Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Rozhovory

VĚRA ČÁSLAVSKÁ: Příliš dlouhé prázdniny

Gymnastka Věra Čáslavská je živel, její dny jsou rozplánované na minuty. Dohání, co zameškala vinou komunistů i depresí, které ji na dlouhá léta vyřadily ze života.

Klára Mandausová | 31. 08. 2016
Věra byla princezna, krásná blondýna s drdolem a ženskou postavou. Veleúspěšná gymnastka se zlatými medailemi z olympiády i mistrovství světa. Národ ji miloval. Také pohledný atlet, olympionik Jan Odložil, se kterým měla pohádkovou svatbu v Mexiku – na fotkách vypadá trochu jako Grace Kelly. Bohužel to byla pohádka se špatným koncem. V roce 1968 podepsala petici Dva tisíce slov, znelíbila se režimu a ten jí začal házet klacky pod nohy.  
 
Idyla se nekonala ani v soukromí, z chrabrého prince se vyklubal macho se sklonem k alkoholu, manželství, ve kterém se narodily dvě děti, skončilo rozvodem. Při jedné hospodské strkanici (tehdy už bývalý) muž Věry nešťastně upadl a zemřel, poslední, kdo na něj vztáhl ruku, byl jeho syn. Obrovská rodinná tragédie vyústila v obvinění Věřina syna Martina, kterého později prezident Václav Havel amnestoval. Slavná gymnastka se zhroutila a na patnáct let se uzavřela před světem. 
 
Vrátila se před několika lety s živelností sobě vlastní. „Promiňte, už musím běžet,“ zvedla se z lavičky, sotva jsme na chvíli dosedly, abychom fotografováním přerušený rozhovor konečně dokončily. I přesto stačila mnohé prozradit. 
 
Vidím, že jste stále hodně vytížená.
Mám pocit, že je to můj životní úděl, mám to takhle od doby, kdy jsem začala cvičit. Bylo to hektické, ale nejhorší doba nastala, když jsem byla po sametové revoluci na Pražském hradě jako poradkyně prezidenta Havla. To bylo vyčerpávající období, všechny olympiády dohromady byly nula proti tomu, co se dělo tam a kolik jsem měla práce, valilo se to tehdy na nás  ze všech stran.  Mnoho lidí si myslí, že pro mě bylo působení na Hradě vyznamenání, ale ve skutečnosti to byly galeje. 
 
Jak jste to prožívala?
Nesčetněkrát jsem pana prezidenta žádala, že už chci odejít, že už padám na ústa. Přemlouval mě on i paní Olga, pro kterou jsem pracovala ve Výboru dobré vůle, k tomu jsem jsem ještě plnila povinnosti výkonné předsedkyně Československého olympijského výboru a působila i  v Mezinárodním olympijském výboru. Nebyla to legrace. Pořád se dolévalo do poháru, a když pak přišla ta rodinná záležitost, smrt mého bývalého manžela a obvinění syna, tak to byla jen taková úplně poslední kapka, která způsobila selhání ochranných mechanismů organismu. 
 
Tělo vás ale asi upozorňovalo, že něco není v pořádku.
Měla jsem špatná období už před tím. Byla jsem před zkolabováním z vyčerpání a únavy, byl to důsledek mého způsobu života, moc dlouho jsem tělo ždímala. Nedodávala jsem mu patřičnou energii dostatek odpočinku, špatně jsem se stravovala – pořád nějaké fofry, závodění, novináři, tréninky, veřejné prezentace, média, škola, život sám o sobě… Když jsem skončila se závoděním, starala jsem se o dvě děti, komunisté mi také dávali pořádně zabrat. Pořád mě někam předvolávali na vyšetřování, kde jsem se musela zodpovídat  z údajných špatných úmyslů proti republice kvůli neodvolání svého podpisu pod peticí Dva tisíce slov.
 
Jak jste dobíjela energii? 
Já jsem ještě ke všemu vždycky špatně spala, na dnešek mimochodem jen hodinu. Nevím, čím jsem se dobíjela. Než jsem měla děti, ráda jsem si zašla do divadla, měla jsem ráda hudbu… Když jsem byla bez práce, malovala jsem obrazy, to mě taky bavilo. Velice mě povzbuzovaly i dopisy od lidí, pár sportovců se tehdy stalo miláčky národa, Hanička Mašková, Ondrej Nepela, sourozenci Romanovi a taky já. Lidi nás měli rádi…
 
A vaše nejlepší doba?
Tak to byly dva roky prázdnin s paní Colombovou.
 
Nějaká vaše kamarádka?
Ale kdeže! Vysvětlím. To bylo v období, kdy jsem se vrátila do Černošic, kam jsem kdysi jezdila na prázdniny a měla tam hodně kamarádů. Před tím jsem měla delší pauzu, nikde jsem se neobjevovala a docela dost jsem se během té doby změnila – i kvůli hloupé cukrovce jsem od té doby širší než delší, změnila jsem i účes, už žádný drdol, ale kratší vlasy. Lidi v Černošicích mě nepoznali, dokonce ani kluk, který se se mnou kdysi pral u babičky na dvoře. Jen jedné paní v konzumu jsem se zdála povědomá, ptala se: „Neznám já vás odněkud?“ Odpověděla jsem, že asi ne, nejspíš se někomu podobám. Byla mazaná, představila se mi, a tak jsem taky musela, nakonec jsem řekla, že jsem paní Colombová. A tou jsem byla v Černošicích dva roky. 
 
