Reklama

PROMĚNA KAVÁRENSKÉHO POVALEČE: První trénink

Roky jsem ani nedobíhala tramvaj, abych se nezadýchala, a jediný pohyb byl takzvaný krok sun krok na nepravidelných koncertech. Nejlépe se cítím v kavárně. Ale rozhodla jsem se, že zabojuji se svojí (ne)kondicí.
Napsal Vydáno 26. září 2016
PROMĚNA KAVÁRENSKÉHO POVALEČE: První trénink
Sportovce dokonce dost často pozoruji s jistým despektem. V mé mysli probíhají myšlenkové pochody, které míří na kolegyni Soňu, které běhá víc než Forrest Gump. (Co ji na tom tak baví?! Proč místo maratonu raději neleží na gauči?!), na kamaráda fotbalistu (Jak se může dobrovolně honit za míčem?!) i na kamaráda, který tři hodiny z týdne tráví v posilovně (Proboha, fuj!). 
 
Se třetím jmenovaným jsem se sešla v kavárně, kde mě přivítal rozzářený šťastný muž, který odmítl muffin. Tušila jsem za jeho proměnou novou lásku, ovšem jeho reakce mě překvapila: Začal chodit cvičit k trenérovi. Než jsem stihla dopít kafe, už jsem měla vizitku na člověka, který s Romanem provedl takovou změnu. Já chci taky! 
 
Tajná výprava do posilovny
Doma ani v práci jsem o své tajné výpravě do posilovny neřekla. Stejně by mi nikdo nevěřil. Já a posilovna? To je stejně neuvěřitelné, jako kdyby zvířata začala mluvit lidskou řečí. A moje nervozita čím dál víc stoupala, jak jsem se blížila ke studiu. Bojím se skoro podobně, jako když jdu k zubaři… Co tam po mně asi bude chtít? A za jak dlouho pozná, že jsem beznadějný případ?
 
Rozhovor na tělo o těle
Dveře studia Advance Training mi naštěstí neotevřel přísný člověk v bílém plášti, ale usměvavý sympaťák se širokým úsměvem. Výhodou je, že Paul Bielak není žádná hora svalů, jejich nositele mám totiž tendenci ignorovat. 
 
Počet mučicích nástrojů tu navíc není nikterak velký. Prvním skenovacím pohledem jsem viděla jen Power Plate a hrazdu. To až při bližším průzkumu jsem zjistila, že jako cvičební nástroj mohou být využity i takové nevinné záležitosti, jako je zeď. 
 
A první trénink? S Paulem jsme si nejprve povídali. Hm, tak to by šlo. Až na ty otázky na tělo:
Paul: Děláte pravidelně nějaký sport?
Já: Ne. 
Paul: A nepravidelně?
Já: Tak jednou za půl roku jedu na jógový víkend. 
Paul: Co děláte?
Já: Redaktorku. Hodně sedím u počítače. 
Paul: Kolik hodin denně?
Já: Eee, to musím spočítat. Osm, tři, pak tak dvě… Třináct hodin! 
Paul: Prosím, třináct hodin denně?
Já: No, tři hodiny denně dojíždění v autě, osm hodin v kanceláři, pak doma na gauči před televizí nebo s počítačem na klíně. 
Paul: To je strašný, vůbec si nedovedu představit, co by to udělalo s mým tělem a duší! Sed je jedna z nejvíc stresujicích věcí pro páteř.
Já: (Rudnu a chci se podhrabat. Navíc jsem ještě pár hodin z výčtu ubrala…) Jak to?
Paul: Při sedu jsou bedra se plošší, pánev se podsazuje, hlava padá dopředu. Tím se vytváří kompresní síly, a dlouhodobě vede k různým dystunkcím. Trpí i vnitřní orgány, tím, že tělo není v centraci, tak bránice nemasíruje orgány tak, jak má. Sed je špatný i pro hýždě, které nejsou aktivované, protože sedíme tak, že v kolenním kloubu svíráme víc než devadesátistupňový úhel. Vycházím z dlouhodobých studií doktora Stuarta McGilla.
Já: Aha.
Paul: Co strava?
Já: Strašně ráda jím. Miluju sladký, vlastně i slaný, miluju kavárny a restaurace. Je to vlastně trochu moje práce, projíst se životem… A nesnáším diety. 
Paul: Aha. Proč jste tady?
Já: Tak Romanovi to teď moc sluší, chci taky! 
Paul: E?
Já: Ne, ve skutečnosti se chci opravdu dostat do kondice. Chtěla bych mít dítě a chtěla bych v pohodě zvládnout těhotenství, porod i péči o miminko. A vzhledem k tomu, že nemám žádné svaly na těle, bojím se, že ve svém současném stavu bych to nezvládla. 
Paul: Skvělá motivace. Když budete mít silné tělo, zvládnete lépe těhotenství a porod. Je to fakt, moje učitelky karate a capoeiry měly snadné porody díky tomu, že měly dobrou tělesnou kondici. Jdeme na to! Stoupněte si na váhu… 
 
Trenér si všímá, že mám typickou kancelářskou postavu. Ztuhlý krk, hrbatá záda, povolené svaly na zádech, předsazenou hlavu… Správným tréninkem se všechny tyhle disbalance a neduhy dají napravit. A pak během cvičení, kdy jsem dělala výpady (zvládnu jich sotva pět), hluboké dřepy (dřepy bolí, věděli jste to?) a pár cviků s činkou (nezvednu ji ani dvakrát), si mě trenér nenápadně testuje – aby se utvrdil, že je moje kondice opravdu tak špatná, jak mu tvrdím. Končí hodina a Paul řekne: To dáme! Není to s vámi tak hrozné, jak si myslíte! 
 
A co bude dál? Přerod z kavárenského povaleče do menšího povaleče začíná právě teď! Trochu se bojím, ale i těším!
 
ČTĚTE TAKÉ: 

Kristýna Mazánková

Další články

Reklama