Reklama

JOSEF KOUTECKÝ: Za krásný život vděčím své ženě

Než Josef Koutecký (84) založil v bývalém Československu obor dětské onkologie, umíralo na nádory devadesát sedm procent nemocných dětí. Že jich dnes přežívá třiaosmdesát procent, je do velké míry i jeho zásluha. Denně se setkával se smrtí a smutkem v té nejhorší podobě, ale nedokázaly mu vzít víru a naději.
Napsala Vydáno 30. září 2016
JOSEF KOUTECKÝ: Za krásný život vděčím své ženě
Chystala jsem se vyptávat profesora Kouteckého na to, jak zachraňoval smrtelně nemocné děti, chtěla jsem mluvit o nejtěžších chvílích života s člověkem, který ve své profesi dosáhl výsledků jako málokdo na světě. Nakonec to dopadlo úplně jinak. Setkali jsme se v jeho bytě s nádhernými obrazy na stěnách, které společně s manželkou Jitkou sbíral celý život. Před rokem zemřela, a namísto o práci jsme si začali povídat právě o ní, o lásce k ženě, umění i životu a o víře. I o tom, jak nad ním kolegové lámali hůl. Proč se pouští do boje s větrnými mlýny a léčí děti, které stejně umřou?
 
Pamatujete, kdy jste viděl svoji ženu poprvé?
Samozřejmě. Po promoci jsem byl Ministerstvem zdravotnictví přidělen, jak zněla tehdy oficiální formulace, „v rámci zachování zdraví pracujícího lidu“ na venkov, nejdřív do Nového Bydžova, potom do Janských Lázní. Pak jsem se vrátil do Prahy na Kliniku dětské chirurgie, kde jsem pracoval už jako medik. Moje žena tam byla sestrou. Byla to osudová láska na celý život. Ženy bývají zpočátku opatrnější, ale Jitce to netrvalo dlouho a zamilovala se do mě stejně hluboce.  
 
Měli jste krásný vztah. To je dnes skoro vzácnost. 
Divíte se? Řada lidí, kteří spolu žijí, vůbec není oddána. Dnes jsou na všechno smlouvy. Ale na to, co je nejvzácnější, vztah, ji lidé nepotřebují, maminka se jmenuje jinak než otec, děti jinak než rodiče. Další vstupují do manželství a uzavírají ekonomickou dohodu pro případ, že by se rozvedli. Oni už předem počítají s tím, že se rozejdou. Smutné. 
 
Musí být velmi těžké vyrovnat se s manželčiným odchodem. 
Věřím, že jsme pořád spolu, někdy Jitku slyším, jak na mě mluví. Mám na co vzpomínat a za co jí být vděčný. Všechno, co dělám, dělám pro ni, ona byla mojí první kritičkou, ona mě hubovala, když byly moje proslovy moc dlouhé. Když jsme se vzali, neměli jsme ani kanape, spali jsme tady v rohu na spacáku. Vše, co vidíte, jsme dali postupně spolu dohromady. Pořád jsme někam chodili, na koncerty, do divadla, na výstavy. Moje žena je příklad toho, co zmůže láska. Nevyrostla v rodině, která by se věnovala umění, neměla sluch, zpívala falešně, ale protože mě milovala a já miloval odmalička muziku, tak se do ní zamilovala také.  Za komunistů jsme u nás v bytě dokonce pořádali koncerty, ne že já bych tady brnkal na piano, byla to vystoupení profesionálů, pozvali jsme dvacet přátel a bylo nám dobře. Měli jsme naplněný život a ona to všechno umožňovala. Vyrovnat se s jejím odchodem je boj rozumu a citu, přestože jsem celý život žil mezi umírajícími dětmi, je to jiné, když na vás smrt dolehne osobně.
 
Máte práci velmi náročnou na čas. Jak jste to měli doma rozdělené? 
Měl jsem báječnou ženu, nemusel jsem se doma o nic starat. Byla úžasně tolerantní, věděla, že chci a musím pracovat. Ale teď si často vyčítám, že jsem jí přece jen mohl věnovat víc času.
 
Kdyby se každý věnoval ženě jako vy…
Vlastně jsme bez sebe neudělali kromě pracovních povinností ani krok. Když jsem byl doma a často pracoval v zadním pokoji, věděli jsme, že jsme spolu. Když už to ale nemůžete změnit, máte pochybnosti, jestli toho času pro ni bylo opravdu dost.
 
Dnes už lidé tak romantičtí nejsou.
Ono nejde o romantiku, ale o nejvzácnější ze vztahů. Je to jiné než dřív. Jedu v tramvaji a vidím mladý pár, který se ‚cicmá‘. Je to nechutné. Když se dva lidé milují, nepotřebují intimitu sdělovat ostatním. Anebo vedle sebe jen tak stojí a každý si něco ťuká do svého mobilu, vůbec spolu nemluví. Vztahy dnes od začátku nebývají založené na něčem, co je skutečně pevné. Jistě, když se zamilujete, převažuje zpočátku spíše to tělesné. Miroslav Horníček říkal, žena, která vidí na muži krásnou látku, odmyslí si toho muže. A muž, který vidí krásnou látku na ženě, odmyslí si tu látku. Já jsem si o své ženě takové představy zakázal, náš vztah byl založený na úplně něčem jiném
a léty se zpevňoval.  
 
Lidé dnes často neumějí odkládat potěšení, všechno chtějí hned. 
Proč by mělo být hned první nebo druhý večer všechno odbyto? Velmi se ochuzují. 
 
Měl jste hodně náročnou práci, jak často jste mohl být se svými dětmi? 
Jakmile jsem měl volnou chvíli. Když byly děti malé, hodně jsem jim četl. Byly šťastné, dodnes na to vzpomínají. Slyšely můj hlas. To dnes mnozí rodiče nedělají. Přijdou unavení z práce a tu máš video, pusť si televizi… O víkendu jsme chodili do Stromovky na procházky, vyprávěl jsem jim. Proto jsem vlastně napsal knížku pro děti Vodníček Buližníček – ty příběhy jsem vymyslel, když už jsem odvyprávěl všechny pohádky. Naše děti žily v prostředí, kde se pěstovala krása.  
 
Klára Mandausová

Klára Mandausová

Popisek

Další články

Reklama