Reklama

PAVEL ŘÍČAN: Dnešní děti jsou udřené

Pavel Říčan je psycholog a trochu teolog. Je přesvědčen, že děti dnes až příliš doplácejí na ambice svých rodičů. A že jim chybí spiritualita. „Bez ní hrozí, že půjdou životem jako lodník bez kompasu,“ tvrdí.
Napsala Vydáno 27. srpen 2016
PAVEL ŘÍČAN: Dnešní děti jsou udřené
Čeho by dnešní děti potřebovaly víc? 
Rodičů. Nemyslím víc na počet, samozřejmě. Protože mít víc kvazi-rodičů je dnes naopak v rámci takzvaných sériových manželství docela časté. Potřebovaly by víc rodičovského času, čas trávený pospolu zábavou nebo společnou prací, při které je prostor, abychom spolu mluvili, je důležitý. Jak moc chybí, to je vidět třeba na jazykové vybavenosti při nástupu do školy, dnešní děti jsou odkládané k televizi, později jsou nalepené na Facebook a hry. Od spisovatelky Daniely Fischerové vím, že dokonce i do kurzů tvůrčího psaní se hlásí lidé s jazykovou úrovní – no bída. 
 
Co s tím?
Když je dětí víc, je třeba, aby každé z nich mělo nějakou dobu jednoho z rodičů jen pro sebe. 
 
Proč?
Protože každé dítě má své zvláštní radosti i bolesti a také tajemství a potřebuje vědět, že rodičům záleží na něm osobně, neboli teď je tady táta jen kvůli mně. Je to prostor pro důvěrnost. A také pro spirituální výchovu, které bez tohoto něco podstatného chybí. Tenhle nárok na čas neošidíte.
 
Ale dříve přece lidé taky hodně času trávili v práci, možná někdy ještě víc než dnes.  
Nevzdychám po starých zlatých časech, i když dobré to měl po téhle stránce třeba kluk, kterého bral táta s sebou do dílny, nebo děvče, které hospodařilo doma s matkou. Nebo i děti, které pomáhaly rodičům s prací na poli. Hůř na tom byly děti udřených továrních dělníků a dělnic. To dnes vidíme často spíš ‚udřené‘ děti ambiciózních rodičů: škola, která víc unaví a vystresuje, než naučí (za to ale může spíš systém než učitelé), a pak všechny ty různé kroužky a tréninky – jsou zaměřené na výkon, úspěch, soutěž. Výchova je čím dál víc věcí specialistů: učitelé ve škole a v ‚lidušce‘, trenéři a instruktoři všeho možného… I spirituální výchovu, pokud se tedy vůbec nenechá plavat, máme sklon svěřit profesionálům. A to taky není to pravé ořechové.  
 
Proč vlastně říkáte spirituální výchova, ne například křesťanská? 
Ze dvou důvodů. Za prvé slova jako náboženství, nebo dokonce církev, budí odpor, jsou dnes jaksi ‚otrávená‘. A za druhé, nejde ani tolik o to, co lidem říkat, ve slovech se dnes topíme. Jde o praxi, o jednání a prožívání, a to se výrazem spiritualita vyjádří líp. 
 
Proč je takový odpor proti náboženství?
Člověk je přirozeně spirituální bytost, i zarytému ateistovi občas ulítne díky bohu, k čertu, bože můj a podobně. Nikdo neví, co se to děje s evropskou duší. Jinde ve světě se náboženství různého druhu, včetně křesťanství, spíš vzmáhají a rostou, a nemyslím, že by tam měli lepší faráře než my. Nikdo neví, proč křesťanství vzkvétá v Jižní Americe, minulý prezident USA zahajoval zasedání vlády modlitbou, ruský prezident Putin líbá ikony ve svém osobním kostele (jistě ne kvůli sobě) a v Evropě, která má křesťanství v genech, církve chřadnou. Církve většinou skomírají, odcházejí děti i ze ‚skalních‘ rodin – ono je to tam nebaví. Je dost duchovních hledačů, hlavně mladých, a jsou i v církvích. V těch je naděje, ale většina národa se bohužel topí v bahně konzumentské lhostejnosti. A je mezi námi jen málo těch, kteří se v tom bahně brodí méně než po kolena.
 
Nebylo by tedy lepší, kdyby rodina převzala roli ‚faráře‘ hned od začátku a výchova k duchovním hodnotám probíhala v ní? 
Na začátku jistě, už kojenec potřebuje tu základní zkušenost lásky a důvěry, ze které spiritualita vyrůstá. Hodně brzy se dá kultivovat i smysl pro tajemství, pro posvátno. A už předškolák pochopí, že něco je pravda, i když se to na první pohled nezdá, a že to nejdůležitější je „očím neviditelné“ , abych citoval z Malého prince Antoina de Saint-Exupéryho. Když se modlíte svými slovy v přítomnosti ani ne tříletého dítěte, ono se přidá, má už smysl pro dík i prosbu. 
 
A co když jsou lidé věřící, ale nechodí do kostela a nedodržují všechny rituály. Takové to „věřím v něco“, Tomáš Halík tomu myslím říká něcismus. 
Nepotřebujete ani to ‚něco‘. Halík napsal, že věřit v Boha a věřit, že láska má smysl, je jedno a totéž. Od biskupa Malého jsem zase slyšel, že podstatné je, aby byl člověk otevřený pro tajemství, aby si nemyslel, že všechno ‚zmákne‘ sám. Už to ho vede správným směrem. Ale dítě potřebuje i příběhy, ty nesmrtelné – Abrahamův, Mojžíšův, Šalomounův, a hlavně Ježíšův, pak taky potřebuje působivé obřady – a společnost stejně starých dětí z podobných rodin. U nás v Moravči, kam chodíme do kostela, mají děti jednou za měsíc ‚přespání na faře‘. Ta se pak otřásá, děti si to užívají… Šmudlat si spiritualitu jen podomácku,  to není ono. A k těm obřadům – je dobré snažit se třeba narozeniny oslavit nejen dortem a dárky, ale nějak vyjádřit – snad smím říct, že se špetkou patosu – úctu k jedinečné lidské bytosti. V některých rodinách si zase dokážou udělat Velikonoce po židovsku, podle Bible, je tam podrobný popis, lidé, kteří přičichli k orientu, nám nabízejí  spiritualitu z jiného soudku…
 
Jako bychom dnes ale spíš sahali po východních praktikách, než abychom pokračovali ve zdejší křesťanské tradici. 
Doufejme, že to bude jako v Alchymistovi od Paula Coelha: Evropa bude tak dlouho hledat spirituální poklady na druhém konci světa – až je najde „pod svým vlastním prahem“. 
 

Klára Mandausová

Klára Mandausová

Popisek

Další články

Reklama