Ivana Chýlková: Intenzivně zaměstnaná životem

Tenhle rozhovor neměl s prací moc společného. Ivana seděla na gauči v Divadelní kavárně Studio DVA na gauči, nohy pod sebou, jen v tílku, svetr uvázaný okolo pasu. Na otázky nereagovala jako celebrita, ale jako známá, se kterou jste si po letech dali kafe. 

 

To opravdu nebyla. Bylo to období nejen fyzicky, ale i psychicky náročné. Písničky se musely zpívat v originále, takže pro mě, která nevládne žádným jazykem, to byl velestres. K tomu s týdenním termínem na naučení nejen textů, ale i choreografie, dvakrát. Učila jsem se shluky a trsy písmen, které mi nedávaly smysl. Samozřejmě většině lidí ano, protože anglicky dnes mluví kdekdo, bohužel kromě mě. Přes to všechno to byl v něčem pravý a krásný čas. 

 

Ne. Byli jsme tam takoví jazykoví šprechři tři. Pro zbytek, co mluvili anglicky jako já slovensky (tak přece jenom umím nějaký cizí jazyk), to bylo o něco málo jednodušší, ale dřeli všichni. Učila jsem se pořád a všude. V noci, po celodenním učení jsem šla spát a za dvě hodiny jsem se probudila se staženým žaludkem a staženým krkem. Celá rodina spala a já šlapala se sluchátky do kuchyně a zase jsem se učila ten nesrozumitelný text. Po další hodině proběhl nový pokus o spánek… a tak to šlo noc co noc, deset týdnů. Každou písničku jsem si pouštěla tak tisíckrát. Když se mi líbila, tak to bylo snesitelnější, ale když ne, tak to byl úmor. Třeba písnička od Cher byla pro mě čirým utrpením. V téhle soutěži jsme vyhrála sama nad sebou.

 

Shodou okolností jsem loni v létě odjela na měsíční kurz angličtiny do Anglie. Mám pocit, že díky mé jazykové nevybavenosti je mi odepřená většina světa. A to mě svírá. Výsledkem mého pobytu bylo, že dnes už nedělám haf haf, ale how how… Takže nabídku na show jsem po původním odmítání vzala jako výzvu, jak se posunout v angličtině dál. A taky se dozvědět něco o sobě. Ocitnout se někde, kde jsem ještě nebyla. To bylo na tom nový a krásný. 

 

Děláme, co umíme. Máme syna, který mluví anglicky jako česky, jenže s námi za chvíli přestane jezdit. Honza, přestože tvrdí, že neumí, tak anglicky mluví. Já se vyjadřuju pouze v základních heslech jako: hlad, žízeň, dobrý, špatný… Čili to nejzákladnější se doštěkám, ale co mi říkají, byť se snažím, opravdu netuším.  

 

Celý rozhovor si můžete přečíst v červencové Marianne.