Kamarádka do deště

11. 1.

I když je mi teprve dvacet let, časopis Marianne čtu ráda a nevynechám ani jeden měsíc. Proto bych se s vámi ráda podělila o svůj příběh.

Co je opravdové kamarádství, jsem poznala až na střední škole, kde jsem potkala Vendulku. Je to kamarádka, která vás má ráda i přes všechny vaše hrozné a nesnesitelné vlastnosti. Je to člověk, který mě snad nikdy nezklamal. Sice se spolu už nevídáme tak často jako na střední, ale pokaždé, když se vidíme nebo vyrazíme večer do města, stojí to za to.

Je to kamarádka na povídání, na zasmání i rozveselení… ale i na pořádnou party. Vendulka nikdy nezkazí žádnou zábavu. Proto vám posílám fotografii z doby na střední škole z jedné z mnoha našich akcí…

Karolína, 20 let

Čistá hlava

10. 1.

Dobrý den,

po přečtení lednové Marianne bych vám ráda napsala svůj názor. Každý váš časopis vždy přečtu úplně celý a tento se mi moc líbil. Nejvíce mne zaujal článek na téma Čistá hlava.

Když jsem si ho přečetla, zjistila jsem, že na toto jsem už také před pár lety přišla a od té doby jsem na tom psychicky lépe. U nás v rodině se ze všeho dělala velká věda, vše se pořád dokola rozebíralo, i věci, které již nešly změnit. A možná až díky nynějšímu manželovi jsem se na věci začala dívat jinak, a to, co změnit opravdu nemohu, neřeším a nemyslím na to.

Malý příklad:

Před dvěma lety se šel můj syn představit do své první práce, líbila se mu a on se jim také líbil, vypadalo to, že ho přijmou. Když v práci s mistrem procházel pracoviště, potkala ho matka jeho kamaráda, která tam dělala uklízečku. Druhý den se mu ozvali, že ho nepřijímají – bez udání důvodu. Až později jsme se dozvěděli, že matka jeho kamaráda to místo rychle domluvila pro svého vlastního syna. Můj syn si později našel jinou práci, kde je dosud. Ale ten kamarád, který nastoupil na jeho místo, vydržel v práci jen tři dny a odešel. Nepracuje dodnes. Když jsem se to dozvěděla, byla jsem smutná a naštvaná, celou noc jsem nespala. Ale ráno jsem si řekla, že s tím stejně nic neudělám, už se tím nebudu trápit a myslet na to.

O něco později jsem o tom mluvila se svou matkou, která to pořád rozebírala a nadávala, já jsem na to nijak nereagovala a ona mi vynadala, že dělám, jako by mi to bylo jedno.Tak jsem jí řekla, že mi to jedno není, ale že s tím stejně nic neudělám, tak proč si s tím kazit další život? Divila se mému přístupu, ale už jsme o tom nemluvily. Pro některé lidi je to asi nepochopitelné, vypadáte, že je vám všechno jedno, má dcera mi to také vyčítá a nechápe to. Tak se i jí snažím vysvětlit, že to, co nezměním, řešit nebudu. Ale naopak – co změnit můžu, řeším hned a důsledně!

Děkuji za váš časopis.

Romana, 44 let

Lenka Adamcová, tři děti a deset zvířat

1. 12.

Jsme velká rodina. Mám dospělou vdanou dceru z prvního manželství, můj muž má dospělého syna a spolu máme dvanáctiletého. A k tomu mnoho zvířat. Jsou lidé, kteří k nám kvůli nim vstupují s jistými obavami. Máme stafordšírského bulteriéra, dvě krajty královské, čtyři ještěrky anolis. Jen pískomil, který nám zbyl jako nesežraný hadův oběd a všichni ho milujeme, a kočky zjemňují na první pohled hrůzostrašnou sestavu. Ale všechno to jsou velmi milí tvorové, kteří by nikomu neublížili.

Proč jsme si je pořizovali? Máme zvířata rádi. Začali jsme psy (původně jsme měli dva, ale oba už umřeli), přidali jsme kočky, pak jednoho hada a nakonec ještěrky. Ty si, pravda, prosadil náš syn. Známí se smějí, že můžeme vybírat vstupné, protože jsme jako malá zoo. Vlastně abych nezapomněla – v zahradním jezírku máme ještě rybičky.

S našimi zvířaty se rozhodně nenudíme. Nedávno si manžel vytáhl z terária jednoho z hadů a hřál si ho na břiše na gauči. Hadi jsou totiž na omak hrozně příjemní a velmi chytře se dívají. Jenže usnul… Hada jsem vzala a schovala, aby někam nezalezl. Když se Zdeněk vzbudil, vytřeštil oči, Leničko, průšvih, had je fuč. Kde ho teď budeme hledat! Chvíli jsem ho při tom nechala. Horší bylo, když onehdy zavřel kocoura omylem v ložnici. Byl tam celý den (já pracuji jako účetní a Zdeněk je stavař a jsme celý den pryč z domova), a protože je vychovaný a chodí na záchod tam, kde není vidět a všechno po sobě způsobně zahrabe, připadala mu jako nejvhodnější nouzové řešení peřina. Zdeňkova peřina. To bylo překvapení, když si pod ni večer lehl.

Naše zvířata bychom nedali. Žije se nám všem dohromady moc fajn.

Lenka