Ať visím, jestli v tom jedu sama!

Miluji jak proces třídění špinavého prádla, tak samo jeho praní (dokážu fascinovaně sledovat jeho točení se v bubnu pračky), přímo zbožňuji jeho věšení na naší české zahradě (podle zvolené aviváže necítím totiž pražský smog, ale vůni alpského vzduchu či vzdáleného Tichomoří), stejně tak se cítím báječně při jeho opětném třídění. Tečka. Žehlení nesnáším.

Místo něj jsem do všech fází prací procedury vsunula ještě jednu vlastní – ve stadiu visení ( když prádlo vlaje ve větru a obrazně šplhá za sluncem) nastává pro mě zároveň čas focení. Ano. Na to si čas vždy najdu!

Pravidelně si pořizuji snímky pověšeného prádla. Stejně jako aviváž bývá koncentrována a stejně jako se na dráty slétají vlaštovky, v mých očích se na našich šňůrách pokaždé odehrává koncentrovaná přehlídka toho, co se právě u nás doma nosí. Co je ‚in‘. Takové visuté módní molo.

S přiměřeným odstupem pěkně v hledáčku zaměřím jak geodet daný objekt a pak s odstupem let zírám a snímky komentuji: „Páni, ta mikinka se žirafou, to měla Anetka stylově v zoo, tenkrát, když jsme platili tu pokutu za špatné parkování, a tu mikinu si samozřejmě pocintala zmrzlinou, po které jí pak bylo špatně... Jé, a tenhle ručník, co s ním teď leštíme boty a má strukturu fáče, jak byl zářivě duhový, a pamatuješ, jak byl heboučký?!“

Tím však má úchylka nekončí. Klíčem k absolutní spokojenosti jsou kolíčky. Ne ledajaké. Musí totiž ladit! Na žluté tričko žluté, na červené červené. Zelená má zelenou u zelených svršků (v zimě i spodků). Takové mé soukromé DPH – přidaná hodnota a záruka Domácí PoHody. Každoročně provádím revizi kolíčků: vyřadím ty nefunkční, odřené, a nešetřím ani ty, které zrovna k ničemu z naší garderoby neladí. S prošoupaným trikem a ulomeným kolíčkem tak do kontejneru mizí pokaždé kus mého života fanatické pradlenky... Problém nastal jedinkrát – s kolíčky černými. K ničemu neladily. V záhonech v pozadí šňůr úrodnou polabskou černozem nemáme, a vůbec působí tak pohřebně. Myšlenku na jejich zařazení do repertoáru jsem tedy okamžitě pohřbila a ony zůstaly pohřbeny navěky na dně košíku. Společnost jim tam dělají ještě dva – původně vínově červené, dnes vyšisované a odřené, zcela nekompatibilní s ostatními, pravidelně aktualizovanými. A přesto je tam uchovávám s láskou celá léta. Kdysi, v našem prvním novomanželském bytě v přízemí, prostě když jsem byla ještě mladá, krásná, štíhlá, k nám z horního patra spadly od fajn sousedky. Vracela jsem jí je tak dlouho, až jsme se odstěhovali – a tak se staly cenným suvenýrem zašlých časů.

Absolutní euforie mě popadne, když objevím – a samozřejmě ihned zakoupím – sadu kolíčků v barvách ubrusu, který zrovna u nás doma frčí. Když ladí jeho kostičky s mými novými kolíčky, to vám je slast rovnající se pestrobarevné oříškové, vanilkové a jahodové zmrzlině v parném létě! To pak sedím na zahrádce, hledím a fotím.

Proč zrovna teď tahám naše špinavé prádlo na veřejnost? Všechny mé fáze překvapivě překonala kolegyně (prozradil to na ni manžel – taky se styděla). Když je venku krásně a ona nemá obsazeny všechny šňůry, ale koš na špinavé prádlo zeje prázdnotou, nezoufá si. Vytáhne totiž ze skříně prádlo už vyprané, usušené, dokonce vyžehlené, a znovu ho pověsí. Jen tak pro radost!