Adela Vinczeová: „Dítě pro mě teď není téma.“

Tvrdíte, že se máte každý den dobře. Takhle optimistická jste byla vždycky?

Nevím, jestli optimistická, spíš realistická. Uvědomuju si velmi reálně, že nemám proč být nespokojená. Za optimismus považuju to, když si něco přikrášlujeme, ale mně se život líbí takový, jaký je. Přijímám, že to, co se nám děje, je v nějaké dokonalosti, která nás případně i něco naučí. Byla jsem tak vychovaná, možná mi v tomhle pomohly i terapie. Je lepší uklidit si v sobě než obviňovat z toho, jak se mám, lidi kolem. Je na mně, jak se mám.

Jste pověstná svým smyslem pro humor. Kde se tohle nastavení vzalo? Z rodiny?

Myslím, že humor je věc vkusu. Každý si o sobě myslí, že je pro každou srandu, a pak zjistíte, že to tak vůbec není. Rodina nás samozřejmě formuje ve všem, hodně záleží i na tom, jak spolu komunikují rodiče. A naši ten nadhled mají. My jsme v humoru vyrůstali. Dělali jsme si ze sebe srandu a nehráli jsme si na citlivá témata. Samozřejmě když někoho něco trápilo, uměli jsme legrácky stáhnout, ale jinak to lítalo hlava nehlava. A taky jsem měla štěstí na spolužáky, vždycky jsem si s nimi našla nějaký typ humoru. Určitě mě vytrénovalo i patnáct let ve Fun Radiu a denní živé vysílání se Sajfou. Ale asi je to i otázka psychiky – netvrdím, že jsem Buddha nebo dalajlama, jsou i věci, které se mě dotknou, ale s nadhledem jde humor ruku v ruce.  

Vaši rodiče jsou spolu celý život? To je krásné!

Ano, ale obnášelo to mnoho úskalí a krizí. A kdyby měli být šťastnější od sebe, taky bych řekla, že to je krásné. Nicméně jsou generace, která se rozhodla, že to vybojuje. Ale současně jsou tak vědomí a tolik na sobě oba pracují, že už jsou v té fázi, kdy jsou spolu rádi. Není to proto, že se to patří nebo že už to nějak dobojujeme.

Vnímáte to jako vzor?

Co já vím. I kdybych se měla rozvést, asi to pro mě bude mít nějaký smysl. Pro mnoho lidí je to mnohem lepší cesta. Nevnímám to tak, že je něco z principu dobře, a něco špatně. Všechny verze jsou v pořádku.

Váš otec byl diplomat, a tak jste část dětství prožila v zahraničí. Jaké to pro vás bylo?

Před revolucí jsme strávili pět let ve východním Německu, za Berlínskou zdí, což jsem jako dítě vlastně nevnímala. A po revoluci jsme byli ve Vídni, otec byl dvojka pod Magdou Vášáryovou. A pak už se republika rozpadla a tím to skončilo. Od té doby žiju v Bratislavě.

Pamatujete si něco z Německa?

No jasně. Byly to tak výrazné změny, že si je člověk zapamatuje. I první den ve školce, kdy nikomu nerozumíte a nechápete, proč všechny děti i učitelka mluví jinou řečí. Já ani netušila, že existuje koncept nějakého jiného jazyka, takže to pro mě bylo šokující. 

Přišla jste ve třech letech do školky a vůbec jste neznala tamní jazyk? 

Byly mi dva a půl. Děti mě braly jako něco divného, co nekomunikuje, a tím pádem jsem byla podezřelá. Zkoušely to klasicky – dělaly mi zle, aby mě přiměly k jakékoli reakci, jenže já byla tak šokovaná, že jsem byla ticho. Takže mě zavíraly do skříňky a prováděly se mnou leccos a já nevěděla, jak reagovat. Máma tvrdí, že jsem byla ticho i doma. Nemluvila jsem ani slovensky, ani německy. Až po třech měsících jsem začala mluvit německy. 

Některé děti by to rozhodně vůbec nedaly a probrečely by to.

Určitě jsem i brečela, ale nevím, jestli není lepší ze sebe emoce pustit. Já se spíš zasekla. Držela jsem to v sobě. 

Dneska už si umíte pobrečet, když je potřeba?

