Reklama

JIŘÍ TYL: Dítě se vyrovná skoro se vším. Včetně rozvodu

Knih o výchově máme doma každá v průměru pět. Víme přesně, co mají naše děti jíst, kdy mají chodit spát a co jim pořídit, aby se rozvíjely. Bude to všechno ale stačit, až jednou vyrostou a začnou mutovat nebo si lakovat nehty narůžovo?
Napsala Magdaléna Novotná Vydáno 21. říjen 2016
JIŘÍ TYL: Dítě se vyrovná skoro se vším. Včetně rozvodu
Podle psychoterapeuta Jiřího Tyla ano, pokud se k nim od jejich prvního nadechnutí budeme zároveň chovat se stejným respektem jako k šéfovi v práci. To je základ.
 
Říká se, že do pěti let je takzvaně hotovo, je to pravda?
Autor takzvané transakční analýzy Eric Berne dokonce tvrdil, že v tomhle věku už víme přesně, koho si jednou vezmeme a kolik budeme mít dětí, tedy že na základní otázky už známe jasnou odpověď. Souhlasím s ním. V tomhle věku je už osobnost de facto hotová. 
 
I proto se psychoterapeuti prvními vzpomínkami svých klientů tolik zabývají? 
Přesně tak. Nejranější vzpomínka je snad nejspolehlivějším testem osobnosti vůbec. Řada studií to potvrzuje už od sedmdesátých let. Ta první věc, kterou si ze života pamatujeme, ta o nás skutečně říká úplně nejvíc.
 
A když si nepamatuju nic?
I to je důležitá informace. Protože, jak víme z psychoanalýzy, obvykle si vzpomínáme na příjemné věci, ty nepříjemné mám takzvaně vytěsněné, nevědomě vygumované. 
 
V ideálním případě by si měl tedy člověk pamatovat co? 
Že je tam máma a táta a že je jim všem dobře. V rámci psychoanalýzy ale často slýchávám opak: že je tam to dítě samo, že se cítí samo, nikdo tam není, nikdo tam nepřijde. Nebo se cítí ohrožené, něco ho bolí a nikdo mu nepomáhá… Když pak začneme mluvit, přichází další důležitá vzpomínka: první věta nebo příkaz, který nás pak v životě řídí. Já si bohužel pamatuju „Styď se!“ a „Nezlob!“.
 
Já si pamatuju „Buď hodná!“…
Taky nic moc. Myslím, že to hlavní, co bych chtěl slyšet já a co by měl každý rodič nejčastěji říkat svým dětem, je „Mám tě ráda“, „Mám tě rád“. Pořád a pořád a pořád. Toho není nikdy dost. A v souvislosti s tím „Máme tě rádi takového, jaký jsi!“. 
 
To je podle vás to, co chybí dětem nejvíc?
Rozhodně. Hodně dětí dostává, řekl bych, tak trochu emočně sterilní výchovu. Sice správnou a korektní, protože dítě jí to, co je zdravé, chodí spát, kdy se má, ale není tam dost objetí a citové pozornosti. Jenže celý první rok života teprve dorůstá a rozvíjí se to, co je nejvíc lidské – neokortex neboli šedá kůra mozková. Proto je tak moc důležité simulovat co nejdéle bezpečí dělohy a hodně dítě objímat, chovat a držet ho. Jak se v raném dětství k dítěti chováte, bude mít zapsáno celý život – a to nejen v nervové soustavě, ale i v hormonálním a imunitním systému. Jasným důkazem toho je třeba výzkum dětí adoptovaných z rumunských a bulharských sirotčinců, dětí, které prošly těžkou deprivací v raném dětství. Ještě po osmi letech měly významný nedostatek dvou důležitých hormonů pro náš citový život – oxytocinu, hormonu lásky, a vazopresinu, hormonu, který zajišťuje vcítění se do druhých. 
 
Stále více rodin se rozpadá právě během prvních pěti let života dítěte. I to je možná poznamená navždy?
Podle mých psychoterapeutických zkušeností se nedá normálně žít s jednou věcí – znásilněním dcery otcem. Se vším ostatním se dítě nějak vyrovná. Včetně rozvodu. Než jsem se začal věnovat převážně psychoterapii, strávil jsem deset let ve výzkumu. A měl jsem to štěstí, že jsem spolupracoval s dětským psychologem Zdeňkem Matějčkem na dlouhodobém výzkumu rizikových skupin, tedy dětí s lehkými mozkovými dysfunkcemi, dětí nechtěných či z rodin alkoholiků nebo z rodin po rozvodu. Děti, které byly nechtěné, to znamená, že jejich matky opakovaně žádaly o interrupci, kterou jim, jak to tenkrát chodívalo, nepovolili, nebo ty z rodin alkoholiků trpěly subdeprivačním až deprivačním syndromem. Děti z rozvedených rodin byly a jsou jiné. Jsou sice neurotizovány, protože jsou pod stresem, ale je to přechodná neurotizace, nejedná se o poškození celé osobnosti jako u odmítnutí nebo týrání. Projevuje se to třeba přechodným zhoršením prospěchu, depresivními příznaky, úzkostmi, ale není to postižení, které by zasáhlo celou osobnost a trvalo na věčné časy. 
 
Když už to tedy musí být, jak se rozvést, aby dítě trpělo co nejmíň? 
Jsou dobré a špatné rozvody. Špatný rozvod je, ztrácí-li dítě jednoho z rodičů. Pokud dítěti zůstávají i po rozvodu oba rodiče dostupní, a vycházím z analýzy stovek výzkumů dělaných ve Spojených státech, jsou na tom zdravotně, psychologicky i sociálně stejně dobře jako děti z rodin úplných. 
 
 

Další články

Reklama