Terezie Kovalová: Rodinu si člověk může zvolit

Rčení, že člověk míní a život mění, sedí na náš rozhovor s Terezií Kovalovou dvojnásob. Na focení jarní fashion story jsme se potkaly v půlce ledna, kdy člověku z šedivých dní není moc do zpěvu. „Jsem zrovna v takovém ne úplně ideálním fyzickém rozpoložení, mám pár dní bloklá záda, do toho mám menst­ruaci, a ještě jak beru prášky na tu bolest zad, tak nemám v ideálním stavu ani pleť,“ přiznává Terezie napřímo hned v první minutě. 

„Ale o to víc se na to dneska těším,“ dodává vzápětí, „už si ani nevzpomínám, kdy jsem do časopisu fotila naposledy. To je jedna z věcí, které jsou na módě a modelingu fakt krásné. Díky nasvícení, make-upu a stylingu si na jeden den můžu vyzkoušet být v kůži někoho úplně jiného. To je přece naprostá fantazie,“ vypráví s nadšením violoncellistka a zpěvačka, která se už od dospívání pohybuje i ve světě modelingu. „Já jsem už roky v takové zvláštní kategorii, kdy na některá focení jsem moc známá, na některá jsem zase málo známá a do toho ještě připočtěme fakt, že už taky nejsem úplně nejmladší,“ směje se Terezie.

Cesta před objektivy foťáků pro ni ale nebyla úplně jednoduchá. „V první modelingové agentuře mi řekli, že nejdřív musím vyrůst a zhubnout. To se stalo, ale přestala jsem kvůli tomu menst­ruovat. Pak mi zase řekli, že už jsem moc hubená, že bych měla přibrat a nechat si narůst delší vlasy. Tak jsem přibrala, jenže prý zase moc. Nakonec mě to přestalo bavit a rozhodla jsem se odejít,“ popisuje Terezie své první zkušenosti s modelingovými agenturami. O pár let později už se ale do modelingových agentur dostala a dnes už i sama oslovuje značky a tvůrce ke spolupráci.

Nová etapa

Tak se Terezie dostala například k focení pro značku spodního prádla Dark Matter Lingerie. Předvádění spodního prádla i na módní přehlídce pro ni není žádnou novinkou, dlouhodobě totiž spolupracuje s českou návrhářkou Terezou Vu, u níž se na runwayi v rámci pražského fashion weeku pravidelně objevuje. Zajímalo mě, jak se na Tereziinu spolupráci se značkami spodního prádla dívá její manžel Milan Vodička. 

V tu chvíli nabral náš rozhovor o dost jiný směr, Terezie mi totiž řekla, že jsou aktuálně v rozvodovém řízení. „Trochu jsem čekala, že tu na tohle téma dojde a že to asi budu muset říct. Je to tak, jak to je, jde ještě o poměrně čerstvou informaci,“ vysvětluje Terezie. „Abych se ale vrátila k tomu focení, on mě v tom vždycky podporoval a nevadilo mu to. To byla jeho velká výhoda. Byl si sebou jistý, tak neměl potřebu mě s tím konfrontovat,“ pokračuje, zatímco já přemýšlím, kterou z otázek z mé přípravy bude teď vůbec vhodné položit. Rozhovor o rozvodu jsem popravdě vůbec nečekala. 

Terezii už dlouho sleduji na Instagramu, protože mě baví nejen hudební obsah, který přidává. Pamatovala jsem si proto její příspěvky o vztahu na dálku, který v době předkoronavirové měli s manželem kvůli pracovním závazkům v zahraničí poměrně často. 

