdy jsme se moc nehádali. Prostě nebyl čas ani důvod. Pořád samá práce a když byla volná chvíle, strávili jsme ji tím, co nám bylo příjemné. Pak ale přišla svatba a brzy po ní děti. A s dvěma malými dětmi se člověk moc nevyspí. Když chybí spánek, chybí energie, když chybí energie, chybí tolerance a pochopení... a tak přijdou hádky. Časem jsem zjistila, že když se pohádáme, nepomůžou omluvy, sliby, květiny ani sex. Stačí mi, když se pořádně vyspím. S nově nabylou energií najednou zjistím, jak malicherné problémy nás trápí a usmiřování vlastně ani neproběhne, není ho třeba. Růžové brýle mi vydrží až do další probdělé noci :-)))

Dlouho jsem neuměla usmiřovat se. Nedařilo se mi to ani s rodiči, ani se sourozenci, i se spolužačkami jsem dokázala mlčet hodně dlouho, "neka" a čekat. Bádala jsem, kdo v mém okolí je na vině, kdo mě to tak naučil (nebo nenaučil). Po dlouhé a docela únavné cestě jsem zjistila, že nejsem smířená - sama se sebou. Že jsem naštvaná, že nemám míry modelek, že mě mrzí, že jsem nedokončila spoustu započatých úkolů, že si vyčítám brzký návrat do práce od maličké dcery. Uvědomit si to bylo pekelné. Ale povedlo se mi odrazit se ode dna - s pomocí zbytku pokory, antidepresiv, terapeutky, manžela, dcerky, kamarádek a nové práce... A postupným smiřováním se sama se sebou. Ne pasivním ("No co se dá dělat..."), ne podmíněným ("Dobře, ale aspoň..."). Laskavým a milujícím smířením. Učím se mít ráda každý den. Dlouhá cesta přede mnou...

Bývalo to s námi docela zlé…:-). Jsme s manželem dvě silné osobnosti s velkou dávkou hrdosti a paličatosti, a tak není divu, že jsme často zahajovali „třetí světovou“ o nevynesený koš. Pak jsem dlouze čekala na omluvu, přebírala si v hlavě, kdo je vlastně "větší viník" a zbytečně se vztekala. Roky plynuly, život nás naučil nebrat se tak vážně a já si snad právě v Marianne přečetla článek plný tipů a návodů k usmiřování a začala je používat. Když už mě mlčení kvůli nějaké hlouposti nebaví, řeknu: „Jdu si udělat kávu. Dáš si taky?“ Nad dobrou kávou a třeba i nějakou sladkostí pak vážnější problémy probereme a nad hloupostmi mávneme rukou. Světe div se, když nabídce přidám pěkný úsměv, manžel, byť třeba i právem uražený, nikdy neodmítne. Navíc nejsme nikdy pohádaní déle než do popolední pauzy :-). Sladké a voňavé usmiřování přeje Vaše pravidelná čtenářka Iva

