Reklama

STANISLAV MAJER: Z truhláře hercem

Herec Stanislav Majer (38) je vidět. Hodně se o něm mluví, rozhovory ale nedává. Pro Marianne udělal výjimku. Vyzpovídal ho spisovatel David Zábranský.
Napsala David Zábranský Vydáno 23. srpen 2016
STANISLAV MAJER: Z truhláře hercem
Se Stanislavem Majerem jsem se seznámil až potom, co jsem o něm napsal divadelní hru Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, která bude mít premiéru v září v pražském Studiu Hrdinů. Na rozhovor jsme se setkali v jeho oblíbeném Liberálu.
 
Takže ještě jednou – proč nedáváš rozhovory a proč zrovna tenhle ano?
Nechci plácat jalový řeči, který pak vyjdou pod zavádějícím titulkem. Nic proti časopisům, ale pro mě to není, necítím se, stresuje mě to. Copak se mají moje názory prodávat v trafikách a na pumpách za stovku? 
 
A proč teď spolu mluvíme?
Protože chci poslat lidi do pražského Studia Hrdinů na naši hru.
 
Po premiéře asi můžeme čekat skandál, souhlasíš?
Jo. Sám jsem s tím textem měl problém. Spousta lidí vyletí ze sedadla, až si vyslechne větu: „Mám rád prezidenta Zemana!“ A ta věta tam padne, jak víš, a vůbec není míněna ironicky…
 
Dost lidí zajímá, co jsi zač. Ten tvůj příběh – truhlář a herec! Začnu s dovolením trochu zeširoka. Kdy, kde a proč ses narodil?
V Lounech v Ústeckém kraji, kde byla porodnice, na jaře v letním počasí v roce 1978. A proč? Protože se maminka s tatínkem měli a mají rádi. Nebo se ptáš na to, co tady chci udělat, co je mým cílem, nebo snad nedejbože posláním? Strávit tady ten život bez hříchu, ale asi to neklapne – jsem totiž z Hříškova. Tam si mě taky rodiče odvezli z lounské porodnice.
 
Čím?
Wartburgem.
 
Z jakých jsi poměrů? 
Z dobrých. Táta je kovoobráběč, máma kadeřnice.
 
Předpokládám, že v Hříškově základka nebyla. A z toho, co o tobě vím, usuzuju, že jsi typ člověka, který bude celý život někam dojíždět. Že nevydržíš na místě.
(Směje se.) Jojo, základka byla v Panenském Týnci. Je tam nedostavěnej klášter, dneska ho lidi považujou za energetický místo, pozitivní energie chrámu údajně odstraňuje depresivní stavy. Celý rodiny se tam teď jezdí dobíjet… Já se tam učil kouřit a líbat. Jinak s tím dojížděním, začalo to čtyřma kilometrama na trase Hříškov – Panenský Týnec. Dvacet minut. Pak se to zhoršilo.
 
A pak učňák. Proč sis vůbec vybral truhlařinu?
Nevím. Asi proto, že táta rád a dobře pracoval se dřevem, měl vybavenou dílnu. Já k tomu ale žádnej vztah neměl. Lidi by o své budoucnosti neměli rozhodovat tak brzo.
 
Dojíždění… Teď jezdíš do Berlína na techno a do Volksbuhne, do divadla, který miluješ. Předtím jsi na učňák jezdil kam?
Do Hamru u Litvínova a nebylo to nic moc. Každej den sem musel vstávat ve čtyři, v půl pátý mi jel první autobus ze Hříškova do Loun. Na zádech jsem měl batoh, v batohu svačinu od maminky, kolem tma a ticho. Přijel jsem do Loun a bylo čtyři padesát. No jo… Nádražní halu ale otevírali až v šest, takže jsem vystoupil z busu a začal v tichu mrznout před halou. Čtyřicet minut. V půl šestý mi jel bus do Mostu. Celý to bylo strašně depresivní, monumentálně depresivní. (Směje se.) S nikým jsem nepromluvil slovo, čtyřicet minut jsem koukal na asfalt. Pak do busu do Mostu, z Mostu potom tramvají půl hodiny do Litvínova, tam pak zas na autobus do Hamru. V Hamru to všechno mělo začít, jenomže než to začalo, ta výuka v dílnách, já byl úplně vyřízenej. 
 
 
Takže ses tam nic nenaučil?
Skoro nic. Pořádný kus dřeva mi nepřišel do ruky. Nikdo mě nenaučil, jak se dělají okna, dveře. Pořád jsme bouchali ty odporný nábytkový stěny nebo kuchyňský linky. Prodávalo se to nakonec v učňovský prodejně za levný prachy, protože to bylo zku.vený od učňů. Byl jsem nejhorší ze třídy, úplně levej. Mistr vždycky nechal nastoupit řadu a vybral nejlepšího a nejhoršího žáka: tohle dělal Chýle, bravo, a tohle dělal Majer. Mistr držel kus nábytku, který se vlastní vahou rozpadnul.
 

Další články

Reklama