„Asi by bylo zásadní říct, že náš rozchod není způsobený tím, že jsme měli vztah na dálku. Nic jsme si neudělali, jen v tom vztahu už na začátku měly být některé věci, které tam nejsou,“ vypráví. „Jsem typ člověka, který vztah na dálku zvládá v pohodě. Je to tím, že mám prostě dost vlastní zábavy a nemám potřebu se zasekávat na tom, jestli mě partner třeba náhodou nepodvádí. Je to zkrátka o tom nestresovat se tím, že ten druhý je tak daleko. A je fajn mít mezi sebou nějaké rituály, které na dálku děláte, ať už je to cokoliv,“ radí Terezie párům, které by se třeba ocitly v obdobné situaci. Zároveň ale připomíná, že každá dvojice je jiná. „Pro někoho může být takové odloučení drastické, pro mě to tak nebylo. Tím, jak jsem hodně pracovala, jsem ty svoje partnery stejně všeobecně moc neviděla. Hlavní je si to mezi sebou vykomunikovat, pobavit se o tom, že je to takhle pro oba v pohodě.“ 

Hlavně ať nejsi sám

Větší rozhovor s Terezií vyšel v Marianne naposledy téměř před pěti lety, tehdy říkala, že je po dlouhé době single. Měla za sebou rozchod – a to si přitom myslela, že se bude vdávat. O necelé dva roky později se vdala právě za Milana Vodičku. „Myslím si, že potřebě vdát se by mělo předcházet, že někoho potkáte a až pak si řeknete tyjo, za toho člověka bych se vdala. Ne, že jste single a říkáte si, chci se vdát, chci se vdát, a když někoho potkáte, pomyslíte si, že to je teda evidentně ono, a uděláte to. Svatba je strašně krásná věc, já jsem moc ráda, že jsem ji měla úplně pohádkovou jak z nějaké romantické komedie. Užila jsem si to na maximum v té největší pompéznosti, jaká byla možná při zachování soukromí.“

Od svatby se naše debata stočila k dětem. Pamatovala jsem si taky Tereziin výrok o tom, že by chtěla být šťastný profesionál a mít rodinu. V jiném rozhovoru ale později řekla, že ji otázky na rodinu trochu štvou a že nemít děti není i s ohledem na přelidnění planety nic špatného. „Na tom se nic nezměnilo. Je zajímavé se nad tím zamýšlet, protože samozřejmě jsem v tom období, kdy se na to spousta lidí ptá nebo to do debaty někam nenápadně vsune. Uvidíme, co bude za dalších pár let, ale já jsem to tak měla vždycky a pro moje okolí to myslím není nic překvapivého,“ popisuje Terezie svůj postoj k otázkám na děti. 

„Když už se o tom bavíme v rodině, občas se tam objeví prohlášení, abych nezůstala sama. Takové prohlášení je pro mě řekněme pejorativní. Narodíš se sám, umřeš sám, tak to je. Potom samozřejmě přemýšlím, co dělají lidi, které odstřihne vlastní rodina. Nedovedu si představit žít v pozici třeba trans lidí, to je z hlediska pochopení rodinou nesmírně náročné. Co mají říkat oni?“ pokračuje. „Takže si říkám, co je to ‚hlavně ať nejsi sám‘ vlastně za prohlášení. Pokud se během života chováte dobře, tak jste málokdy sami. Máte spoustu přátel, máte takovou svoji vyvolenou rodinu.“

Umělci, honem k pásu

Období lockdownu se pro umělce, jako je Terezie, stalo absolutním opakem jejich běžného života. „Asi to bylo krizové období pro každého. Ohmatali jsme si, jaké je být s někým v každodenní blízkosti, na jakou jsme nebyli zvyklí,“ přiznává Terezie. Kvůli nemožnosti koncertovat a dělat svoji práci pro ni byly poslední dva roky náročné. Díky kamarádům z firmy Pet Farm Family ale mohla na čas přijít na jiné myšlenky. „Vyzkoušela jsem si klasickou manuální práci, rozvážela jsem prémiové žrádlo pro psy a kočky dodávkou, z čehož jsem teda měla hrozný strach,“ vzpomíná Terezie.

