Reklama

Pavla Gomba z UNICEF: „Měla jsem sedět v bance, ale jezdím po Africe."

Vypadalo to, že po studiu na Vysoké škole ekonomické skončí v bance, ale ona měla o své budoucnosti docela jiné představy. Dnes je ředitelkou české pobočky UNICEF a spolu s dalšími kolegy a dobrovolníky pomáhá lidem v kritických oblastech světa.
Napsal Ivana Ašenbrenerová Vydáno 09. říjen 2013
Pavla Gomba z UNICEF:  „Měla jsem sedět v bance, ale jezdím po Africe."


Jak jste se dala vlastně s UNICEF dohromady? Vždycky jste měla touhu někomu pomáhat?

Byla to vlastně náhoda. Moje hodnoty změnil pobyt v Zimbabwe, především pak setkání se situací dětí žijících na ulici, v extrémní chudobě, se sirotky s AIDS. Když jsem se pak vrátila domů a uviděla inzerát UNICEF, věděla jsem, že to je přesně to, co chci dělat.

Afriku jste navštívila díky vašemu tehdejšímu manželovi, po kterém máte exotické příjmení?

Trochu ano. Když jsem Afriku navštívila pracovně, už jsme spolu ale nežili. Byla to studentská láska, o kterých víme, že nemívají dlouhého trvání. Naše cesty se pak rozešly, exotické příjmení mi však zůstalo, stejně tak touha po Africe.

Spousta lidí má o Africe zkreslené představy – safari, krásná příroda… Když jste se ale poprvé ocitla v chudých oblastech, co vás v tu chvíli napadlo?

Moje první cesta v barvách UNICEF vedla do Kambodži. Tehdy bylo v zemi ještě hodně citelné dědictví teroru Rudých Khmerů, na jedné straně podvyživené děti, a na druhé tisíce hektarů úrodné půdy ležící ladem z důvodu nášlapných min. Jsou to chvíle, kdy si člověk uvědomí, jak jsou tyto problémy propojené a že ‚pomáhat‘ není vůbec tak jednoduché, jak si mnohdy člověk z bezpečné vzdálenosti představuje.

Když pomineme chudobu, bídu a ostatní problémy v těchto zemích, je zde přesto něco, co vás uchvacuje?

Moje práce zdaleka není jen bída, utrpení a chudoba. Naopak… to, že máte možnost vidět výsledky, že se vrátíte do stejné vesnice a vidíte ten obrovský skok v životě konkrétních lidí, to je nesmírně pozitivní a motivující. Střet úplně rozdílných kultur s sebou samozřejmě přináší i mnohé veselé situace, takže jednou budu mít na co vzpomínat.

Vracíte se na některé místo ráda?

Nejraději se vracím do Bhútánu v Asii a africké Rwandy – sice úplně odlišné země, ale obě to jsou nádherné země s úžasnými lidmi.

Rwanda__David_Cysar

Foto: archiv UNICEF

Dá se vůbec přežít kontakt s bídou? Musela jste se proti tomu nějak obrnit?

Když jsem v jedné kambodžské nemocnici viděla umírat předčasně narozené dítě jenom proto, že v celé provincii nebyl inkubátor, trvalo mi víc než týden, než jsem se z toho vzpamatovala. I po těch letech mi tyhle situace vhánějí slzy do očí. Člověk si hlavně říká, že by k něčemu takovému už vůbec nemělo docházet. Ale dochází. Každý den umře zbytečně devatenáct tisíc dětí – na banální nemoci a podvýživu. O to víc mě motivuje, abychom jednou – brzy – dosáhli na nulu. Já v nuly věřím!

Který problém považujete v Africe za nejpalčivější?

To je právě ono, spousta problémů je vzájemně propojených: dětská podvýživa a její nezvratný dopad na tělesný i mentální rozvoj dítěte, nedostatek pitné vody a nemoci, školy, kde učí lidé bez kvalifikace a chybí byť jen základní zázemí, vysoká porodnost, diskriminace dívek, ženská obřízka. Toto všechno ale řešitelné JE, to umíme.

A co podle vás neumíme?

To jsou problémy, které zatím nikdo vyřešit neumí, to jsou katastrofy způsobené člověkem: válečné konflikty, šíření AIDS…

To zní smutně, až z toho běhá mráz po zádech… nemáte někdy strach?

Tisíce našich kolegů pracuje v oblastech, které jsou nebezpečné. Například při nedávném útoku v Nairobi byl zabit také zástupce ředitele místního UNICEF, dva týdny předtím byli naši kolegové uneseni v Somálsku. Právě v těchto místech ale děti potřebují pomoc UNICEF nejvíce, takže jsme tam, kde máme být.

Mluvíme hodně o Africe, ale na světě jsou i jiné země, kde mají děti stejné nebo podobné problémy, ne?

V Africe jsou tyto problémy asi nejviditelnější, existuje ale spousta dalších míst, kam se narodit rozhodně není výhrou. Vzpomínám třeba na středoamerické Belize, kam se jezdí z USA na dovolenou. Navštívila jsem izolované mayské vesnice, kde děti trpěly podobnou nemocností a úrovní podvýživy jako právě v Africe. Právě teď nám největší starost dělá generace dětí v Sýrii, která vyrůstá uprostřed války, ve strachu, často bez vzdělání a základního zázemí. Blíží se zima a stany v uprchlických táborech nejsou pro tyto teploty vhodné, takže pro spoustu dětí půjde o samotné přežití.

