Reklama

Rozhovor s psychiatrem Radkinem Honzákem: Pleteme si svobodu s anarchií

S psychiatrem Radkinem Honzákem (75) o štěstí, nikdy nekončících přáních a svaté spravedlivosti dospívajících.
Napsala Marianne Vydáno 30. září 2014
Rozhovor s psychiatrem Radkinem Honzákem: Pleteme si svobodu s anarchií

Radkina Honzáka bych naordinovala ženám s nízkým sebevědomím. Na domluvený rozhovor přišel s růží, políbil mi ruku a řekl, že vypadám krásně. Připadala jsem si trochu jako Adina Mandlová s Kristiánem. Iluzi šaramantní krasavice byl ovšem během téměř dvou hodin povídání zasazen nemilosrdný úder. Můžu si za něj sama, některé narážky na antickou mytologii a literární díla mi unikaly, v klasickém vzdělání mám mezery velikosti kráteru Vesuvu. I přes to, že jsem se během rozhovoru ukázala být pologramotným idiotem, jsem nakonec odešla se znovu políbenou rukou a dalšími několika poklonami. Doma mě pak čekal v počítači slíbený e-mail s doplňky k rozhovoru s oslovením „Líbezná vílo“. Velmi noblesní lék na sebevědomí.

Když jsme malí, jsme roztomilí, hodní, nezkažení. Kdy se z nás vlastně stanou nesnášenliví a intrikánští spratci?
Ale vy se hluboce mýlíte v tom, že malé děti jsou zcela nevinné a čisté. Upíráte jim jejich klíčovou vlastnost, nesmírný dar manipulace. Co dokážeme už jako kojenci? Matka je chvíli pryč, my se na ni zlobíme, odvracíme se, musí nás utěšovat. Taky se umíme na maminku usmívat, abychom navázali kontakt. Máme od přírody silné zbraně.

Takže se umíme už jako malí přetvařovat a intrikovat?

Pochopitelně. Dítě nemůže zařídit některé věci tak, jak by chtělo, je odkáza- né na dospělé a jejich rozhodnutí. Má totiž jen tuhle cestu, jak si prosadit svá přání a názory v podmínkách, v jakých žije, a tak využívá v rodině slabostí tu na jedné, tu na druhé straně a přiklání se jednou tam, jednou onam. A to, co se naučí, si nese do svého dospělého života - o něčem pak říkáme, že je to takzvaně normální a něco zase ne. To, jak pojednáváme tenhle svět a lidi okolo sebe, je důsledek toho, jak vše ‚nacucáme‘ v dětství. Takže se můžeme v dospělosti dosti mýlit v tom, co je vlastně normální a správné. Ono je vůbec těžké odpovědět, co to takzvaně normální vůbec je. Znám to, pracoval jsem pět let v protimanželské poradně.

Celý rozhovor si můžete přečíst v říjnovém speciálním vydání Marianne Happy Life.

Další články

Reklama