Dcerce zařídila vysněný pokojíček

„Ze začátku jsem pokojíček měnila neustále. Téměř každý čtvrt rok. Bílá výmalba, pote jiná s nálepkami, nakonec tapeta s motivem lesa... Dlouze jsem vymýšlela a pátrala. Vždy jsem se však držela toho, co má Tamarka ráda. Jsou jí čtyři roky, a tak myslím, že tahle verze pokojíčku už nějakou dobu vydrží v neměnném stavu, neb si dcerka sama řekla, co by v něm ráda měla,“ vypráví Michaela a záhy přidává několik osvědčených tipů. „Podle mě je dobré pokojík rozdělit do různých zón. Spací, herní, šatna apod. Pokud už je dítě komunikativní a dokáže se samo zapojit, je to jedině dobře. Každá maminka si musí uvědomit, že pokojíček je pro děti. A i když ho zařídíme k tomu nejlepšímu obrazu svému, ratolesti se tam nemusí vůbec cítit dobře. Nebudou tam chtít trávit čas a my budeme mít hračky po celém domě. Nejdůležitější tedy nejsou konkrétní předměty. Nutné je pouze to, aby se dítě ve svém prostoru cítilo dobře, bavil ho a užívalo si chvilky v něm.“

Hračka a dekorace v jednom

„Necítím se jako velká bytová designérka, abych radila druhým, ale co se mi osvědčilo, vám ráda předám. Netajím se tím, že nemám ráda plastové barevné křiklavé hračky. Mám ráda dřevo, pastelové a zemité tóny, přírodní materiály. Buď to mé děti podědily, nebo jsem jim to vštípila? Pravdou je, že ani oni po takových hráčkách nesahají. Oba dětské pokojíky se tedy nesou v těchto tónech a hračky působí v nepoužívaném stavu jako dekorace. Dotváří útulno v místnosti a spíš oku lahodí, než aby rušily. To je, myslím, velmi důležité. Aby byl celkový dojem ucelený a aby zde nebyly předměty, které baví maminky, nikoli děti. Každý chce mít ve svém království pouze to, co má rad, že? Teprve když se děti ve svém pokojíčku cítí dobře, uvolněně, dokážou v něm i odpočívat,“ vypráví Michaela, která nedá dopustit na samostatné oddělené dětské pokoje. „Jsem šťastná, že může mít každé dítě svůj vlastní prostor, kde se cítí v bezpečí. Mám ráda uklizeno a největší radost mi dělá naše úmluva, že děti hračky netahají po domě. Sem tam si samozřejmě přinesou něco, s čím si hrajeme všichni, nebo zrovna nechtějí být v pokojíčku sami, na čemž netrvám. Ale díky tomu, že mají své pokojíčky, rádi si v nich hrají třeba celé dopoledne a já zatím v klidu a pohodě uvařím, udělám domácí práce... Naše děti si zamilovaly prodejní stánek (kavárna). Vydrží si u nej hrát hodiny a především spolu. Nezapomenou ani na mě a když vidí, že je maminka málo usměvavá, uvaří tam kafíčko, nazdobí dortík a pozvou mě na dýchánek. A co je sakra víc, že?!“