Když dosáhlo naše manželské hašteření určité intenzity, moje žena emotivně, dost peprným slovníkem, prskala. Většinou jsem to nevydržel, opustil minové pole a vzal zaručený směr - do hospody. Po návratu domů její emoce vychladly a bylo po prskání i po sporu. Při závažnější rozepři jsem situaci tu a tam jistil nějakou pozorností. Mnohem častěji než s manželkou se teď dohaduju s naším jezevčíkem. Je paličatý, naštvává se a trucuje několikrát za den. Ovšem usmiřování s ním bývá kratší a taky šetří moji kreditku. Postačí mu radostné zavolání: „Hurá od lesa!“, což by u mé ženy neprošlo. Probuzené jiskřičky v psích očích znamenají: „Klid zbraním!“

Mám partu úhlavních přítelkyň. Jsme sestry, sestřenice, sousedky, spolužačky a teď už i matky a dcery (do spolku bereme i dorůstající holčičky, vstupenkou je vlastní robátko nebo manžel, není podmínkou obojí najednou). Naše děti nás kdysi pojmenovaly MAMKY. Scházíme se na různé oslavy a akcičky i jen tak na kafíčko a kousek podrbání. Popovídáme si , někdy si postěžujem, zanadáváme, pobrečíme nad osudem, jindy se radujeme, chlubíme, obdivujeme, vytahujeme a smějeme. Jsme každá jiná a proto máme na život různé názory, návody a postupy. Po letech, odrbané životem víme , že to co máme je víc než“ kámošky“ ve školce, je to poklad a zázrak. A tak když nám hrozí při divoké výměně názorů (dokážeme se zhádat i nad nevinným článkem v marianne) , že bychom mohly vejít v různici na život a na smrt, použijeme kouzelnou větu od Zuzanky. Zuzanka je dcera jedné z nás, nepřinesli si jí v zavinovačce z porodnice jako tři starší holčičky ale přišla za ruku tříletá z dětského domova. Zuzanka při první hádce se svou novou starší sestrou dala hlavičku na stranu a protože ve svých třech letech věděla o životě už snad všechno a možná i víc, co cenu má a co ne, jen se tak usmála a pronesla větičku, kterou teď používáme všechny jako fungující zaklínadlo: „ Selem na to Andul !!“

neumím se hádat, nedělá mi to vůbec dobře. A když se poškorpíme s manželem, tak je to jasný signál na čarovnou noc. Chvíli děláme buĎ jeden nebo druhý okolky, a tak se ten odprošující musí snažit trochu dýl, ale dlouho to nevydržíme ani jeden. A co se týká ostatních nečekám až se někdo odrzí, napíšu SMSku s vysvětlením a úsměvným smajlíkem a buď mi odpoví anebo ne. Život je krátký na nějáké dohady a trucovací pózy, mám ráda úsměv, štěstí a užívání si, a tak se to snažím i dělat.

Za život jsem vyzkoušela skoro všechno. Cholerické výstupy s bouřlivým postelovým usmiřováním, pokornou omluvu i čekání na zázrak v podobě omluvy toho druhého. A s léty jsem objevila zázrak sama - předejít hádce úšměvem, obrátit při v žert a k diskusi se vrátit později s chladnou hlavou a rozumnými argumenty. Takže se už léta neusmiřuju, protože není proč :-D

Ja se zasadne neusmiruji, proste to neumim... Necham vse odeznit a pak vsichni delame, ze se nic nestalo :-)

když jsem byla vdaná a byl konflikt, hádka...tak jsem si říkala:"počkej, nebudu na tebe mluvit a UVIDÍŠ!" a jediný kdo viděl jsem byla JÁ!!!! Tak moc jsem mu chtěla říct, co se ten den událo...už už....jsem chtěla TREST PRO NĚJ porušit....ale bývaly to dny, které (věřím) že on si užíval. Byl konečně klid a žádné štěbetání:-)takže trest to byl pro mě! Nyní to řešíme VÝBUCHEM a během chvíle přijde muž a zeptá se: "tak co by sis prdelko dala dobrého k večeři?" A je po bouřce:-) Netrápíme se ani jeden.Tak co lepší? :-)

Většinou se s přítelem usmiřujeme kvůli mé cholerické povaze. On je kliďas a málokdy dojde k hádce z jeho podnětu. Po hádce se snažím se co nejupřímněji omluvit a vysvětlit vše, co jsem před tím řekla v návalu vzteku. A najedno to jde. Škoda, že to neumím bez těch hádek.