Nemám moc důvodů k pláči, ale je fakt, že se snadno dojmu. Když jsem unavená a vidím něco hezkého v televizi nebo dojemné video na YouTube nebo Instagramu, hned to jede. 

Tvrdíte, že nemáte problém mluvit o jakémkoli tématu. Máte v sobě tuhle otevřenost odjakživa?

Když o něčem nechci mluvit, znamená to, že s tím mám problém, a v takovém případě bych si to měla v sobě uspořádat, a ne vinit okolí. Je ovšem úplně legitimní říct, že tohle řešit nechci, protože je to moje citlivá stránka, kterou ještě nemám urovnanou. A pak jsou témata, která není třeba zbytečně rozebírat – kdyby se mě někdo zeptal na sexuální život, tak o tom mluvit nebudu, připadá mi to příliš intimní. Ale pokud by šlo o to, že můj muž nemá dostatek spermií nebo že nemáme děti, tak o tom už má smysl hovořit. Je to téma, které se dotýká více lidí a můžou si z toho něco vzít. A tak o těchto věcech normálně mluvím. 

Stejně jako o tom, že jste před deseti lety potratila.

Ano, v osmém týdnu, bylo mi 32 let. Týden mi to bylo líto, ale když o tom mluvím dnes, cítím nula emocí. Možná je to nějaká moje porucha, třeba nemám moc vyvinutý mateřský pud.

V tomhle případě je to štěstí, protože některé ženy to bolí celé roky.

Já jsem s tím opravdu v pohodě. Jisté období pro mě bylo citlivé téma to, že nemáme děti, ale už jsem to zpracovala. Teď se tu prezentuju jako člověk, který všechno zvládá z nadhledu, ale možná že jsem zatím jen nezažila situaci, která je opravdu ta moje. Moje slabina.

Citlivost vůči něčemu ale přece není slabost…

Myslím, že tu nejde o citlivost. Sebelítost a trápení se kvůli něčemu, co člověk nezmění, není citlivost, ale volba a způsob, jak žít. Jasně, je úplně přirozené být z něčeho smutný a je úplně přirozené truchlit, ale pak přijde čas, kdy je třeba věci přijmout. Každý to zvládá jinak.

Máte pravdu, zbytečně se trápit nemá cenu. V jaké fázi teď jste s tématem mateřství?

V žádné. Nemám to jako téma. Každý den si uvědomuju pestrost života a to, že jsem spokojená. Někdo má děti, někdo nemá, nemám vůči tomu žádné emoce. Když si tím budeme podmiňovat štěstí, pak to tak bude, jinak ne. Opět je to jen naše volba.  

A v jaké fázi jste s přípravou na případnou adopci?

I když jsme nebyli vnitřně a emočně stoprocentně přesvědčení, že adopce je přesně to, po čem toužíme, podnikli jsme všechny potřebné úřední a přípravné kroky, abychom si tu situaci případně mohli aspoň vyzkoušet. Teď už jsme na seznamu a můžou nám kdykoli zavolat, že pro nás mají dítě. A to je moment, kdy se rozhodne. Na „prvním rande“ musíme pocítit – ano, tohle chceme. Aktuálně je to pro mě velmi hypotetické téma. Kdyby teď zavolali – máme pro vás dítě, spíš se leknu.

Příprava na adopci je poměrně náročná. Dozvěděla jste se během ní o sobě něco nového?

Nerozumím tomu, proč ji všichni popisují jako strašně těžkou. Pokud někdo opravdu moc chce dítě, asi to pro něj je psychicky náročné, ale pro nás to byl super čas, který jsme u psychologa strávili jako pár. Pointa je v tom, že chodíte s partnerem k psychologovi, aniž byste měli nějaký zásadní problém. Není to manželská terapie, ale zjišťujete víc o sobě, o dětství, o tom, jak jste oba vyrůstali. Dozvěděla jsem se hodně o sobě i o svém muži a moc mě to bavilo. Bylo to hravé, klidně bych tam chodila i dál. Bylo by fajn, kdyby to absolvovali i lidé, kteří čekají dítě, jako preventivní terapii. Bylo to velmi obohacující. 

Pokračovali jste v načatém hovoru i doma?

