Reklama

Dan Přibáň: Vidět hvězdy nad hlavou

Dan Přibáň (40) je v současnosti asi nejznámější český cestovatel. Když začne vyprávět o svých cestách ve žlutém trabantu, připravte se, že se hodně dlouho nedostanete ke slovu.
Napsala Klára Mandausová Vydáno 25. duben 2016
Dan Přibáň: Vidět hvězdy nad hlavou
Kdy vás napadlo, že pojedete na druhý konec světa zrovna trabantem?
Skloubily se věci, které mě vždycky bavily. Jezdil jsem na vandry po Čechách, pak po Evropě, a když se otevřely hranice, jeli jsme stopem do Egypta, lezli jsme v Turecku na Ararat. No a taky mám rád techniku. V devadesátých letech měli bohatší kamarádi videokameru a já byl úplně vedle z toho, že můžeme sami něco natočit. Vymýšleli jsme pořád větší a větší cesty a snili o tom, jak budeme jako správný chlapi jezdit velkým teréňákem. Ale krachlo to na pitomosti.
 
A to?
Na teréňák nebyly peníze. Neměli jsme žádný landrover, nikoho s ním jsme neznali a vypadalo to, že na něj ani nikdy nenašetříme. Zato jsem koupil své velké lásce krásného trabanta s dvěma pruhy a začal přemýšlet, že bychom jeli na cesty v něm. Všichni říkali, že je to totální nesmysl, že zahyneme. To mě motivovalo, navíc jsem novinář a cítil jsem potenciál. Nakonec jsme ve třech najeli patnáct tisíc kilometrů po střední Evropě, Balkáně a střední Asii. Udělali jsme první „trabantí“ film Trabantem Hedvábnou stezkou
 
Místo původních tří už vás jezdí víc, a hned několika národností, na poslední cestě se přidal i vozíčkář. 
Nejdřív se ozvali Poláci, že by s námi jeli fiatem maluchem. Připadalo mi to jako volovina, jenže pak jsme si změřili, že do kontejneru na přepravu se sice nevejdou tři trabanty, ale dva a maluch jo, tak jsme si řekli, proč ne. A pak mě napadlo, že kdybych vzal sebou i Slováka, byla by to taková slovanská vzájemnost. Když zavolal Kuba Kouc­ký, to je takovej cvok s rozštěpem páteře, co dělá s vozíkem všechno možný, že by chtěl jet taky, řekl jsem mu, že je to blbost – kdo tě bude nosit?
 
Takhle na rovinu?
Jo, jasně. Dělám přednášky v Jedličkově ústavu, není to poprvé, co jsem se setkal s vozíčkářem. Jenže pak jsem zjistil, že trabant byl vlastně auto pro zdravotně postižené. A tak jsem mu zavolal – ale budeš se starat sám o sebe, nám bude úplně putna, že jsi na vozíku! A fungovalo to.
 
Na cestách jdete vědomě do nebezpečí. V Jižní Americe jste vyjeli do pěti tisíc metrů, to už není legrace.
To byla blbost. V takové výšce už hrozí otok mozku. To nebyl plán.
 
Celý rozhovor si můžete přečíst v květnové Marianne.

Další články

Reklama