Reklama

Karel Gott: Vysoká hra bez oddechu

S Karlem Gottem jsme se sešli přesně pět dní před tím, než celé Česko paralyzovala zpráva o jeho odvozu do Ikemu. Na focení přitom nic nenasvědčovalo tomu, že má potíže. Pózoval přes dvě hodiny, a jakmile se mu nějaký záběr nelíbil, zkoušel ho znovu. A pak zase znovu. Co jiného taky čekat od člověka, který se na vrcholu drží přes padesát let.
Napsala Petra Šroubek Pohlová Vydáno 26. listopad 2015
Karel Gott: Vysoká hra bez oddechu
Váš start na konci padesátých let trochu připomíná dnešní soutěže typu Super Star, zaujal jste diváky v klání Lidové tribuny. Váš otec se prý tehdy nechal slyšet, že vyrůstáte pro šibenici a že se na to nemíní dál nečinně koukat. Kdy vzal vaše zpívání na milost?
Když mi z Las Vegas poslali honorář za půlroční vystupování… Pravda je, že mě víc podporovala maminka než tatínek, který byl založen technicky a měl korektní pohled na to, co by měl jeho syn dělat, tedy držet se řemesla, které, jak se říká, má zlaté dno a je jistotou do budoucnosti. Říkal, že si můžu zpívat někde o víkendech. 
 
Což jste dělal. Jako zaměstnanec ČKD jste vlastně vedl slušný „normální život“ a kromě toho večer zpíval. Jaké bylo rozhodování, čemu se věnovat?
Pracovalo se ve fabrice od šesti hodin a vystoupení trvala do půlnoci. A když jsem se vracel ze zájezdu nad ránem, tak jsem šel rovnou do fabriky. Obojí se logicky nedělá dobře. Ale to samotné rozhodování zas tak těžké nebylo, důležité bylo, co mělo větší ohlas, jestli elektromontérství, nebo zpívání. Ve fabrice jsem žádný aplaus neměl, a protože mám potlesk rád, tak ta volba byla celkem jasná.
 
Taky jste začal studovat konzervatoř.
Ano, to už se tatínkovi líbilo, dokonce si mne několikrát přišel poslechnout na vystoupení. Moje představa byla naučit se technicky dobře zpívat belcanto s tím, že tu techniku budu používat jen podle charakteru písně, a to ještě tak, aby nebylo vidět, že zpívám akademicky. Vždycky mně lichotilo, když mi někdo říkal, že bych mohl zpívat v opeře. Tak jsem ho v tom nechal.
 
Celý rozhovor si přečtete v prosincové Marianne.

Další články

Reklama