Reklama

LEONA DYREHAUGE: Nudný sex, dobrý sex

S psycholožkou a sexuoložkou Leonou Dyrehauge o vysmívané misionářské poloze, pohádkovém sexu před důchodem a strachu potkat v posteli sebe sama.
Napsala Petra Šroubek Pohlová Vydáno 09. září 2016
LEONA DYREHAUGE: Nudný sex, dobrý sex
Bestsellery jako Padesát odstínů šedi nebo Budoárová bible jako by posouvaly hranice toho, co v sexu považujeme za ‚normální‘. Myslíte, že mohou změnit přístup celé jedné generace k sexu?
Nemyslím, že by kvůli 50 Shades hned všichni zkoušeli bonding a sadomaso. Spíš mi na tom přijde dobré, že se mluví o technikách, o kterých běžný člověk zas tak moc neví a vnímá je třeba jako úchylku – kdyby se dozvěděl, že jeho kamarád nebo třeba brácha má rád svazování, ohrnul by nos a říkal by si, že je to úchylný, ale po tom filmu je to jinak. Zásadně se mění spíš jiné věci, třeba náš postoj k intimitě.
 
V jakém slova smyslu?
Dnes máme mnohem větší problém zůstat v páru a nechat sexualitu zrát, pracovat na ní… Moje babička, i kdyby tisíckrát chtěla, tak od dědy nemohla odejít, nešlo to, ti lidi byli nuceni okolnostmi – i když to nebylo vždycky dobře – spolu zůstat. Dnes si sebereme saky paky a jdeme, nedojdeme do bodu, kdy je to příšerné a je třeba zabrat, chytit za pačesy možnost na krizi vyrůst. A krize v partnerství přijde vždycky, to je přirozený vývoj. Jen je dnes mnohem přirozenější ze vztahu utéct než zůstat, zažívat frustraci a pracovat s ní.
 
S jakými krizemi můžeme počítat?
Třeba s třicátnickou krizí u ženy. Třicátnice bilancují mám rodinu/nemám rodinu, měla bych ji mít… Jakmile je ženám třicet, vnímají to jako poslední desítku let, kdy mohou mít děti – ta doba se samozřejmě stále protahuje, ale tohle období je bráno jako věk, kdy se mají mít děti. Ženy bilancují své ženství: jestli ulovily někoho, s kým mohou dlouhodobě být, jestli se to vyvíjí směrem k dítěti…
 
A když děti nemají, asi je v sexualitě hodně tlak, aby byly…
Sexualita je odrazem toho, jak se vztah má. Žena má třeba ve třiceti partnera a ví, že by chtěla dítě, jenže muži je třicet nebo dvaatřicet, má pocit, že zažívá ta nejlepší léta, má to na háku… Navíc ta žena má často pocit, že to všechno musí udělat nějak skrytě, aby ji třeba muž sám požádal o ruku, sám řekl, že chce děti. Takže ho do toho manipuluje a všechno si bere hodně osobně – když jde třeba muž někam sám ven kalit, zraňuje ji to, řeší, že to nemá stejně jako ona, a to pak vytváří napětí. Ideální je, když je vztah dost zralý na to, aby se podobné věci mohly říkat úplně otevřeně: „Já jsem teď došla k tomu, že bych chtěla mít děti, chtěla bych se vdát. A jak jsi na tom ty?“
 
Určitě je to lepší než naznačovat a čekat, že to muži dojde.
Ale ono mu to vždycky dojde! Partneři se mají navzájem moc dobře přečtené, takové to „Ježiš, já jsem nevěděl(a), že ti to ublíží!“ je nesmysl, věděl(a) to naprosto přesně! A udělali to s tím, že toho druhého raní. Protože to umějí všichni naprosto perfektně. Jakmile je ve vztahu zlost, umíme být hodně krutí. 
 
A kdy má krizi muž?
Kolem čtyřicítky. V tomhle věku se muži srovnávají s tím, že už to půjde jenom z kopce. Hodně bilancují, jak moc jsou úspěšní v kariéře, jestli postoupili tam, kam chtěli. A pak samozřejmě řeší i fyzično, erekce už není taková, jaká byla…
 
Co dalšího čeká ženy?
Krize kolem přechodu. Ta je hodně o ženství, které najednou ztrácíte. Děti sice máte a další nechcete, ale ženství je prostě součástí vaší identity a najednou tohle fyziologické orgánové ženství končí a vy se s tím musíte nějak popasovat.
 

Další články

Reklama