Reklama

Svátky práce

Ilustrátorka Renáta Fučíková se věnuje profesi, kterou si vybrala už jako malé dítě. Možná proto nejraději pracuje o volných dnech a o svátcích v ateliéru na chalupě v jižních Čechách, kam ostatní jezdí odpočívat.

Napsala Hana Doležalová Vydáno 14. září 2012
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Svátky práce Svátky práce

Kdo tu tvoří

Renáta Fučíková ilustruje dětské knížky více než dvě desítky let, dříve se věnovala i komiksu. V poslední době některé knihy i sama píše. Za svou práci získala řadu tuzemských i zahraničních ocenění a vedle českých spolupracuje i se zahraničními nakladateli z Německa, Francie, Tchaj-wanu či Koreje. V minulém roce vydalo nakladatelství Práh naprosto ojedinělou plně ilustrovanou publikaci Historie Evropy – obrazové putování, která má úctyhodných 448 stran a 70 kapitol. Renáta je autorkou ilustrací i konečné podoby textu, na němž se podílely spisovatelka Daniela Krolupperová a historička Václava Kofránková. Grafickou úpravu publikace svěřil vydavatel Renátinu muži Filipu Heydukovi, který vlastní grafické studio HMS Design a k jehož počinům z posledního období patří například autorství grafické koncepce vizuální prezentace České filharmonie.

Meditativní inspirace

Nejlepší nápady prý přicházejí ráno. „Už jsem vzhůru, ale ještě ležím v posteli. Tehdy mě zpravidla napadá vizuální pojetí,“ říká Renáta. „Texty zase vznikají z cíleného soustředění spojeného se zvuky, které vydává voda. Stačí dvacet minut ve sprše… Jednou jsem na někoho čekala na nádvoří muzea v Jindřichově Hradci a přemýšlela, proč je mi tam tak dobře. Pak jsem si uvědomila, že mě uklidňuje zvuk vody z kašny. Teď mám svoji kašničku i tady. Pouštím do ní vodu čúrkem – rezonuje to tady jako v klášteře – a pak tou odstátou vodou zalévám kytky nebo v ní umyju holínky.“

 

Když byly Renátě Fučíkové tři roky, naučil ji dědeček zpaměti Kainarovy verše. Pak se jí do ruky dostala knížka, v níž je viděla napsané, a jakousi vlastní srovnávací metodou odhalila tajemství písma. Svoje první ilustrace vytvořila ve čtyřech letech fixem a propiskou. Přečetla si tehdy Petiškovy Staré řecké báje a pověsti a zbláznila se do Odyssea. Nelíbily se jí ale příliš abstraktní obrázky Zdeňka Sklenáře, tak si vytvořila vlastní.

Dodnes dává přednost výtvarnému projevu, který teoretici nazývají veristický, opravdový: „V recenzi na mé ilustrace jednou kdosi napsal, že dítě má touhu po dokonalosti a nechce se dívat na stylizované kresby, které se podobají jeho vlastním…“ V dětství Renáta často a ráda stonala. Ležela a četla. Maminka – sochařka Alena Kroupová – ji nechávala doma, i když nešlo o vážnou chorobu.

„Maminka patřila do generace, která excelovala na Expu v Bruselu a v Montrealu. Pak ale podepsala Dva tisíce slov, a aby uživila rodinu, jezdila po zámcích a restaurovala keramiku, hlavně kamna a krby. Zvláště si vzpomínám na prázdniny strávené společně se sestrou na zámku Kozel, kde jsme bydlely ve dvou pokojíčcích v lokajně. Ačkoli jsme jinak žili v paneláku, mívali jsme doma starožitný nábytek, který lacino nakoupila moje prababička po zastavárnách v době, kdy to ještě nebylo v módě.“ Klasicismus a biedermeier tak od dětství patří k Renátiným stálým inspiračním zdrojům. A noční obloha. A mapy. „Mám pocit, že jsem několik let svého dětství proseděla dědečkovi na klíně. Prohlíželi jsme si spolu naučné knihy z edice Kolumbus a cestovali spolu prstem po mapě. Ještě než jsem začala chodit do školy, už jsem od sebe na první pohled rozeznala všechny světadíly.“ Nakonec Renáta vystudovala a stala se skutečnou ilustrátorkou.

První ateliér zdědila po mamince na Vinohradech, nedaleko nemocnice: „Byla to jedna místnost se stropním oknem, v zimě tam byla zima, v létě vedro, ale býval tam nízký nájem. Žila jsem tam po škole asi tři roky, a pak když povyrostl můj syn a já se mohla vrátit k práci, jezdila jsem tam ještě asi tři roky pracovat.“ Když se dům privatizoval a činže neúnosně vzrostla, musela se ateliéru vzdát: „Od té doby pracuju doma v ložnici. Tedy teď už vlastně spíš spíme v ateliéru.“ Proto při rekonstrukci jihočeské chalupy vznikl ateliér v podkroví. Nejmenší místnost v celém stavení poskytuje výhled, díky němuž se člověk cítí pohlcený krajinou. „V létě jsme tu obalení zelenou hradbou, jakoby odstínění od okolního světa, zatímco v zimě, když opadají modříny, dohlédnu odtud až na obzor,“ říká Renáta.

Číst 1532 krát Naposledy změněno středa, 14 leden 2015 15:01
Kupte si nové číslo online, doručíme jej expres až k vám domů a bez poštovného! PŘEDPLATIT

Další články

Reklama