Dříve jsem snadlo vzplála jako papír od vysočiny. Dneska se v dobré polovině případů nenechám zatáhnout do hádky. Vyklízím prostor, kývu na nesmysly, neurčitě bručím. Ovšem ta druhá polovina... Někdy to ustojím jen s objetím druhé osoby, někdy si nechám čas na vychladnutí (po tavení kotle). Nejlepší je ujistit (rodinu) o naší přízni, ale přiznat rozčilení a chtít klid. S kamarády se většinou nehádám. Je to vzácnost, tohle přátelství...

Pokaždé když se s přítelem hádáme, dopadne to tak, že já se urazim, otočim se k němu zády a prostě nekomunikuji. :) Bude to asi tím, že jsem pěkně tvrdohlavá a vím, že on to dlouho nevydrží a pokaždé se ke mě po chvíli vrátí a dělá jakoby se nic nestalo. Občas mě to vytočí ještě víc, protože čekám omluvu, ale nakonec jsem ráda, že není on naštvaný na moje hysterické řvaní. :)

Nejčastěji se hádám s partnerem a to poměrně často o domácích povinnostech, venčení psa apod.,tyto hádky jsou běžné a taky snadno řešitelné, ale když nastane hádka ohledně peněz, dovolené či trable jednoho z nás, tak je u nás hádka třeba celodenní. K usmiřování vede dlouhá, ale zato často krásná cesta. Vždy jeden z nás postupem hodin ustopí, zalezeme do postele, kde se náramně vyřádíme, zajdeme na večeří, kde mě přítel obvykle obdaruje pugétem rudých růží a zase je nás vztah krásný. Pestrost hádek a krásné usmiřování, to patří dle mého ke každému pevnému vztahu..

Usmiřování je daleko jednodušší a příjemnější,když mu předcházelo cokoliv, co ale bylo v mezích slušnosti a vzájemného respektu. Proto se vždy snažím vzájemné neshody ukončit včas, než pod vlivem emocí či ega vyústí do ostrých hádek a napadání.Pak se k tomu vrátíme a s klidem se vyslechneme a zvážíme problém.Což je pro mne rovněž usmíření. Aplikuji to na šéfa, partnera, přátelé a dítě a vyplácí se to. Chutná večeře, objetí nebo malá pozornost přináší příjemné ujištění, že to zvládáme :-)

S manželem jsme se handrkovali převážně o výchovu dětí a o to, že tráví víc času než je zdrávo mimo rodinu. Po výměně názorů to byl však převážně on, kdo zapálil dýmku míru na usmířenou. Získával mě něčím, co mám doopravdicky ráda, třeba pozváním do pizzerie nebo na výlet do kraje mého dětství. Stalo se, že po zvlášť výživné vzájemné slovní masáži mi koupil poukaz na masáž lymfatickou. Musím uznat, měl mě přečtenou jako nejmilovanější knížku. Pokud by přinesl obligátní pozornost, jakou je bonboniéra nebo kytka, neroztála bych zdaleka tak rychle. Když jsem se usmiřovala jako první já, šla jsem mu z vlastní vůle pomoci na zahradu nebo s prací kolem domu. Časy se mění. Děti odrostly, manžel je více doma, na pizzu mě zve k našemu kuchyňskému stolu a já dobrovolně hrabu listí a sem tam i vyplevu záhonek. Prý se tomu říká smíření.