Spíš jsme ty otázky pokládali kamarádům, udělali jsme z toho takovou společenskou hru. S mým mužem jsme ale velmi otevření. Máme tu hranici, že si vzájemně neděláme terapeuty, to by partneři neměli. Ale umíme se otevřeně bavit o svých vnitřních stavech a pohnutkách a naučili jsme se odosobnit od problémů. Nenechávám je jako součást sebe, protože v tom momentě se s tím problémem ztotožním a už se se mnou o tom nedá bavit, protože jsem moc ovlivněná. 

Můžete to vysvětlit podrobněji? 

Jasně. Kdybych měla dejme tomu pocit, že se ke mně partner nechová hezky, ztotožněná s tímto pocitem bych svého muže například obviňovala. Místo toho ten problém ze sebe vyjmu, položím ho na stůl a povím – podívej se, občas se děje tohle a já mám při tom takovýhle pocit, jak to vidíš ty? Pak z toho může být konstruktivní debata. Takhle to děláme a naše komunikace je tím pádem velmi čistá.

Používáte tuhle techniku hned v tu chvíli, nebo až s odstupem?

Aby to zase nevypadlo, že se doma bavíme jako na rodinných konstelacích! Každý z nás občas ztratí nervy, ale nikdy se nestalo, že bych byla na manžela uražená nebo že by byla tichá domácnost. Když mě něco nastartuje, vždycky mám dvě možnosti a díky svému vnitřnímu pozorovateli si můžu vybrat. Někdy si užiju emotivnější konverzaci, během třiceti sekund si se zvýšeným hlasem něco vyříkáme a je konec. Ale pokud je to pro mě podstatné téma, řeknu si – OK, mně samotné záleží na tom, aby se to vyřešilo. Chci to jen vyventilovat, anebo skutečně vyřešit? Jestliže to chci řešit, automaticky si jako druhý krok řeknu – dobře, nejdřív se uklidni. Proto se může stát, že to otevřu až druhý den. Ale už ani nevím, kdy se to stalo naposledy.

Máte s manželem podobný smysl pro humor?

On má ještě drsnější humor než já a dokáže lidem říct přesně to, co nechtějí slyšet. Což je ale vlastně velice dobré, je to totiž léčivé. Nechceme slyšet to, co celou dobu posloucháme ve svém nitru, ale neřekneme si to nahlas. A on je ten hlas. Moc si to ale neuvědomuje, protože sám je v absolutním nadhledu. Jemu můžete říct cokoli. Strašně se baví hejty na internetu a vším, co o něm kdo napíše, a myslí si, že to tak mají i ostatní. Tím pádem řekne leccos a lidé se pak hroutí. A co považuju za osvěžující, jsou jeho vtípky na můj účet, což mě napadá v souvislosti s tím, že mnohé ženy pořád řeší self love – jak přijmout své tělo. Jenže pokud opravdu máte self love, nemusíte o tom psát ani mluvit, už vás to ani nenapadne. Já svoje tělo přijímám, i když se mi někdy zdá divné, celulitidní, povislé, a nemusím o svém přijetí přesvědčovat ostatní fotografiemi v plavkách, abych vlastně přesvědčila sebe. Manžel mi kolikrát řekne: wow, ty kokos, jaký máš velký zadek. Nebo: ta celulitida nám už pěkně postupuje. Ale tím pádem tomu vlastně nedává žádnou váhu. Mlčíme totiž o věcech, které mají strašnou váhu – o smrti, o různých tabu. Jakmile cokoli odtabuizujeme, najednou je z toho normální věc. Takže já mám díky jeho řečem paradoxně větší pohodu a přijímám svoje tělo mnohem víc. 

Ale pozor, to neznamená, že mi manžel neříká i hezké věci – abych nevypadala jako týraná žena, kterou muž ponižuje. Milionkrát mi řekne, jak jsem krásná, a pak jednou prohlásí, že mám enormní zadek a že je to v těchto šatech nebo kalhotách strašně směšné. A ještě mi to vyfotí a zoomuje mi to.

Jdete se převléknout, nebo si tu věc tím spíš necháte na sobě?

Nemám zase tolik oblečení, a navíc ve všem budu mít velký zadek a malá prsa. Takže se tomu zasměju a nechám si to na sobě.

Děláte manželovi totéž?

Ani ne. Nejsem ten typ, který když ho něco praští do očí, hned to řekne nahlas. Dělám si z něj srandu, i z nejintimnějších partií jeho těla, ale je to jiný typ legrace.

Jste ze stejného oboru – bavíte se doma i o práci? Některé páry to ze zásady nedělají. 