Dlouho jsem přemýšlela, jestli napsat...no vlastně nakonec si říkám, proč ne! Vždyť to byl zrovna presovač, který stál za mojí velkou a poslední rozepří s mým mužem. Díky „presovači“ teď stojím na velké křižovatce a přemýšlím, jestli se chci ještě někdy usmiřovat… Abych tedy vysvětlila: Jsem dcerou skvělé mámy. Mámy, která vždycky byla dominantní, věděla za čím jde. Teď i zpětně dokáži rozluštit, že se mnou dokázala manipulovat tak, že jsem si vždy myslela, že důvod, proč se hádáme, jsem já. Nemyslím, že by to dělala schválně…jen jsem se pod tímto vlivem naučila se neustále ujišťovat o své podstatě, vyhýbat se hádkám a pokud k nějakým došlo, uměla jsem se vždy skvěle usmiřovat. Vždy jsem to byla já, kdo přišel žádat o usmíření. Podal ruku… Tato moje vlastnost je se mnou neustále po boku, jako věrný oddaný pomocník, který mě začíná obtěžovat. Dnes jsem již dospělá, vdaná a mám tři syny. Jsem nerozhodná, příliš tolerantní, stále se ujišťující o tom, že to co dělám, je správné. Mám muže, se kterým se teď rozcházím. Před třemi lety jsme ustáli hlubokou manželskou krizi, kterou manžel řešil jinými vztahy. I když to bylo bolestivé, vše jsem mu odpustila s tím, že na špatné situaci jsme se podepsali oba dva. Odpustila jsem i proto, že jsem o něj chtěla bojovat, že jsem si myslela, že nemám právo na pořádný vztek. Že je dobré se usmířit. Po většinu času jsem fungovala jako zázemí pro rodinu, jako jistota, která je doma. A byť je manžel rozumný a na výchově synů se podílí nadstandardně, vše ostatní má pod nosem. Vlastně nevím, jestli jsme krizi ustáli nebo jen odsunuli na dobu o několik let později. Pravda je, že jsme po krásném čase plném usmiřování najeli do podobného stereotypu a odcizování. Bylo tak vysilující, že jsem se začala uchylovat k nesmyslným nákupům, které mě na chvíli naplňovaly iluzí štěstí. Došlo to až tak daleko, že se pro mě nákupy staly doslova drogou. Jsem teď závislá a nejsem na to hrdá. Mám ráda boty, kabelky, oblečení…ale často jsem se spokojila i s nákupem obyčejného mýdla. Prostě cokoliv… Došlo to tak daleko, že manžel pracoval na plné obrátky, aby nás uživil a já ve vztahu nešťastná, šla peníze utrácet. Vlastně jsem si začala uvědomovat, že mi chybí mnoho věcí a ty se bohužel nedají koupit. A tak to šlo stále dokola, až se ucho utrhlo… A manžel řekl dost…začal si myslet, že za vším jsem já. Má pocit, že to jsem já, kdo ho zneužívá, že já jsem nás dostala do víru konzumu… Nemyslím, že bychom to zas tak moc přeháněli. Donedávna jsme bydleli v bytě o velikosti 43 m čtverečních (5 lidí). Auto jsme si pořídili až když nejmladšímu synovi byli tři. Do té doby jsem neremcala a nevyčítala malý prostor ani nemožnost si věci díky autu zařídil snadněji a rychleji. Vše jsem byla schopná si zařídit, nakoupit , zorganizovat…dokonce nemám problém s vyvrtáním a přiděláním čehokoliv na zeď, smontováním nábytku. Když jsme se tento rok stěhovali do pronajatého domu, manžel byl tak vytížen, že jsem nakonec vše stěhovala sama s kamarádem. Problém je, že vždycky, když má přijít konflikt, se mu snažím vyhnout, nezařvu, nenaštvu se, neřeknu…ale teď se mi najednou chce vybuchnout! Nechci se usmiřovat, chci být naštvaná. Nechci to být zase já, kdo se přizná ke své chybě a shodí to ostatní, co dělá dobře. Vím, že jsem zdrojem mnoha problémů, ale vím, že i můj partner. Jsem naštvaná, že mi nedokáže odpustit…prý je pro něj moje utrácení horší než nevěra… No, třeba je a třeba není. Třeba je to jen jakási záminka k rozchodu… Co je na tom všem pozitivní? Nějak se po tom všem dokážu s rozchodem snadněji vyrovnat. Vím už dnes, že to není jen moje chyba…a za tím si stojím. Je to pro mě důležité hlavně ve vztahu k dětem. Mohu se jim podívat do očí a říct, že se nám to všechno tak úplně nepovedlo, ale je to rozhodnutí nás obou. Vím, že to nebude snadné. Ani nový začátek si zatím nemaluji na růžovo. Vím jen, že z toho všeho chci odejít s hlavou vztyčenou…a s tím, že jsem se pokusila udělat maximum a hlavně s tím, že si to mohu odpustit.Odpouštím SOBĚ! A presovač?! Ten jsem si přála k vánocům. Zbytečnost, kterou nepotřebujeme! Ta poslední kapka… Pokud by bylo možné, nezachovávala bych reálná jména zúčastněných. Děkuji, Markéta

