Reklama

FRANTIŠEK KOUKOLÍK: Štěstí je tak trochu náhoda

S lékařem a spisovatelem Františkem Koukolíkem o stárnutí, tajemství lidské povahy a genech štěstí.
Napsala Karolína Kamberská Vydáno 24. září 2016
FRANTIŠEK KOUKOLÍK: Štěstí je tak trochu náhoda
Setkali jsme se v Thomayerově nemocnici, kde dělá od roku 1983 primáře oddělení patologie. Když jsem za sychravého dne přicházela k pochmurně působící budově s oprýskanou omítkou, nečekala jsem, že uvnitř najdu člověka, který o světě přemýšlí s podobnou vášní a nadhledem. Nedávno vydal knihu Metuzalém: O stárnutí a stáří. Je plná postřehů, se kterými je dobré seznámit se dřív, než se dostaneme do inkriminovaného věku.
 
Můžeme už v mládí ovlivnit, jestli budeme ve stáří šťastni?
Jen částečně – hodně to záleží na genech. Existuje něco jako ‚geny štěstí‘. Řada lidí má genetické uspořádání, které jim umožňuje daleko líp než jiným snášet útrapy života. Ten rozdíl je dramatický. 
 
Takže je to takový druh rulety?
Ano, je to svým způsobem náhodné štěstí. Má-li někdo tento druh štěstí, pak nesmírně záleží i na tom, jaký má vztah se svou maminkou v době, kdy je mu mezi šestým a přibližně pětadvacátým měsícem života. Protože právě v této době se buduje to, čemu říkáme vazba – nejspíše s matkou nebo s někým jiným, kdo mu ji nahradí. Tehdy se rozhoduje, jakým způsobem budeme snášet tlak života. Jestli pro nás bude svět spíš místo milé, zajímavé, anebo to bude spíš místo, které budeme prožívat jako nebezpečné a riskantní. Pak záleží na řadě rysů osobnosti a samozřejmě i na inteligenci, na poloze na socio-ekonomickém žebříčku, na partnerech i na tom, co se s vámi bude v průběhu života dít. 
 
Další souhra náhod…
Ano, na leccos z toho nemáte žádný vliv. S naprostou jistotou a za všech okolností zabránit cestě do neštěstí nejde. Ale lze se jí alespoň částečně vyhýbat tím, co doktoři omílají donekonečna – třeba obyčejnou zdravou životosprávou. Ve stáří se navíc musí dávat velký pozor na depresi. Málokdo si uvědomuje, že mohou být velmi depresivní už i malé děti. A ještě mnohem častěji bývají depresivní staří lidé. 
 
Dá se pravděpodobnost deprese ve stáří odhadnout už třeba o dvacet třicet let dříve?
Pokud má někdo za sebou epizodu deprese už v průběhu života, dokonce  neléčené, roste pravděpodobnost další ataky. Deprese ve stáří je zrádná, protože tito lidé působí jako dementní. Je potřeba jim zkušebně nasadit léčbu deprese a sledovat, co se stane. Někdy se pak ukáže, že vůbec nešlo o demenci, ale ‚jen‘ o depresi. 
 
Co můžeme předem dělat, aby nás deprese jednou nepotkala?
Alfou a omegou by mělo být nekouření.
 
Vážně? Má zrovna kouření přímý vliv na depresi?
Samozřejmě nemá – ten přímý. Ale nepřímý může mít, protože kouření je příčinou zhruba čtyřiadvaceti onemocnění vedoucích ke smrti. Není to nic okrajového, víme bezpečně, že ‚pravá‘ deprese stále přibývá. Odhaduje se, že to v našem století bude jedno z nejčastějších onemocnění pustošících život s poměrně vysokou mortalitou. Ti lidé se totiž nakonec často zabijí. 
 
Čím to je?
Já myslím, že jedním z nejčastějších důvodů je socioekonomický tlak, který se potká s geneticky ‚vhodným‘ terénem. Jakmile lidé mají pocit, že je situace  bezvýchodná, mohou upadnout do někdy nekontrolovatelné deprese. 
 
Přitom bych řekla, že oproti minulosti si žijeme docela pohodlně. Nepomáhá to ke spokojenosti?
To je relativní. Popisuje to takzvaný Easterlinův paradox. To, že roste hrubý domácí produkt, nemusí vůbec znamenat, že se mezi lidmi zvýší pocit štěstí. Je to prokázáno třeba v Číně či Japonsku nebo v některých zemích bývalého Sovětského svazu – poté, co se prudce zvýšil hrubý domácí produkt, průměrná míra pocitu štěstí klesla.
 
Jak je to možné? 
Protože štěstí jde ruku v ruce spíš se sycením lidskými vztahy než s penězi. Výrok „lepší je být než mít“ platí – ale má i svá omezení. Penězi koupíte uspokojení, bytostné štěstí jimi koupit nelze. Ale jste-li opravdu bez peněz, nejste ani uspokojení, ani šťastní.   
 
Třeba ve Spojených státech se staří lidé často sdružují v církevních společenstvích, pořádají dobročinné koncerty a pečou dorty pro chudé – máme v ateistických Čechách něco, co může ve stáří tyto aktivity spojené s církví nahradit? 
Nedovedu si představit, co by to mohlo být. U nás tento sociální tlak není – i když i tam by možná řada těch lidí ráda pro tu charitu vůbec nepekla, ale očekává se to od nich… U nás je to jinak. Myslím, že jedním z důvodů jsou velmi rychlé sociopolitické změny. Můj táta, když umíral, říkal: „Hele, já prožil sedm nebo osm režimů, tak jsem zvědavej, kolik jich prožiješ ty.“ A já už ho začínám dohánět… V USA se lidem zatím nestalo, že by se ve své vlastní komunitě stali třikrát nebo čtyřikrát za život něčími nepřáteli, museli si dávat pozor na pusu atd.
 
Jak vlastně víra pomáhá člověku stárnout? 
Oběma způsoby. Na jednu stranu lidi zklidňuje, na druhou stranu v nich může prohlubovat pocit viny, obavy z toho, co bude následovat. Záleží na osobnosti.
 
Jak vlastně vzniká lidská osobnost? Proč jsou dvě děti, které mají stejnou maminku a stejné předky, často tak odlišné? 
Zhruba padesát procent lidské osobnosti napíšou geny, tu druhou polovinu určí výchova a životní události. Geny jsou ovšem velmi důležité. Příroda má ráda rozmanitost, a tak se ve vašich dětech mohou klidně objevit geny po nějaké bláznivé tetičce ze třináctého století…
 
To jsou pak ty děti, u kterých člověk nevěří, že se narodily svým rodičům.
Ano. Jedním z největších umění rodičovství určitě je odhadnout, kdo vaše dítě je. Součástí rodičovské lásky je, že se rodiče promítají do svých dětí, ale neměli by to dělat moc. Největší tragikomedie tak nastane, když se dejme tomu dvěma matematicky nadaným rodičům narodí zcela matematicky tupé dítě, nadané třeba na jazyky… 
 

Další články

Reklama