Reklama

Adolf Born: Muže vede životem žena

Malíř a ilustrátor Adolf Born (85) si váží žen a neskrývá svůj obdiv k monarchii. Když si sedl vedle portrétu císaře Františka Josefa, vypadali jako bratři. Nejen díky podobně pěstěnému kníru.
Napsala Vydáno 22. květen 2016
Adolf Born: Muže vede životem žena
Z Adolfa Borna je cítit nadhled a smysl pro humor. Jeho ateliér, kde se narodil Mach s Šebestovou, Pipi Dlouhá Punčocha, Bořík a další, je plný knih, obrázků a taky věcí s motivy starého Rakouska-Uherska. „Je výhoda, že lidé vědí o tomhle mém zájmu. Alespoň se nespletou, když mi chtějí něco přinést,“ směje se. Společnost mu v ateliéru dělá i papoušek Róza. Ocitl se tu, když dcera Erika jela na dovolenou. „Už je ale z dovolené několik let doma a Róza je pořád tady,“ usmívá se. Už by ji prý nikomu nedal. Při vyprávění ochotně pózuje v roztomilém chaosu místnosti, kde tvoří, a když se fotograf zeptá, jestli může blíž přisunout plechového malovaného muže v turbanu, odpoví: „Ale jen klidně přisuňte. Vy fotografové chcete vždycky něco stěhovat, ale pak už to musím dát zpátky sám.“ A dodá: „Víte, jaká je výhoda nás výtvarníků? Že si můžeme říkat, co chceme.“ Na rozhovoru je tahle otevřenost naštěstí znát.
 
Nedávno jste prohlásil, že mají Češi kliku, protože tu žije mnoho inteligentních žen. To se hezky poslouchá. 
Muži se hlavně celý život snaží být dobří ve svém oboru, všechno ostatní je jim na hony vzdálené. Jejich manželky či přítelkyně je vedou. Oni si to nepřiznávají, ale v duchu to vědí.
 
A moudrá žena to ví taky.
Ano, nepohlavkuje muže na veřejnosti, ale diskrétně v domácím šeru. Můj kamarád Mirek Horníček se ptal své ženy, kde má čisté ponožky. Ona mu to řekla a on, když pro ně šel, to cestou zapomněl. Tak se vrátil a zeptal se podruhé, kde jsou, řekla mu to znovu a on to zase po cestě zapomněl. Pak už si vzal raději špinavé. Přitom jaké dělal geniální věci! Vždycky říkám, aby si lidi uvědomili, že bez své ženy je většina mužů naprosto ztracená. 
 
Předpokládám že i vy.
Samozřejmě.
 
Vaše paní se tedy stará.
Co jí, chudince, zbývá.
 
Starost o chod domu ale máte nějak rozdělenou.
Moc ne, to bych přeháněl. Já kývnu a ona už vidí. 
 
Kde jste se vlastně poznali?
Jak to tak bývá, u kamarádů se dělaly večírky, kam přišli lidé, kteří se znali, a ti noví, se kterými jsme se seznámili. Tak to vzniklo. Hezké je, že už jsme spolu oslavili padesát let. Říkal jsem přátelům: „Víte co, za padesát let člověk ženskou nemůže poznat úplně. To je teprve začátek!“
 
Takže pořád zkoumáte.
Ano, pořád zkoumám, a jsem zkoumán, je to takové vzájemné zkoumání.
 
Jste nejen dlouho ženatý, ale dlouho se zajímáte i o Rakousko-Uhersko. V čem je vám vlastně monarchie tolik sympatická?
Mimo jiné vytvořila u prostých lidí i na venkově pocit sounáležitosti. Nic je nevyvedlo z míry. Věděli například, že když se někde mihli pro ně naprostí cizozemci, buď byli od cirkusu, nebo to byli lidé, kteří tu vykonávali speciální práce, stavěli tunely, silnice… Byli na výši, nic podobného je nerozhodilo. 
 
Myslíte, že monarchie i v prostých lidech udržovala jakousi noblesu?
Nenazval bych to noblesou, ale spíš sebejistotou. Nejefektivněji to demonstroval Jan Neruda. Když se dostal při svých cestách do exotických zemí – já vůbec nevěděl, že o nich napsal knihy, upozornil mě na to až můj kamarád František Dvořák, dej mu Pán Bůh nebe – do potíží s policií nebo veřejnými činiteli, vytáhl hrdě rakousko-uherský pas a říkal, nezapomeňte, že jsem členem největší monarchie v Evropě. A hned na něj byli mírnější. Líbí se mi, že použil monarchii jako záštitu proti svým nezbedným krokům, bylo to chytré filištínské jednání. Doma ze sebe dělal českého, nebo dokonce pražského patriota a venku se stal patriotem rakousko-uherským, aby vymazal nesnáze.
 
Vy sám do Rakouska rád jezdíte.
Beru to tak, že patří pořád k nám. Stejně i Bavorsko nebo Jižní Tyrolsko. Jsou součástí naší mentality. 
 
V čem jsme stejní s Rakušany a Němci?
Třeba Morava má blíž k Rakousku, pěstuje se tam a pije víno. Mnichov jako Mekka piva zase souzní s českými pijáky piva.
 
Co máte rád vy?
Já pivo vůbec nepiju. Víno mám rád. A minerálku. Ale pozor, Bavoráci nejsou Němci. Když král Ludvík II. prošustroval peníze, Bavorsko prohrál a to připadlo Německu, ale náturou to Němci nejsou. 
 