Ahoj Merianne ! Tak je asi 11 v noci a právě jsem dočetl některé články v Marianne. Jasný, dámský časopis ale manželka mi taky čte ty pánské , ale přeci jenom v těch dámských je toho více o vztazích , psychologii atd. Docela si vždy počtu a zaujala mne i otázka „ Jak se usmiřujete „ Co by asi tak napsala moje životní láska a životní partnerka ? Myslím, že v základu asi to samé. Hodně se doplňujeme a v usmiřování to není jinak. Hádek pro usmiřování opravdu není mnoho, jsme tolerantní a každý máme svoje chybičky. Když nad tím přemýšlím tak naše ojedinělé hádky jsou vlastně naruby . Ostatní bych přirovnal k výměně názorů s okamžitým řešením. Buď moudřejší ustoupí, nebo se dohodneme ihned na řešení, na co čekat. Někdy se i stává, že se musíme navzájem ptát z jakého důvodu vlastně vznikla původní výměna názorů, no a legrace, že si skoro nikdy nevzpomeneme, protože to vlastně nebylo nic důležitého. Většinou se lidé asi hádají proto aby se mohli potom usmiřovat , většinou dárečky, kytičky, milováním apod. Nebudu zalhávat, že i u nás je to obdobné. Ale nepředchází tomu hádka ale právě naopak MLČENÍ. Vždy někdo začne, protože nesouhlasí s tím druhým a pak už se jen mlčí navzájem, no pak je to napínavé jak to kdo dlouho vydrží, docela adrenalin. Někdy dojde i na tichou poštu v podobě lístků a psaní krátkých zpráv. Pak to někdo z nás už nevydrží a následuje pusa , úsměv a už víme, že je to zase OK. Pokud je hezké počasí tak jedeme do ZOO. No a právě tam to asi vzniklo. Pozorujeme často různá zvířata jak se chovají hlavně v páru, u krmení a ve volném čase. Je to fakt báječné ve srovnání s námi lidmi. Doporučuji všem – pozorovat a učit se od němé tváře. Oni nemají slova pro hádky a přesto se také svým způsobem hádají a chtějí prosadit svůj názor. Nevydrží jim to dlouho a potom dochází k nádhernému usmiřování. Ve zvířecím světě musí být také tolerance, právo moudřejšího a pokud to někdo nepochopí zůstává sám opuštěn. P.S. Je fajn, že si i mohu přečíst i ostatní názory a zkušenosti ostatních na webu . Na to , že jsme tejné rasy jsme opravdu každý z nás originál. Asi to tak má být a je to vlastně fajn. Jo a jsme spolu zatím skoro 20 let a funguje to i přesto, že jsme oba dva znamením Berana a známe se již narození a to doslova - máme společné foto z porodnice. Tak držím všem ostatním palce a krásné usmiřování. čtenář Pavel

Jak se usmiřovat ? - krátká a jasná odpověď : sexem.Čím intenzivnější hádka ,tím sladší a intenzivnější je pak samotné usmiřování pod peřinou.A kdo přijde první ? - většinou ten,kdo hádku neadekvátně vyhrotil ,a nebo opravdový viník, který má skutečné důvody si něco vyžehlit.A tak jde na to ...:-)