Kdy to bylo?
Asi v letech 2008 nebo 2009. Když jsem se vracela ze záhrobí. 
 

 
Cítila jste během let pauzy tlak bulváru?
Ano, bulvár se o mě zajímal až přespříliš. Vůbec jsem nechodila ven, jen jsem si občas skočila pro něco do samoobsluhy,  třeba i v teplákách, bylo mi to jedno. Byla jsem apatická vůči světu a všem. Jednou mě jeden muž zastavil, když jsem se vracela z obchodu, a prosil o autogram. Věděla jsem, že to je léčka, řekla jsem, jmenuju se Hlavatá a nikdy jsem nic nedokázala. Vyvalil oči, řítil se do auta a tam někomu něco vehemntně vysvětloval. Asi za dvě hodiny ťukali u mě na dveře, vyslali slečnu, přes dveře mi říkala: „Já vím, že jste tam, otevřete mi, já bych chtěla jen podepsat fotografii pro dědečka, je v nemocnici, je to bývalý sokol.“ Pak mě chtěli vyfotit, číhali asi týden. Jak jsem si sedla na lavičku, kupovala noviny, bylo to trapné. Nakonec se spletli a místo mě ve svém plátku zveřejnili sousedku o dvacet let starší a napsali „olympijská legenda na dně, proboha, to je ona!“ Poznala se tam, i její rodina ji poznala. Dostala z toho infarkt. Nakonec se jí omluvili.
 
Dřív to bylo v tomhle směru jednodušší, bulvár nebyl.
Jen černá kronika, kde se psalo většinou jen o automobilových nehodách.  Lidé nebyli krmeni odpornými senzacechtivými výmysly a nepravdami. 
 
Co vás nakonec vrátilo zpátky?
Úzkosti a deprese trvaly patnáct let. Každý chce vědět, jak se mi to podařilo, kdybych to věděla, hned poradím, hodně lidí je v depresích a taková rada je k nezaplacení. Ale já to opravdu nevím, přišlo to jako blesk z čistého nebe. Ze dne na den. Každý rok mě volali olympionici, abych přišla na jejich setkání, vždycky jsem to odmítla nebo ani nevzala telefon, pak už volali jen ze slušnosti. Jeden rok měli sraz v Dejvicích a mně to nějak sepnulo, říkala jsem si, je to hloupé nechat je pořád škemrat, půjdu se tam podívat. 
 
Jak to dopadlo?
Přišla jsem tam a bylo to neuvěřitelné přivítání, stáli na mě frontu málem jako na banány za totáče. Byl tam jeden můj bývalý nápadník, zeptal se mě: „Věro, víš, kdo já jsem?“ Odpověděla jsem, že jsem se sice vrátila z blázince, ale blázen nejsem, měla jsem jen deprese a své kamarády poznám. A pak už jsem mezi ně začala chodit. 
 
Takže vás olympionici vrátili do života. 
Vlastně ještě jedna věc. Už jsem opravdu pomalu kolabovala, viděla jsem, že jde do tuhého a dělala jsem si pořádek v soukromých věcech, dělila úspory. Zametala jsem, abych odešla s čistým stolem, měla jsem totiž v hlavě pohřeb Emila Zátopka. Nikdy jsem nefandila funusům, naopak, ale Emilův pohřeb mě nasměroval. Jeho manželka Dana s tím měla hodně problémů, třeba někoho pozvala a jiného zapomněla, on měl hodně přátel. U rakve stála jako čestná stráž i jedna nejmenovaná sportovkyně, kterou Emil nemohl ani vystát, a nakonec se ještě veřejně debatovalo o tom, jakým právem mohl mít Zátopek pohřeb v Národním divadle. Říkala jsem si, kdyby tohle potkalo mé děti! Tak to ne, zařizovat takový kolosální podnik, to by mě asi následovaly, musím je od toho osvobodit. 
 
Co jste udělala?
Rozhodla jsem se, že si nechám natočit takové malé vzpomínkové requiem. Dokonce jsem si to v hlavě zrežírovala, vybrala jsem si hudbu z Tenkrát na Západě. Měl to být klip s dramatickým závěrem, cvičím bradla, dělám závěrečnou letku do oblak a ta by pořád letěla a letěla a nikdy by nedoletěla…
 
Taková reklama na pohřeb.
Vlastně ano. Požádala jsem Olgu Sommerovou, která se mnou kdysi točila jeden GEN, zavolala jsem jí, byla z toho jako u vytržení. Řekla mi, že se musí dostat do archivu, a to pod záminkou, že bude točit nějaký klip, ne funus. Točilo se už půl roku, byl tam velký štáb a já jí jeden den říkám: „Olgo, ty už máš takového materiálu, to není na pohřeb, ale na seriál.“ A ona na to: „Ty sis ani nevšimla, že my točíme film!“
 
Takže v průběhu natáčení filmu jste se rozhodla, že už nechcete umřít.
Ona ta myšlenka bytněla a pak se mi začaly dít malé zázraky. Asi za odměnu, protože ten můj anděl se moc dlouho flákal. Napřed patnáct let kvůli bolševikům, kteří mě dali k ledu v nejproduktivnějším věku života, pak dalších patnáct let depresí. Flákal se třicet let, tak teď musí makat a makat. Opravdu se začal hodně snažit. A já se vrátila.
 
Archiv Marianne