Proč myslíte, že jsou Němci a Rakušané tolik jiní? Mluví přece stejným jazykem. 
Ale s takovými dialekty, že si vzájemně nerozumějí. Je to i vírou, Bavorsko je ultrakatolické, kdežto zbytek Německa je spíš protestantský. Teď mě napadá, že byla moc hezká postava Jana Amose Komenského, určitě by si získal velkou oblibu našich dětí. Žádal totiž své protestantské kolegy ze severního Německa a Skandinávie, aby neztráceli čas a vymazali katolickou Prahu z mapy Evropy. Kdyby to bylo podle něj, zavřely by se školy.
 
Vidím, že vám asi není zrovna sympatický. 
(Smích) Podobně jako Masaryk. Víte, že byl jednou ze dvou hlav států, které si vytvořily církev podle svého gusta?  
 
A kdo další?
První byl anglický král Jindřich. Protože se potřeboval rozvádět se svými manželkami, předtím je musel zabíjet, vytvořil si anglikánskou církev. A Masaryk dal vzniknout do té doby neexistující Církvi československé husitské. Oba státníci mi skutečně nejsou sympatičtí. 
 
Evropská unie vám asi taky moc sympatická není.
Je to svým způsobem okupace středoevropských zemí. Přejímá notoricky to, co dělaly minulé diktatury, nutí ujařmené státy, aby byly hodné a pracovité a povoluje jim veselit se jen v míře určené velmocí. Je to zábavné, zažil jsem první republiku, kdy všechny děti nosily čepice podobné jako měl Masaryk. Mně se nelíbila, odmítal jsem ji, rodiče mysleli, že bych měl být hodný a nosit ji. Člověk se dostává do určitých potíží, když má příliš svůj názor… Pak přišla okupace, nacistická, komunistická a teď tu je Evropská unie, která se jako žáček pilně učí z minulosti. Víte, já mám hodně rád bajkaře, La Fontaina, Krylova, Ezopa, všechny jsem je ilustroval. 
 
Čím vás baví?
Politickou rozvážnou rozpustilostí. Vždycky si dovolili kritizovat notoricky známé lidi, oblékli zvíře do oděvů dotyčného a k tomu literáti napsali strofu. Dotyčný nebyl jmenován, ale bylo to jasné. Cenzoři – byli vždycky a jsou – říkali, vždyť to je zesměšnění toho a toho. A bajkař na to klidně, vy myslíte, že vám připomíná někoho určitého? A cenzor ustoupil. V době nejtužšího komunismu, když šla dvě zvířata s puškami, nemohli říct, ha, to je zesměšnění prvního máje. Díky zvířatům šlo všechno. 
 
Možná nám chybí bajkaři. Nebo král?
V zemích, kde je ještě odér království cítit, v Anglii nebo Skandinávii, už to taky není ono. Je to spíš záležitost diplomatická nebo estetická. Podstata už bohužel postupně mizí. Ale myslím, že v kritickém momentu by se hrdinství a čest u některých lidí zase objevily. Ale nebylo by to masové. My Češi máme zvláštní povahu. Nikdo neměl rád nacisty, ale spousta lidí chodila hajlovat na Václavské náměstí. Každá doba přináší divné věci. 
 
Jaké konkrétně myslíte?
Je to v současné době prostě na pytel. Já třeba miloval Turecko, bylo úplně jiné než teď. Přijel jsem tam poprvé v polovině šedesátých let, to byli ještě v Istanbulu prodavači vody a něco exotiky, která postupně vymizela. Turci nám byli velmi blízcí, milovali stejný humor. Spousta mých kolegů ilustrátorů byla odtamtud. Rozuměl jsem si s nimi jako s bratry. To se mění. Kdo je tam dnes příliš kritický, toho zavřou. 
 
Ve které době se vám žilo nejlépe?
Musím říct, i když se mi do toho nechce, bylo to přesně v roce osmdesát devět, kdy se režim změnil na volnou demokracii. Ale to už je taky dávno pryč.
 
Na co rád vzpomínáte?
Třeba na poválečnou romantiku na horách. Vždycky jsem miloval zimu, hodně a rád jsem lyžoval. Sjezdové lyžování je jediný sport, na který se pořád se zájmem dívám. 
 
Jezdil jste i na běžkách?
Taky, ale na nich se hůř vstává, to se nohy do sebe zamotají, že často musíte lyže sundat, abyste se zvedli… Režimy ze mě udělaly sportovního vlastence. Krkonoše byly součástí německé říše a my tam nemohli jezdit. Když to po válce znovu šlo, byly pro nás to, co dnes pro mladé Alpy. Pohltila mě Pec pod Sněžkou, každý rok jsem si vyšel na Luční boudu. Nebyla tam žádná auta, jen občas nákladní a pak vozy tažené koňmi. A teď rád jezdím do Alp. Jižní Tyrolsko je krásné. Mimochodem v Brixenu jsem chtěl vědět, kde žil Karel Havlíček Borovský. Do hotelu, ve kterém bydlel, jezdili slavní čeští literáti, považovali ho za velmi dobrý. Pak mu našli malý baráček, ale jídlo mu pořád nosili z toho hotelu. Prý tam byl nespokojený hlavně proto, že dostával pražské noviny s jednodenním zpožděním. Taky by se mi strašně líbilo takové vyhnanství. 
 
Rozhovor vyšel v březnové Marianne.
Klára Mandausová

Klára Mandausová

Popisek

Další články

Reklama