Reklama

JANA KIRSCHNER: Umím bouchnout dveřmi. A zase se vrátit

Když během rozhovoru pozoruji dívčí rysy Jany Kirschner (37), přijde mi neuvěřitelné, že letos slaví rovných dvacet let na scéně. Tahle slovenská zpěvačka, kterou i v Česku bereme jako „naši“, dokáže strhnout. A nejen na pódiu. Jejímu vyprávění o tom, jak v Londýně potkává roztomilé děti slavné zpěvačky Sophie Ellis-Bextor nebo jak v Praze shání artyčoky rozmazleným britským muzikantům, naslouchám nejen já. Nenápadně zmlkne i celý zbytek restaurace.
Napsala Petra Šroubek Pohlová Vydáno 20. říjen 2016
JANA KIRSCHNER: Umím bouchnout dveřmi. A zase se vrátit
Foto: Benedikt Renč
 
Dvacet let od začátku kariéry, to není zrovna málo. Když si člověk řekne „před dvaceti lety“, jako by na něj sáhlo stáří. Tedy alespoň já to tak mám.
Já se na tom od začátku roku vezu. Je to zvláštní pocit. Zrovna před dvěma dny jsem měla konflikt se třemi britskými děvčaty, co bydlí v Londýně vedle nás. Je jim kolem dvaceti, jsou hlučné, a navrch bordelářky, tak jsem s nimi měla takovou diskusi. A pak jsem si připadala strašně stará. Došlo mi, že jsem ve stadiu paní odvedle. Zlá, stará sousedka. Je to zvláštní, uvědomovat si, jak stárnete a všechno se mění. 
 
Bilancujete?
Od začátku roku jsem udělala spoustu změn, měla jsem pocit, že potřebuju vyklidit všechny ty nenošené staré věci. Po dvaceti letech jsem měnila management, kapelu. S těžkým srdcem, ale přišlo mi, že to prostě pro všechny splnilo záměr, potřebovala jsem se trochu nadechnout. A možná trochu zariskovat, zkusit něco nového. Abych nezačala být taková ta zpěvačka, co stále zpívá jedno a to samé pořád dokola. Začala tam být únava materiálu, potřebovala jsem změnu. Turné Takmer sólo je taky impulz do života.
 
Vloni se vám narodilo druhé dítě, to je myslím taky slušný impulz.
To ano. Ale bylo to překvapivě lehké. Yola je strašně samostatná, všechno se učí mnohem rychleji. I porod byl velmi přirozený. Jeden z největších zážitků mého života, absolutní svoboda. Takový rokenrolový večírek.
 
Večírek?
Jasně, byla to muka, bolesti, ale měli jsme tam s mužem svoje rádio, porod řídily midwifes (porodní báby), měla jsem pocit, že to mám sama v rukách. Ten samý den, co jsem porodila, jsem po deseti hodinách šla s Yolou domů. Jela jsem domů taxíkem, v jedné ruce dítě, rádio v druhé. A prakticky hned jsem byla schopná fungovat.
 
Takže všechno šlo samo. A to občas lidé říkají, že s druhým dítětem všechno končí.
Je to velká změna, samozřejmě. Mně tuhle moje tchyně povídala: three is the new two, tři jsou nové dvě! Uvidíme. Já jsem fakt nikdy nečekala, že mateřství obzvlášť propadnu, ale nějak se stalo, prostě miluju děti. Člověk má víc povinností, ale život dostane úplně jinou perspektivu. Občas si teda zanadáváte, co jsem si to způsobila, na co jsem se to dala? Ale je to geniální.
 
Celý rozhovor si můžete přečíst v listopadové Marianne.

Další články

Reklama