Nad tímto tématem jsem uvažovala jen ve smyslu usmiřování se s mužem,ale po přečtení několika příspěvků zde, mi přišla na mysl doba, kdy se moje dcera léčila s anorexií. Mám dcery tři, prostřední se v sedmé třídě základní školy, propracovala k tomu, že se musela léčit s anorexií a tato doba nás, řekla bych, že všechny členy v rodině, kteří se toho všeho zúčastnili, poznamenala. Každého svým způsobem. Ale mě připadne, že můj vztah s prostřední dcerou, v porovnání s těmi dvěma dalšími, nepotřebuje po hádce či výměně názorů, žádné usmiřování.Po dobu tří let, kdy se léčila, jsme se naučily na sezeních, která tohle všechno provázela, říct si věci pěkně zostra,ale přesto tak, abychom se nemusely bát pak jedna na druhou promluvit. A dodneška to tak cítím, že dcera nemá problém sdělit mi jakoukoli nepříjemnost, která mě rozlítí do nepříčetnosti, s klidem a rozvahou sobě vlastní a pak se mi třeba i s úplným klidem omluvit, pokud uzná, že to třeba přehnala. Mohu to porovnat s mou nejstarší dcerou, která mi ublížila citově velice, ale nejsme ani jedna z nás schopna od minulého roku udělat ten vstřícný krok , abychom spolu promluvily a popřípadě si vše v klidu vyříkaly. Prozatím spolu ještě nemluvíme, nestýkáme se a ještě asi i dlouho nebudeme. Takže je usmiřování a usmiřování.....Jde o důvod a všechny okolnosti, které všemu předcházely, že se pak spolu lidé usmiřují.

Nevyměňujeme si názory často, ale občas je to potřeba. Dříve, než jsme měli děti, jsem práskla dveřmi a za chvíli jsem slyšela, jak za mnou jede pomalu auto. Dlouho jsem nevydržela trucovat, nasedla, manžel se na mě usmál a bylo po bouřce. Dnes to probíhá podobně, jen bez toho auta. Nikam neodcházím, nemluvím, neodpovídám, tvářím se vážně, manžel na mě různě pokukuje, ptá se, jestli už stačí nebo mi to ještě chvilku vydrží, takže se začnu usmívat, pak smát a nakonec ho obejmu kolem krku, dám mu pusu a je po trucování.

S manželem se hádáme poměrně málo, asi proto, že manžel má posunutou hranici, kdy se naštve a vypění. Ale pokud k hádce dojde, většinou je tichá domácnost. Dřív jsem preferovala být po hádce sama, vyčistit si hlavu a nějak to přešlo... teď to občas taky funguje, ale protože máme malé dítě, musíme nějak komunikovat. Tak jsem vymyslela, že se buď "bavíme" přes psa nebo právě přes našeho dvouletého syna, který toho moc nenapovídá... Takže u nás pak lítají slova jako "Ondro řekni tatínkovi...", nakonec se začnem oba smát a usmíření většinou utvrdíme večer v posteli :o))

Nejjednodušší by bylo, kdyby k hádkám a neshodám nedocházelo a nemuseli bychom se usmiřovat. Obojí ale patří k životu a umět přiznat chybu je důležité. Mým problémem je rychlost usuzování a hlavně vždy okamžitě řeknu, co v dané situaci cítím. Můj syn je naopak zdrženlivý a velice úsporný ve vyjadřování, tak to bývám já, kdo "přestřelí" a potom jdu a omlouvám se a vysvětluji. Jsem alespoň ráda, že mi nedělá problém uznat chybu a omluvit se. V bývalém manželství jsem nikdy nedokázala hájit svá práva, ale naštěstí jsem se naučila asertivitě.

Tema usmirovani me zaujalo,jelikoz ziji v manzelstvi pomerne ,italskem, kdy harmonie strida hadky,nicmene jsem,ale nazoru,ze veskery vztek je lepsi poustet ven,nez si ho stradat na nemoci a co se usmireni tyka,po hadkach a stavech typu-uz ho mam dost,a nechci mit s nim nic spolecneho,prijde vzdy manzel s pohlazenim a nejakou dobrutkou a sex mame,jako ve fazich prvni zamilovanosti.Zaver je vycisteny vzduch mezi nami a porad si pripominame proc se mame radi.Jnak hadky s rodici,sestrou a kamaradkami neprovozuji,protoze cim jsem starsi,tim prichazim na to,ze to jsou tak vzacni lide,kteri jsou mym darem do zivota a ja nechci ztracet drahoceny cas s nimi v hadkach.Proto jsme v usmireni neustalem.Usmireni je vlastne odpusteni a smireni s vlasnimi emocemi v nas.Budme proto tolerantnejsi.