„Kamarádi z firmy se mě ptali, co bych teda chtěla dělat. Říkali mi, že můžu dělat vlastně cokoliv. A mně hrozně chybělo řízení, protože na koncerty pořád řídím. Ale vůbec mi nedošlo, že bych měla jezdit s dodávkou. Začala jsem jezdit zrovna v týdnu, kdy byl v Praze snad metr sněhu. Takže jsem byla v nervech, celý den předtím jsem musela zpracovávat svůj strach. Vymýšlela jsem milion a jednu výmluvu, abych to nemusela dělat,“ vypráví se smíchem. „A když jsem pak do toho auta nasedla, byl to fakt skvělý pocit. Je to, jako kdybyste jeli na nějakém trůnu. Fakt velká zábava.“

Protože se Terezie osvědčila, začala ve firmě střídat různé manuální práce. „Zjistili, že se nebojím a že některé věci docela i umím, takže jsem vyčistila a vymalovala sklad, stavěli jsme silo, různé železné police, bourali jsme příčky, granulovala jsem granule do pytlů a tak,“ vyjmenovává. „Byla to pro mě zajímavá sonda, protože jsem si vždycky myslela, že nejsem úplně typ člověka, co zapadne do kolektivu. A tahle zkušenost mě vlastně přesvědčila, že když zapadnout potřebuju, tak to umím. Bylo to vážně fajn, moc ráda na to vzpomínám. Ta zkušenost mi hodně dala.“

Hned jsem si díky Tereziině zážitku vzpomněla na všechny ty facebookové komentáře, co během pozastavení kulturních akcí posílaly umělce pracovat rukama do fabriky. „Když jsem to všechno četla, tak jsem si říkala, až mi tady nějaký Pepa, který si každé ráno zapne televizi a rádio, což znamená, že konzumuje moji práci, řekne, že mám jít makat k válu, tak já mu řeknu, hm já jsem šla, co tam máš dál?“

Pančelka ze zušky

Kromě ježdění s dodávkou ale Terezii ani během lockdownu naštěstí neopustila ještě jedna její práce, a sice učení dětí hře na violoncello na základní umělecké škole. „Hraní na nástroj bych určitě doporučila každému. Cello je ale pořád takový specifický nástroj. Vždycky mi přišlo, že když se řekne, že někdo hraje na cello, tak to je hrozně cool,“ směje se. „Učit děti tahat smyčcem přes videohovor je ale opravdu chuťovka. Naštěstí mám super žáky se super rodiči, takže se to vždycky nějak zvládlo. Ale rozhodnutí, co padla ve školství za dobu pandemie, jsou podle mě absolutní tragédie,“ hodnotí Terezie distanční výuku. „Dětem tu dobu už nikdo nevrátí a rozvrátilo to způsob, jakým děti do té doby byly schopné pracovat. Myslím, že to vláda měla opravdu zpracovat jinak. Aby děcka mohly pořád chodit do školy, aby se mohly v klidu učit. Je mi strašně líto, že tohle musí podstupovat a že s tím musí stále fungovat.“

Změn by si systém českého školství podle Terezie zasloužil spousty, tou největší je celková pružnost a schopnost se rychleji vyvíjet. „Problém je, že to je státní, a tudíž hodně pomalý aparát, takže některé věci trvají déle.“ I tomuto tématu se Terezie okrajově věnuje ve své disertační práci při doktorském studiu na HAMU, píše totiž o digitalizaci kulturního segmentu.

S živým koncertováním je u Terezie situace stále všelijaká, většina jejích kolegyň z projektu Vrány včetně Vladivojny La Chia se teď navíc věnuje mateřství. „Mám ale už dlouho roztočenou vlastní desku. Doufám, že se tam objeví i nějací hosté. A zároveň jsem rozpracovala takovou zajímavou výpravu, na které jsem už pár měsíců, a pokud to vyjde, tak by z toho měla být kniha. Je to taková magická cesta, na které momentálně jsem, a je to super.“ 

Pandemie nepandemie, nejvíc se teď Terezie ale těší na cestu do Paříže. „Už to plánuju půl roku, těším se moc. Zjistila jsem totiž, že jsem vlastně nikdy nikde nebyla sama jen tak. V Paříži jsem byla naposledy asi před třinácti lety a dost mi chybí.“