Co by se podle vás mělo změnit nejvíce?

Nebudu předstírat, že vím, jak spasit svět… My v UNICEF se snažíme o to, aby každý, kdo se narodí, dostal šanci přežít, být zdravý a chodit do škol. Což mimo jiné také znamená, že vzdělané dívky budou mít později v životě méně dětí a dokážou se o ně lépe postarat, takže existuje reálná možnost odstranit tyto základní světové problémy během jedné generace. Ale dál už je to na každém jednotlivci, jak se svým životem naloží.

Nemáte někdy pocit zmaru, že děláte zbytečnou práci…?

To bych nevydržela tak dlouho. Naopak: vědět, že děláte něco, co má smysl, neuvěřitelně nabíjí. Hodně přemýšlím o tom, jakou roli v životě jiných každý z nás hraje. Mnohdy si ani neuvědomuje, že i letmé setkání, momentální inspirace, může někomu změnit život.

Malawi_-_chlapec_Manuel

Foto: archiv UNICEF

Jak můžeme my, obyčejní lidé, konkrétně podpořit vaše projekty?

UNICEF není financován z rozpočtu OSN, ale výhradně z dobrovolných příspěvků. Bez podpory obyčejných lidí bychom nemohli každý rok zachránit miliony dětských životů, nemohli bychom pracovat v oblastech přírodních katastrof a ozbrojených konfliktů. Když se prostředky, se kterými hospodaříme, přepočtou na jedno dítě nebo jednu rodinu, je to paradoxně málo, co může rozhodnout o přežití: například za cenu jedné DMS se dá pořídit 216 tablet na čištění vody nebo tři dávky terapeutické stravy pro dítě trpící akutní podvýživou.

Jak jsme na tom my, Češi? Umíme nezištně pomáhat, nebo nám to dělá problémy?

Češi jsou skeptičtí, moc charitě nevěří, ostatně se taky mnohokrát zklamali. Přesto ale mají potřebu pomáhat – čehož si moc vážím.

Jezdíte po Africe a setkáváte se tam s mnoha osudy tamních dětí. Sama děti nemáte, neměla jste někdy touhu si nějaké africké dítě adoptovat?

Ano, u jedné dívky z Rwandy jsem o tom vážně přemýšlela. Když jsem si však uvědomila, co všechno to prakticky znamená – přesadit třináctiletou negramotnou dívku se dvěma malými sourozenci do cizího prostředí, rozhodla jsem se ji podpořit tam, kde se narodila a má své kořeny.

Umíte se přizpůsobit lidem a prostředí, ve kterém se pohybujete? Není to těžké?

Nemám modrou barvu ráda, ale v terénu nenosím nic jiného než naše modré triko. V Zimbabwe jsem nosila sukně, protože kalhoty tam nejsou vnímány pozitivně, v Banda Acehu jsem na veřejnosti měla vždy šátek, protože to je přísná muslimská oblast, v Bhútánu jsem musela pít čaj s máslem a kontrolovat se, abych nepodala ruku mnichovi, protože tam mají zakázáno dotýkat se žen. Bez přizpůsobení místním poměrům by to nešlo. Je to ale nejmenší oběť. Vlastně vůbec žádná, protože tam nejsem jako Pavla Gomba, ale jako pracovník UNICEF, s konkrétním posláním a účelem.

PG1__Lenka_Hatasova_mid

Foto: Lenka Hatašová

Při své práci hodně cestujete, nestýská se vám po domově? Třeba po vlastní posteli?

Nacestovala jsem se dost, takže nejraději spím opravdu ve vlastní posteli. Mám doma partnera a papouška a oběma se snažím občasnou nepřítomnost nahradit.

Tuhle práci děláte už třináct let, máte ještě dostatek sil a energie? Nebo myslíte, že jednou přece jen skončíte v bance, kde jste původně měla být

Myslím, že po všem, co už bylo řečeno, je odpověď jasná. Maximálně bych mohla skončit v dobytčí bance. (směje se) Což je geniální program zajišťující obživu dětem bez rodičů. Dítě dostane dvě kozy, prasátka, o které pečuje, zvířátka se rozmnožují, a když jich má dostatek, dvě ,vrátí‘, abychom je mohli dát jinému potřebnému dítěti.

Co o ní možná nevíte..

  • Pochází z Ostravy.
  • Jako dítě toužila stát se veterinářkou.
  • Po vysoké škole pracovala na dánské ambasádě a v nizozemské obchodní komoře.
  • Ředitelkou české sekce UNICEF je od roku 2000.
  • Napsala knížku Slyšíte mě? s příběhy dětí z Afriky a Asie.

Zajímavost

Právě teď připravuje český UNICEF slavnostní aukci panenek známých osobností, která se bude konat 26. listopadu v Českém muzeu hudby – letos panenky tvoří několik nových (a hodně zajímavých) osobností.

Další články

Reklama