Reklama

Ivan Trojan: Pořád hledám rovnováhu

Herec Ivan Trojan (51) má šest Českých lvů, čtyři syny a jednu manželku. Už třiadvacet let. Jak žije?
Napsala Vydáno 08. leden 2016
Ivan Trojan: Pořád hledám rovnováhu
Foto: Matěj Třešňák
 
Máte čtyři syny, taky se v tom plácáte?
Myslím, že už to máme vybalancované. Klára ví, že se o mě může opřít, že když bude potřebovat, postarám se o děti, vyperu, obléknu je. Samozřejmě mně to trvá jednou tolik času, ale pokud nepracuju, snažím se jí pomáhat. Její spokojenost a rovnováha jsou pro mě důležité, protože pak je v rodině větší pohoda. To neznamená, že se nám to pořád daří. Na ženské mysli nás muže pořád něco zaráží a vyráží nám dech. 
 
Například? 
Nedávno jsem viděl dívku, měla obrovské štekle, kraťásky natěsno a takovou hlubokou loknu. Šla po ulici, co tři metry si potáhla ta kaťátka, srovnala štekle a musela nahodit patku. Koukal jsem se na ni, v jejím výrazu byla vidět nasranost, úplně jsem si uměl představit, jak přijde na rande a řekne tomu dotyčnému, jdi už do prdele. Zaráží mě, když vidím takové modely, holky si vezmou těsnou sukni, ona jim leze pořád nahoru. Zápasí s takovými prkotinami, říkám si, tolik energie musí zbytečně odletět. 
 
Mluvil jste o rovnováze. Jak moc je pro vás v životě důležitá?
Zásadně. Zápasím s ní, mluvím o ní proto, že je můj problém. 
 
V čem?  
Žiju dva životy, sportovní a umělecký. Ten umělecký je dost nezdravý, ten sportovní naopak. Jde právě o to, dát jim rovnováhu a skloubit se životem rodiny. 
 
Cvičíte pilates. To není pro muže obvyklé.
Taky jsem se na něj nejdřív díval skrz prsty, ale žena cvičí ve studiu My Pilates a moc si to pochvaluje, tak jsem tam nakonec taky zašel, a vidíte – chodím tam už skoro sedm let. Už jsem tam potkal asi čtyři muže.
 
Máte toho dost. Míváte výčitky svědomí, že byste měl něčemu věnovat víc času? 
Někdy mám výčitky, že jsem například s rodinou, ale měl bych být sám se sebou, protože já zrovna potřebuju nabrat, abych pak mohl zamakat v rodině. Nejvíc šidím ne práci, sport nebo rodinu, ale sebe. 
 
To je hrozná vlastnost, mít pořád výčitky. Jak s tím bojujete?
O tom si se ženou hodně povídáme, v tom jsme se potkali – v odpovědnosti vůči někomu, něčemu, občas si uvědomíme, že jsme opravdu někoho zanedbali. Ale to by se člověk uvyčítal. 
 
Možná jsou někteří lidé na výčitky prostě naprogramovaní.
Dá se s tím pracovat, ale asi ne úplně vymýtit. U Kláry to vede až k lehké sebedestrukci: ještě udělám tohle a tohle… Říkám jí stop, zastav se, buď to nebude, nebo to bude zítra, ale je to posedlost. Říká mi, že z toho má dobrý pocit. Já na to, ty máš dobrý pocit, ale tvoje tělo odchází, a když zlikviduješ tělo, může zastávkovat i duše. 
 
Přišli jste na nějaké řešení? 
Říkám pozor, abychom mohli dělat věci ven, musíme nejdřív udělat všechno dobře doma. Když budeme nejdřív dělat věci ven a doma se nám to rozpadne, ze života bude peklo. Máme čtyři děti, jsme velká rodina, to je naše hlavní investice. My s Klárou si proto musíme vždycky najít čas na to, abychom mohli být spolu, abychom spolu mohli mluvit. 
 

Celý rozhovor vyšel v listopadové Marianne.  

Klára Mandausová

Klára Mandausová

Popisek

Další články

Reklama