Reklama

Plastický chirurg Roman Kufa: Ruce mě nepálí, když si na někom všimnu vady

Zvětšuje prsa, upravuje nosy nebo odsává tuk, ale dokáže taky vracet sebevědomí lidem, kteří se zranili, popálili nebo prodělali rakovinu prsu. Práce plastického chirurga je ‚všehochuť‘, která vyžaduje psychickou a fyzickou výdrž, ale také zkušenost a estetické cítění. To všechno Roman Kufa má.
Napsal Ivana Ašenbrenerová Vydáno 24. říjen 2013
Plastický chirurg Roman Kufa:  Ruce mě nepálí, když si na někom všimnu vady



V čem podle vás spočívá ženská krása?

Asi neřeknu nic nového, když ji vidím ve spojení fyzična a psychična. Nicméně je pravda, že na první pohled vzbudí zájem jen ona fyzická stránka. Zda je přitažlivá, záleží samozřejmě na naší osobní zkušenosti a otiscích v naší paměti, ale současně i na parametrech obličeje. Člověk nejprve registruje trojici oči, nos a ústa, teprve pak zbytek těla a až v druhé řadě poznává osobnost. Kdybych to chtěl hodně bagatelizovat, tak kdo nedá na první dojem, vyhrává. Leč tak snadné to lidé nemají.

Takže je pravda, že se muži obvykle podívají nejdříve na ten obal?

Ale ano, nejen muž, ale každý člověk se při prvním kontaktu zaměří na vnější schránku, respektive na obličej. Není tedy pravda, že pohled muže spočine nejprve na sexy křivkách ženy, vždycky je to střed tváře.

Co můžeme my ženy udělat pro to, abychom byly krásnější…? Není přece všechno jen o dokonalosti a o plastikách.

Žádný z nás nemá symetrické proporce, a přesto se nám ten pohled líbí. Co je dokonalé, může být nudné. A proto si myslím, že čím více dokáže žena vsadit na svou individualitu, tím lépe. Neznamená to pyšnit se za každou cenu důsledky svého nezdravého života samozřejmě, ale jde o umění sebeprezentace v duchu dnešní doby, tedy tak, aby většina rozuměla. A tady je mnoho nástrojů – od kultivovaného projevu a ženskosti v chování až po vypěstování vkusu a péče o svůj vzhled, které přehluší nedokonalé křivky.

Když potkáte nějakou ženu, napadne vás, že by potřebovala nějakou úpravu, nebo vás napadne, aha, ta má upravený nos a face lifting…

Je pravda, že stopy po nějaké úpravě většinou při běžném pohledu na obličej poznám. Ale to je normální, je to moje profese, můj denní chleba. Nezabývám se tím hlouběji, prostě to zjištění přijde a zase odplyne v toku myšlenek. Ruce mě ale nepálí, když si na člověku všimnu nějaké výrazné vady. Registruji třeba nepřiměřeně velký nos, zhodnotím si to pro sebe, co by operace přinesla zlepšujícího, ale je to zase jen taková letící myšlenka. Nikomu nic nenavrhuji. Nemám tendenci sdělovat své názory první. Teprve když klient přijde a chce znát moje stanovisko či radu a projeví sám zájem, řeknu, co bych viděl jako řešení.

Screen_shot_2013-10-24_at_8.24.40

Proč jste chtěl dělat právě plastického chirurga? Prý jste chtěl být architektem… Svým způsobem mají ale oba obory něco společného, v obou něco tvoříte…

Dělal jsem přijímačky na architekturu, ale nakonec jsem se rozhodl pro medicínu. Na studiích jsem hned od začátku věděl, že mě láká chirurgie. Chtěl jsem tvořit rukama. Nicméně o plastice rozhodl až můj pobyt v Anglii, kam jsem odjel na pracovní zkušenou a podařilo se mi tam pracovat na klinice plastické chirurgie. Zalíbila se mi ona kreativita, která má, pravda, něco společného s architekturou. Vytvoříte nějaké dílo, dáte mu jasnou podobu a je to vaše estetické cítění, co ho zformovalo. Váš rukopis je v něm otištěn. A to je to, co na svém oboru miluji.

Takže souhlasíte, že je plastická chirurgie kreativní práce, a žádná rutina?

Každá práce, která se dělá dlouhodobě, se stává časem rutinou, na tom není nic špatného. I když v našem oboru to tak jednoznačné není – sice používáme stále stejné postupy, nicméně každý klient je jiný a jeho individualita mě nutí znova přemýšlet. Lidé jsou zvyklí považovat rutinní věci za obyčejné, a to znamená ne nejlepší. Ale to je omyl. Rutina při provedení výkonu je totiž ve výsledku kolikrát moc dobrá věc. Tak se totiž stáváte odborníkem na danou problematiku. A je lepší jít k lékaři specialistovi, který sice dělá jen omezené spektrum operací, ale provádí je denně a je zběhlý ve své problematice, než jít k lékaři, který sice nabízí všechno, ale konkrétní operaci dělá jednou za měsíc. Chirurgie je o tom, že pracujete rukama, a čím víc operujete, tím jste lepší.

Plastická chirurgie není jen o úpravách nosu a odstraňován vrásek, ale i o úpravách, které děláte někomu po úraze, popáleninách nebo po rakovině prsu. Je pro vás taková operace ‚jiná‘, než když operujete nějaké mladé dívce prsa, aby je měla větší?

