Reklama

VĚRA ČÁSLAVSKÁ: Příliš dlouhé prázdniny

Gymnastka Věra Čáslavská je živel, její dny jsou rozplánované na minuty. Dohání, co zameškala vinou komunistů i depresí, které ji na dlouhá léta vyřadily ze života.
Napsala Vydáno 31. srpen 2016
VĚRA ČÁSLAVSKÁ: Příliš dlouhé prázdniny
Věra byla princezna, krásná blondýna s drdolem a ženskou postavou. Veleúspěšná gymnastka se zlatými medailemi z olympiády i mistrovství světa. Národ ji miloval. Také pohledný atlet, olympionik Jan Odložil, se kterým měla pohádkovou svatbu v Mexiku – na fotkách vypadá trochu jako Grace Kelly. Bohužel to byla pohádka se špatným koncem. V roce 1968 podepsala petici Dva tisíce slov, znelíbila se režimu a ten jí začal házet klacky pod nohy.  
 
Idyla se nekonala ani v soukromí, z chrabrého prince se vyklubal macho se sklonem k alkoholu, manželství, ve kterém se narodily dvě děti, skončilo rozvodem. Při jedné hospodské strkanici (tehdy už bývalý) muž Věry nešťastně upadl a zemřel, poslední, kdo na něj vztáhl ruku, byl jeho syn. Obrovská rodinná tragédie vyústila v obvinění Věřina syna Martina, kterého později prezident Václav Havel amnestoval. Slavná gymnastka se zhroutila a na patnáct let se uzavřela před světem. 
 
Vrátila se před několika lety s živelností sobě vlastní. „Promiňte, už musím běžet,“ zvedla se z lavičky, sotva jsme na chvíli dosedly, abychom fotografováním přerušený rozhovor konečně dokončily. I přesto stačila mnohé prozradit. 
 
Vidím, že jste stále hodně vytížená.
Mám pocit, že je to můj životní úděl, mám to takhle od doby, kdy jsem začala cvičit. Bylo to hektické, ale nejhorší doba nastala, když jsem byla po sametové revoluci na Pražském hradě jako poradkyně prezidenta Havla. To bylo vyčerpávající období, všechny olympiády dohromady byly nula proti tomu, co se dělo tam a kolik jsem měla práce, valilo se to tehdy na nás  ze všech stran.  Mnoho lidí si myslí, že pro mě bylo působení na Hradě vyznamenání, ale ve skutečnosti to byly galeje. 
 
Jak jste to prožívala?
Nesčetněkrát jsem pana prezidenta žádala, že už chci odejít, že už padám na ústa. Přemlouval mě on i paní Olga, pro kterou jsem pracovala ve Výboru dobré vůle, k tomu jsem jsem ještě plnila povinnosti výkonné předsedkyně Československého olympijského výboru a působila i  v Mezinárodním olympijském výboru. Nebyla to legrace. Pořád se dolévalo do poháru, a když pak přišla ta rodinná záležitost, smrt mého bývalého manžela a obvinění syna, tak to byla jen taková úplně poslední kapka, která způsobila selhání ochranných mechanismů organismu. 
 
Tělo vás ale asi upozorňovalo, že něco není v pořádku.
Měla jsem špatná období už před tím. Byla jsem před zkolabováním z vyčerpání a únavy, byl to důsledek mého způsobu života, moc dlouho jsem tělo ždímala. Nedodávala jsem mu patřičnou energii dostatek odpočinku, špatně jsem se stravovala – pořád nějaké fofry, závodění, novináři, tréninky, veřejné prezentace, média, škola, život sám o sobě… Když jsem skončila se závoděním, starala jsem se o dvě děti, komunisté mi také dávali pořádně zabrat. Pořád mě někam předvolávali na vyšetřování, kde jsem se musela zodpovídat  z údajných špatných úmyslů proti republice kvůli neodvolání svého podpisu pod peticí Dva tisíce slov.
 
Jak jste dobíjela energii? 
Já jsem ještě ke všemu vždycky špatně spala, na dnešek mimochodem jen hodinu. Nevím, čím jsem se dobíjela. Než jsem měla děti, ráda jsem si zašla do divadla, měla jsem ráda hudbu… Když jsem byla bez práce, malovala jsem obrazy, to mě taky bavilo. Velice mě povzbuzovaly i dopisy od lidí, pár sportovců se tehdy stalo miláčky národa, Hanička Mašková, Ondrej Nepela, sourozenci Romanovi a taky já. Lidi nás měli rádi…
 
A vaše nejlepší doba?
Tak to byly dva roky prázdnin s paní Colombovou.
 
Nějaká vaše kamarádka?
Ale kdeže! Vysvětlím. To bylo v období, kdy jsem se vrátila do Černošic, kam jsem kdysi jezdila na prázdniny a měla tam hodně kamarádů. Před tím jsem měla delší pauzu, nikde jsem se neobjevovala a docela dost jsem se během té doby změnila – i kvůli hloupé cukrovce jsem od té doby širší než delší, změnila jsem i účes, už žádný drdol, ale kratší vlasy. Lidi v Černošicích mě nepoznali, dokonce ani kluk, který se se mnou kdysi pral u babičky na dvoře. Jen jedné paní v konzumu jsem se zdála povědomá, ptala se: „Neznám já vás odněkud?“ Odpověděla jsem, že asi ne, nejspíš se někomu podobám. Byla mazaná, představila se mi, a tak jsem taky musela, nakonec jsem řekla, že jsem paní Colombová. A tou jsem byla v Černošicích dva roky. 
 
Kdy to bylo?
Asi v letech 2008 nebo 2009. Když jsem se vracela ze záhrobí. 
 
Klára Mandausová

Klára Mandausová

Popisek

Další články

Reklama