S bývalým manželem bylo usmiřování těžké,byl těžký cholerik a neexistoval kompromis. Se součastným přítelem máme hezký,klidný vztah..ale i tady občas zahřmí a je pak dusno s bouřkou. Vzduch by se pak dal krájet. Jsme oba rohatí a tím pádem i tvrdohlaví a je těžké udělat první krok. Většinou je to přítel,kdo přijde první a chytí mě večer pod peřinou za ruku a řekne:"Leníku,já už to nevydržím,mám tě moc rád a nemůžu chodit vedle tebe jako vzduch..,už se nezlob a nemrač,to ti vůbec nesluší,budeš mít vrásky" a mě pak spadne kámen ze srdce,že je zase všechno fajn a začnu se smát....a přitulím se k němu.

Zásadně se neusmiřuji a zarputile a umíněně se i tvářím nesmiřitelně. Usmiřuje se se mnou totiž muž. Jak já to miluji! Přijde s něžným oslovením, polibkem a výzvou, abych šla do jeho náruče! To je pak jasné, proč s usmiřováním z mé strany nepospíchám, protože takhle krásně to umí jen můj manžel...a když teda je chyba na mém přijímači, tak se nenápadně lísám...tu kafíčko, tu upeču nějakou dobrotu, neremcám nad nevyneseným košem ani běžícím fotbalovým zápasem...no, vidíte to tak romantické není jako když přijde on za mnou :-)!

Dobrý den, moc Vás zdravím a moc děkuji za to, jaká Marianne je. Vždycky když ji přečtu mám tolik připomínek, tolik reakcí a hned bych chtěla napsat, ale nikdy jsem to zatím neudělala, tak dnes to změním. Jak se usmiřuju? Nejčastěji dnes s dcerami - hádky s nimi jsou vždy velmi opravdové a usmiřování někdy bolí, vždy je dojemné a nedělá mi problém, tak jako při hádkách s manželem, být velkorysá. A pusa a objetí na konec, je tou nejhezčí tečkou. Kamarádky mám tak báječné, že se nehádáme, tak se nemusíme usmiřovat . A s manželem...? To je na delší vyprávění :-)), není to jako ve filmech, nečekejte květiny ani romantiku, po letech manželství mi stačí, že už dokáže říct promiň. A já svou hrdost v zájmu zachování rodinné pohody už taky párkrát překonala - pusa a objetí fungují stejně na děti, jako na manžela:-))

Když jsem viděla jakou odměnu nabízíte za příspěvek,musela jsem se pousmát....já se totiž usmiřuji kávou!! Ale taky mi pomyšlení na "usmiřovací kávu" vehnalo slzy do očí. Vyrůstala jsem v rodině alkoholika, kde jsem si užila během svého dětství hádek ažaž. Když se otec vrátil domů a začal se s mámou hádat,schovávala jsem se pod peřinou a bála se ať si nevzpomene,že jsem doma. A když konečně hádky utichly, bála jsem se jít nahoru podívat jak to tam vypadá. Většinou vše dopadlo dobře, máma seděla v kuchyni a jen pokynula hlavou, což znamenalo, že už bude klid. Uvařila jsem ji kávu.Pak jsme jen mlčky seděly, hrály si se lžičkou a upřeně jsme se dívaly každá do svého hrníčku. To tiché mlčení znamenalo, že je po všem, teď zase bude pár dnů klid a my budeme vzorná rodina. Až dopijeme svůj šálek,půjdeme spát a zapomeneme na vše co se stalo. Ráno začne nový krásný den. Teď už mám svou rodinu,svého manžela. Hádky nesnáším. Pokud k ní,ale někdy dojde, otočím se a jdu uvařit kávu. Ona ta chvilka než se voda uvaří stačí k tomu,aby se člověk sklidnil. Všichni v rodině už ví, že toto gesto ode mne znamená první krok ke smíření.