Abych mohl dobře operovat a práce mě bavila, musím mít jistotu a být přesvědčený, že operace má smysl, pacientovi pomůže a já ji udělám, jak jen umím nejlépe. Když tyto parametry operace splňuje, tak je jedno, jestli pacientce zvětšujete prsa, nebo je rekonstruujete po rakovině. Prostě obě operace mají smysl. Pacientce – s přirozeně malou prsní žlázou – psychicky výrazně pomůže zvětšující operace prsu, zvedne jí sebevědomí a velmi pozitivně ovlivní psychiku. Proto je samozřejmě důležitá předoperační konzultace, u které všechny tyto skutečnosti musím zjistit. Takže pokud se mě ptáte, v čem je rekonstrukce prsu jiná než jeho zvětšení, tak pro mě pouze v postupu operace. U jedné stejně jako u druhé dělám svoji práci, jak nejlépe dovedu.

Jaký je to pocit, když vrátíte ženě po rakovině prsu její ženskost? Jak se tyhle ženy tváří? Tady přece nějaký rozdíl musí být, ne?

To samozřejmě. Žena, která přijde o prs, strádá psychicky, přišla o atribut ženství a občas se s tímhle faktem vyrovnává hůře než se samotnou diagnózou. Proto většina žen požaduje po odstranění prsů jeho rekonstrukci. Když můžete pomoct tomu, kdo těžce nese ztrátu, je to vážně moc dobrý pocit zadostiučinění. Samozřejmě problematika rekonstrukce prsu je týmová práce, kde spolupracuje řada oborů – onkologie, mamologie a rentgenologie –, a rekonstrukce prsu už je pak jen finální výsledek celé léčby rakoviny. Zrekonstruovaný prs pomůže ženě zapomenout na nemoc, se kterou bojovala, a mnohdy je to zároveň i symbol začátku nově získaného života.

Setkal jste se ve své práci s něčím, co vás opravdu hodně dostalo?

Většinou se mnou v tomto směru zahýbou těžké úrazy. Pak si člověk uvědomí, že se skutečně vše může změnit v jediné vteřině. To není prázdná fráze. Měl jsem pacienta, který se střelil nešťastnou náhodou do obličeje a přišel o jeho velkou část. Prováděli jsme postupně rekonstrukční operace obličeje tak, aby se mohl zapojit do společenského života. Aby mu nehrozila tzv. sociální smrt. Dnes má syna, manželku i práci a pro mě není lepší odměny.

Co u nás v současné době nejvíc ‚letí‘ v plastikách? Po čem ženy touží? A po čem muži?

Ženy ještě nepřestaly toužit po zvětšování poprsí. V poslední době se ženská populace hodně zajímá o obličejové výplně vlastním tukem a veškeré omlazující zákroky. I mužů přibývá a může za to detabuizace oboru. Ani muži se už nestydí navštívit plastického chirurga, i když svěřování se kolegům v práci nechávají stále na ženách.

Screen_shot_2013-10-24_at_8.24.55_copy

Rozmlouváte někdy ženám, aby do zákroku šly?

Určitě ano. Když vidím, že operace nemá smysl, pacientka ji nepotřebuje, tak operaci rozmluvím. Taky se nepouštím do operace, když si nejsem jistý, že můžu splnit představy pacienta. Dobrý výsledek bude jen tehdy, když klientovi prospěje a je reálný.

Jak nejčastěji relaxujete? Máte na to vůbec čas? Prý máte rád adrenalin na motorce, ten na sále vám nestačí?

Práce je opravdu hodně náročná, jak psychicky, tak fyzicky. Jako operatér musím být na operačním sále a operovat. Nelze úkoly rozdávat, předávat a řídit vše na dálku. Musím si to ‚odstát‘ a to je hodně časově nákladné. Někdy operační den trvá dvanáct až čtrnáct hodin. K tomu je třeba vyřizovat agendu, starat se o rozvoj kliniky, a hlavně udržet dobrou úroveň, což znamená jezdit na kongresy a být zběhlý v problematice. Proto je pro mě tak důležitý relax. Každý den načerpávám síly po svém. Já od dětství rád sportuji a to je moje ideální forma relaxace. Běhám – oblíbil jsem si teď běhání po horách –, plavu a chodím do posilovny. Jezdím na Moravu, odkud pocházím a kde spojím návštěvu rodičů s fotbalem, který tam s kamarády hrajeme pravidelně už několik let. V létě surfuji. Taky jsem propadl po delší době golfu. To je ale hodně velký polykač času. A moje motorka? Tu jsem si pořídil kvůli dopravě po Praze, když jsem se potřeboval dostat rychle z jedné nemocnice do druhé. Jezdím ale opatrně, mám z toho stroje respekt. Přece jen je to silná ‚silnice‘.

Co o něm možná nevíte…

  • Pochází z Českého Těšína.
  • Je držitelem licence České lékařské komory v oboru plastická chirurgie, členem lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně v oboru plastické chirurgie, estetické chirurgie a chirurgie ruky, současně je členem The International Confederation for Plastic Reconstructive and Aesthetic Surgery (IPRAS) a členem The International Society of Aesthetic Plastic Surgery (ISAPS) a provádí také rekonstrukce prsu u žen, které v souvislosti s onkologickým onemocněním utrpěly jeho ztrátu.
  • Specializuje se na kosmetickou chirurgii, chirurgii ruky a mikrochirurgii.
  • Od roku 2012 je vedoucím lékařem plastické chirurgie ve Fakultní nemocnici Motol a stojí v čele kliniky plastické chirurgie Perfect Clinic, která sídlí v Praze.

Další články

Reklama