My se o ní bavíme často. Nejsem moje práce, ale je to velká část mojí existence. Kdybychom se o ní nebavili, vlastně bychom se nesdíleli jako partneři. Kdyby manžel dělal nějakou náročnou technologickou práci, asi bych se v tom trochu ztrácela, ale i tak bych měla zájem rozumět jeho oboru a najít si tam něco, čeho se můžu chytit, abych v jeho světě měla nějaký záchytný bod. Můj muž je ale multifunkční – umí dobře zpívat, je herecky zdatný, tancuje, takže vedle zpravodajství například hrál v muzikálu a teď spolu hrajeme v činoherním představení. Teď si navíc udělal pilotskou licenci a je dobrý i ve střelbě, má zbrojní průkaz na trap. Je všestranný, a tak mě moc baví poslouchat, co říká. A někdy se setkáme i v „mé“ zábavě, třeba si zazpívá v mojí zábavní relaci. Všelijak se nám to prolíná. 

Neprolíná se to až moc, nepotřebujete občas víc vlastního prostoru?

Ne. Těší mě i to, že máme hodně společných známých. Jdu na holčičí večer a on dorazí z práce, přidá se k nám a je úplně legitimní člen. Anebo já jdu ven s jeho kámoši a je to úplně v pohodě.

Co všechno teď děláte a čím nejvíc žijete?

Pracuju na třech komerčních relacích na Markíze a ve veřejnoprávní televizi mám talk show Trochu jinak. Měla jsem v ní i hodně českých hostů, něco je ke zhlédnutí na YouTube. Hodně rezonoval třeba rozhovor s paní Annou Hogenovou, přitom filozofie není zrovna sexy téma. Ale asi po tom dnes lidé touží. S Danem Danglem máme projekt 2 na 1, zveme si vždy jednoho hosta a přizpůsobujeme mu celou relaci. Vymýšlíme to sami, je to hodně náročné, ale těší mě to. Kromě toho mám dva rozhlasové pořady, serióznější a zábavnější. V nejbližší době mě čeká porotcovství ve StarDance. A všechno to kombinuju se sportem, abych to zvládala i fyzicky, a s kamarády a manželem. 

Který sport vás momentálně nejvíc pohltil?

Chodím do fitka, kde mám trenéra, a dělám online jógu s bývalou modelkou Lindou Nývltovou. Snažím se mít čtyřikrát pětkrát do týdne hodinu sportu.

U jógy si člověk zároveň vyčistí hlavu.

Já u toho dost trpím. Je ale pravda, že tím pádem nemám čas myslet na nic jiného. Je to fyzicky náročné, po józe mám větší svalovku než po fitku, je to hodně na sílu a rovnováhu. Ne že bych byla smotaná jako preclík, nejde ani tolik o hybnost, spíš o práci svalů. 

Věnujete se józe dlouhodobě?

Ano, s přestávkami. Rodiče ji cvičili odjakživa, takže to pro mě byla přirozená věc. Pak jsem si našla jogína, který byl super, jenže odcestoval a já s tím na tři roky přestala. S Lindou cvičím dva roky. 

Jak se smiřujete s tím, že rodiče neodvratně stárnou, máte o ně strach?

V první vlně jsem je nakazila covidem, otec byl v nemocnici a máma na tom byla velmi špatně. Jelikož jsem sama měla covid, jako jediná jsem se o ně mohla chodit starat. Jinak jsou ale velmi fit – taky se o sebe celý život starají. Netvrdím, že jsou nesmrtelní a že se nemůže za týden něco stát, ale otci je 74, mámě bude 70 a neberou žádné léky a jsou naprosto mobilní, oba pravidelně sportují. Pořád je vnímám jako zdravé lidi, kteří jsou stoprocentně funkční. Ale racionálně si uvědomuju, že to tak nebude navždy, a taky se o tom spolu bavíme. Máma se teď hodně zbavuje věcí, aby po nich nezůstala hora bordelu. To považuju za velmi zdravý a upřímný přístup k realitě. Ať je to jakkoli emotivní, takhle to zkrátka je. Na druhé straně je úžasné si uvědomit, že tím, že se o sebe staráte, zároveň prokazujete službu i svým dětem. To, že je nebudeme mít na krku jako bezvládné, obézní, na lécích, na přístrojích, je od nich velký dar. Pro mě i pro mou sestru.